Straníku buď nestranný, je to sice nesnadné, ale není to nemožné.
T. G. Masaryk
Vystihl to francouzský historik Alain Soubigou když napsal, že řada lidí Masaryka milovala a jiná řada ho nenáviděla, aniž by mu ovšem obě strany dobře rozuměly. Samotný Masaryk si (ne)jednou postěžoval: „Nejvíc jsem musel čelit lidem, kteří nevěděli, co říkám.” Týkalo se to hlavně politiky a náboženství, avšak při rozsahu a integritě jeho ideového systému to platilo obecně. Co se týče jeho nauky o poznání a jeho pochopení úlohy psychologie a umění, neporozuměla mu ani naprostá většina filosofů.
Když jsem před nedávnem zaslechl výrok guvernéra ČNB (ekonomisty a postkomunisty spřízněného se Zemanem) Jiřího Rusnoka o tom, že bychom na rozdíl od technických oborů neměli podporovat ty humanitní, trpce jsem se pousmál. Nejsem si jistý, zda vědomě či nevědomě, ale zřejmě vědomě parafrázoval bývalého komunistického premiéra s trestní minulostí Lubomíra Štrougala, který propagoval technickou inteligenci a humanitně vzdělanou inteligenci zatracoval. Stejně jako všichni komunističtí papaláši před ním, neboť pro ně byla nebezpečná. A stejně jako všichni postkomunističí papaláši po něm.
Hlubinnou psychologii dovedl do logických konců americký psycholog a psychoterapeut, zakladatel tzv. primární terapie Arthur Janov (1924 - 2017). Také jeho metodou bylo především odkrývání a uvolňování bolestných prožitků z dětství, avšak počínal si při tom razantněji než jeho předchůdci. Odmítl pro podobné účely užívanou LSD, neboť traumatizující prožitky uvolňovala za pozměněného a proto zkreslujícího vědomí a u některých jedinců vyvolávala psychická, mnohdy i závažná poškození. Inspirován jiným hlubinným psychoterapeutem Wilhelmem Reichem ji nahradil téměř neriskantní hyperventilací či jak ji pojmenoval českoamerický psychiatr a psychoterapeut Stanislav Grof „holotropním dýcháním“.
Poutavá, místy až strhující a současně i poučná nepřímá a literárně pojatá autorova výpověď o jeho předcích, rodině a lidech, se kterými se během svého života setkal, zejména však o jeho názorovému a morálnímu zrání. Historický záběr knihy sahá do devatenáctého století, zobrazuje četné známé i méně známé, avšak mnohdy důležité události českých, československých a evropských dějin a dává je do souvislostí se společenskými, kulturními a politickými okolnostmi. Žádná z předchozích generací to neměla lehké, zejména za 2. světové války a za komunistického režimu. V knize uvedené postavy se s tím různě, převážně však těžce vyrovnávaly a česká společnost je nejen svou dávnou, ale především svou novodobou minulostí silně poznamenána. Autor vypráví příběhy řadových i významných lidí, popisy jejich osudů střídá s popisy vývoje jejich názorů a jejich osobní úvahy doplňuje diskusemi, které mezi sebou i s ním vedli. V závěru se opírá hlavně o české velikány Havlíčka, Masaryka, Čapka a Havla a v jejich duchu dospívá k ideovému projektu neomodernismu, který překonává postmodernismus a neoliberalismus.
Sokratův dialog, zejména jak byl v minulém století rozpracován americkým psychologem Carlem R. Rogersem (1902 – 1987) , lze vést s každým, koho si vážíme pro jeho otevřenost, rozhled, kulturu myšlení a ke komu máme kladný vztah. Může být veden ve dvojici nebo v menší i větší skupině. Má sice jistá omezení, neboť využívá především „suchého“ pozitivistického myšlení a s dedukcemi, city a emocemi pracuje jen nepřímo, avšak má i své jedinečné přednosti, spočívající hlavně ve snaze o minimalizaci jakékoli tendenčnosti.
Po přečtení demagogického článku Strana ztracena, kmotři triumfují notorického demagoga a egocentrika Jiřího Paroubka si asi leckdo z jeho čtenářů na internetu vyhledal, kdo všechno je v novém vedení ČSSD, a když zjistil, že v něm není žádný z kmotrů typu Haška a jemu podobných, určitě si oddechl. A to možná včetně těch, kteří mezi voliče či sympatizanty této strany nepatří. Ať je totiž kdo levičák či pravičák, tak pokud je jen trochu soudný, musí uznat, že Česko, stejně jako každá jiná země na světě, levicovou stranu potřebuje.
Velmi přínosným a vlivným hlubinným psychologem, psychoterapeutem a pedagogem byl též Američan německošvédského původu Erik Homburger Erikson (1902 – 1994). Podobně jako Alfred Adler se zaměřil na sociálně psychologické problémy, jak u člověka od narození do pozdního věku podmiňují jeho osobnostní vývoj. Proslavil se zejména teorií psychosociálního vývoje a rozpracováním pojmu identity Já.
V poslední době ve světě sílí snaha omezovat nepravdivé informace na internetu. Francouzský prezident Macron včera vystoupil s prioritami nastupujícího předsednictví Francie v EU a jednou z nich je regulace nadnárodních firem v oblasti digitálních technologií. Česko by podle mého názoru mělo vystoupit proti neúnosnému vlivu reklamy.
Rakouskobritský filosof Karl Raimund Popper (1902 - 1994) svým učením, které označil za kritický racionalismus, rozvinul zejména Sokrata, Platona a Masaryka. Přispěl tím k liberalizaci soudného myšlení. V knize Otevřená společnost a její nepřátelé charakterizoval uzavřenou společnost jako opírající se o přírodní a vžité síly ovládající lidskou mentalitu. Otevřenou společnost charakterizoval jako neustále se vyvíjející, v podstatě zdravou a podporující duševní schopnosti člověka. Starověký přechod od uzavřené společnosti k otevřené společnosti lze podle něj považovat za jednu z nejhlubších revolucí, jaké kdy lidstvo prodělalo: „Řekové pro nás započali onu velkou revoluci, která je dosud zřejmě na svém počátku.“ V noetice zaujal tvrzením, že teorie a hypotézy nelze pouze ověřovat, ale též vyvracet, „falzifikovat“. Zejména v humanitních oborech ověřování nikdy nevede k plné jistotě a někdy stačí jedno vyvrácení a vše se zhroutí.