Jako poslanci ČSSD jsme ve středu zaslali Ústavnímu soudu ČR tři návrhy na zrušení některých zákonů, které byly prosazeny Nečasovou vládou a pravicovými poslanci a senátory ve stavu legislativní nouze. Tyto zákony vyšly právě ve středu ve Sbírce zákonů, takže jsme se na Ústavní soud obrátili hned v první možný den, kdy tak můžeme podle zákona učinit. Využíváme právo, které nám jako demokraticky zvoleným zástupcům občanů dává naše Ústava. Nejde o žádný „konec demokracie“, jak se nedávno na adresu naší avizované ústavní žaloby vyjádřil prezident republiky V.Klaus, ale o standardní krok demokratické opozice, o poslední možnost obrany proti čistě mocenskému postupu pravicové vládní většiny.

První návrh požaduje zrušení celého zákona o úsporných opatřeních v působnosti Ministerstva práce a sociálních věcí. Podle ČSSD tento zákon nebyl přijat ústavním způsobem, neboť v průběhu celého zákonodárného procesu došlo k závažným porušením jeho demokratických pravidel. Aby mohl být tento zákon urychleně přijat, vláda a vládní většina -ovládající tehdy ještě obě komory Parlamentu - zneužila stavu legislativní nouze a v průběhu jediného dne okamžitě svolala mimořádnou schůzi Poslanecké sněmovny, bezdůvodně zrušila obecnou rozpravu a zákon schválila. Aby se pak vyhnula „komplikacím“ s obměněným Senátem, svolala ještě po volbách urychleně jeho schůzi ve starém složení, aby tak znemožnila o zákonu hlasovat již nově zvoleným senátorům.

Kvůli časovému deficitu, uměle vytvořenému vládní většinou, neměla opozice možnost se na projednávání zákona řádně připravit. Vypuštěním obecné rozpravy ve Sněmovně byla zásadně ztížena i možnost proti návrhu zákona argumentovat. Zneužitím stavu legislativní nouze se vládní koalice vyhnula i předpokládané kritické diskusi v Senátu a možnému vrácení či zamítnutí návrhu Senátem, v němž má ČSSD po volbách většinu hlasů. Tento zákon přitom nezabraňuje žádným hospodářským škodám, naopak nové společenské škody jen přináší, když podstatně omezuje základní sociální práva a svobody občanů, garantovaná Listinou základních práv a svobod.

Nenapadáme všechny zákony přijaté v listopadu Parlamentem ve stavu legislativní nouze, ačkoli i u nich lze konstatovat většinu z výše uvedených vad. Přijetí zákona o úsporných opatřeních v resortu MPSV však provázela extrémní svévole vládní většiny. ČSSD vidí ve způsobu přijetí tohoto zákona pokračování tendence, která je velmi nebezpečná pro vývoj demokracie v České republice. Je to tendence vedoucí ke snižování úlohy Parlamentu, k oklešťování možnosti svobodné diskuse v obou jeho komorách, k degradaci parlamentních komor na pouhý hlasovací stroj, který má co nejrychleji a „bez zbytečných řečí či obstrukcí“ přetavit politické rozhodnutí vládní většiny do zákona. Parlament, toto klíčové místo reprezentace demokratické vůle občanů, se tak stále častěji stává pouhou formální fasádou Nečasova vládnutí.

Ve své stížnosti se dovoláváme i slov samotného Ústavního soudu, který ve svém tzv. přílepkovém nálezu z roku 2007 pojednává o významu parlamentního projednávání pro legitimitu zákona: „Adresáti právních norem mají nepochybně právo legitimně očekávat, že případná omezení jejich základních práv provedená zákonem jsou výsledkem diskurzu vedeného napříč politickým spektrem, a to diskurzu, v němž všichni zúčastnění dostali příležitost se s projednávanou materií podrobně seznámit a informovaně se k ní vyjádřit. Náležitým je tak takový proces, který umožňuje otevřenou diskusi mezi zastánci konkurenčních názorů, včetně názorů menšinových. Proto vystupují do popředí procedury zajišťující jednak slyšení stranám, jednak formální kvalitu zákonodárného díla. Zákonodárná procedura se v této optice stává „skutečným zdrojem legitimity zákona“.

Navrhujeme tedy zrušení napadeného zákona, protože byl přijat v rozporu s:

- čl. 1 odst. 1 Ústavy – 1) porušení principu úcty k právům člověka a občana, vyžadující, aby omezení základních práv a svobod byla výsledkem řádné demokratické diskuse; 2) porušení principu právní jistoty jako součásti principu právního státu pro krácení možnosti se s novou právní úpravou a jejími důvody seznámit;
- čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 1 Listiny – porušení demokratické zásady vlády pro lid, státní moci sloužící všem občanům, tím, že bylo razantně kráceno právo občanů seznámit se s důvody politického rozhodnutí, jakož i právo toto rozhodnutí oslovováním svých volených zástupců ovlivnit;
- čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny – došlo k zásahu do volné soutěže politických stran, k níž nedílně patří i možnost hlásat názory a uplatňovat návrhy v řádném parlamentní rozpravě; ustanovení jednacích řádů nebyla vykládána v souladu s čl. 22 Listiny;
- čl. 6 Ústavy – porušení zásady ochrany menšiny jak sněmovní, tak senátní, tak mezi občany; poslanci menšiny nemohli řádně vykonávat svůj mandát zvláště v situaci nepředvídatelného svolání schůze, některým senátorům bylo upřeno právo účastnit se a hlasovat a hlas občanů oponujících napadenému zákonu nemohl být cestou řádné parlamentní rozpravy vyjádřen;
- čl. 26 Ústavy a čl. 21 odst. 4 Listiny – poslancům i senátorům byl ztížen efektivní výkon jejich mandátu; nadto bylo zasaženo do práva na nerušený výkon veřejné funkce poslanců zejména nepředvídatelným svoláním schůze, na kterou se nemohli připravit a do práva na nerušený výkon veřejné funkce nově zvolených senátorů, kterým bylo bez legitimního důvodu nepřiměřeným urychlením jednání Senátu znemožněno právo jednání se účastnit a o návrhu zákona hlasovat;
- čl. 36 Ústavy – veřejné jednání Sněmovny a Senátu při limitaci řádné parlamentní rozpravy nemohlo splnit legitimizační roli veřejné parlamentní diskuse;
- čl. 4 odst. 2 Listiny – omezení základních práv výhradně zákonem, jakožto výsledkem legitimního rozhodnutí v demokratické parlamentní rozpravě;
- čl. 4 odst. 4 Listiny – 1) nebylo šetřeno podstaty a smyslu zákonných omezení práv poslanců a senátorů podle čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny; 2) způsob přijetí zákona znemožňuje občanům posoudit, zda bylo šetřeno podstaty a smyslu jejich Listinou garantovaných sociálních práv a
- čl. 21 odst. 1 Listiny – 1) omezení práva občanů kvůli nedostatku času podílet se na správě věcí veřejných, zejména oslovováním poslanců, účinným využitím petičního či shromažďovacího práva, anebo práva na stávku, 2) omezení práva občanů zvolených do Poslanecké sněmovny a Senátu podílet se na správě věcí veřejných efektivní účastí na svobodné parlamentní diskusi a možností řádně připravit a podat pozměňovací návrhy.

Druhý návrh podávaný k Ústavnímu soudu míří z obdobných procedurálních důvodů i proti novele zákona o stavebním spoření a zákona o daních z příjmů, neboť i tento zákon byl přijat v legislativní nouzi při nerespektování práv opozice. Přitom i tento zákon zasahuje do základních práv, konkrétně do práva vlastnického, když zpětně ruší majetkové nároky vzniklé podle dosavadních zákonů a na jejich základě uzavřených smluv o stavebním spoření u více než 4 milionů občanů.

Napadáme touto novelou jednak kvůli retroaktivnímu zdanění části příspěvku - zálohy státní podpory, na niž vznikl nárok v roce 2010, jednak kvůli a snížení příspěvku i pro smlouvy uzavřené do konce roku 2010. Touto úpravou se snížila nejen výše záloh státní podpory připisovaných od roku 2010, ale vůbec se zpětně změnily i podmínky a celková výše příspěvku (státní podpory), která je garantována již při uzavření smlouvy a na jejíž výplatu v takto předem určené výši vzniká při splnění podmínek stanovených zákonem (při uspoření určité částky v příslušném roce) právní nárok. Novela tak protiústavně i v rozporu s mezinárodními smlouvami zasahuje do tzv. nabytých práv, resp. do oprávněných (legitimních) očekávání účastníků právních vztahů. Dochází tak v rozporu s principem právního státu, jehož součástí je zákaz zpětného působení zákonů, k porušení ochrany vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod i podle Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Vláda, resp. pravicová parlamentní většina přitom vůbec nevzala na zřetel nejen to, že novelou dochází k disproporčnímu snížení státní podpory jednotlivým účastníkům stavebního spoření v závislosti na datu uzavření smlouvy. Nebere ohled ani reálnou schopnost stávajících účastníků vyvázat se před 1. lednem 2011 bez dalších sankcí ze stavebního spoření (zejména nemají-li ještě splněnu tzv. vázací dobu), a nebere ohled ani na ty občany, kteří na základě dosud uzavřených smluv čerpají úvěr ze stavebního spoření - pro ně v důsledku novelou retroaktivně krácené výše státní podpory dochází zejména k prodloužení doby splácení úvěru, resp. ke zvýšení dlužné částky.

Intenzita zásahu státu do právních nároků účastníků smluv o stavebním spoření je ještě zvýšena velmi krátkou dobou, kterou měli k dispozici pro svou reakci na státem náhle uskutečněné změny. V minulosti dosud nenastala obdobná situace, ve které by takřka na konci kalendářního roku a v tak krátkém časovém období došlo k náhlé změně právní úpravy v neprospěch občanů zavedením nového zdanění (nadto nepřiměřenou, svévolně stanovenou 50 % sazbou daně) a ke snížení státní podpory.

Přitom pravicoví politici rádi nabádají, aby se lidé nezadlužovali a spořili. Má být občanům „odměnou“ za jejich odpovědné chování znehodnocování jejich úspor? Mají se obávat, že za nedlouho stát opět překvapivě např. státní podporu zruší vůbec, neuzná nároky na její vyplacení nebo ji znovu výrazně daňově zatíží, a jejich úspory tak budou déle vázány ve stavebních spořitelnách bez možnosti jejich bezsankčního převodu na efektivnější formy spoření či investic? Jak mají občané věřit politickým činitelům náhle prosazujícím taková překvapivá opatření, když tito jim nejsou schopni či ochotni své konkrétní záměry předem jasně vyjevit ani v roce, kdy se konají volby do obou komor Parlamentu?

Ve třetím návrhu navrhujeme zrušení tzv. karenční doby u nemocenské, tj. doby prvních tří dnů, po kterou se při dočasné pracovní neschopnosti neposkytuje osobě v zaměstnaneckém či služebním poměru náhrada mzdy či platu, popř. jiný příjem. Důvodem je opětovný rozpor platné právní úpravy s právem občanů na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud již karenční dobu v roce 2008 zrušil, učinil tak ale v tehdy platném zákoně o nemocenském pojištění zaměstnanců z roku 1956. Parlament tehdy na nález Ústavního soudu reagoval novelou, kterou došlo k alespoň částečnému zavedení náhrad i za první 3 dny nemoci, ale k obnovení protiústavního stavu došlo od 1. ledna 2009, kdy vstoupil v účinnost nový zákon o nemocenském pojištění a institut tzv. karenční doby byl od tohoto data obnoven uplatněním příslušných ustanovení obsažených v souvisejících zákonech, zejména v zákoníku práce. Poslanci ČSSD opakovaně navrhovali odstranění tohoto protiústavního stavu cestou novely příslušných zákonů již v minulém volebním období Poslanecké sněmovny (sněmovní tisky 743 a 945), Parlament ale tyto návrhy zákonů nepřijal. Karenční doba nyní upravená zákoníkem práce má podle našeho názoru tytéž protiústavní důsledky jako Ústavním soudem zrušená karenční doba v zákoně o nemocenském pojištění zaměstnanců.

Zákon, kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v resortu MPSV, nyní naopak dále zúžil zákonný rozsah práva občanů na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, když od 1. ledna 2011 trvale snižuje výši nemocenské u déletrvajících nemocí na 60 % denního vyměřovacího základu z původních 66 % od 31. do 60. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti či nařízené karantény a ze 72 % od 61. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény.

Skutečnost, že příslušné vládní návrhy v případě jejich přijetí napadneme u ústavního soudu jsme jako opozice avizovali s dostatečným předstihem již na samém počátku legislativního procesu, ještě na základě informací, které jsme měli předběžně z médií. Nečasova vláda tak měla dostatek času, aby kritizované části zákonů změnila či vypustila (např. u stavebního spoření). Nestalo se tak, vláda kritiku opozice i odborů zcela ignorovala a dokonce omezila naše možnosti návrhy kritizovat a měnit na půdě Parlamentu. Přejala tak zcela odpovědnost za další vývoj, včetně možnosti toho, že ČSSD se svou žádostí uspěje a vláda bude muset hledat jiné, tentokrát již ústavní, řešení rozpočtové situace.