Předběžné opatření Městského soudu v Praze, kterým byla zakázána pondělní stávka odborových svazů v dopravě, považuje ČSSD za nezákonné a odporující judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.

Soud založil své rozhodnutí podle zpráv z médií údajně na tom, že stávka nebyla odborovou organizací písemně oznámena zaměstnavateli alespoň tři pracovní dny předem, jak vyžaduje § 17 odst. 4 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, v platném znění.

Na odbory ohlášenou stávku se však zákon o kolektivním vyjednávání nevztahuje, neboť nejde o stávku ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy. Tato stávka je stávkou za prosazování jiných hospodářských a sociálních zájmů a požívá plné ústavních ochrany podle čl. 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Nejvyšší soud k právu na stávku konanou mimo rámec zákona o kolektivním vyjednávání uvedl (usnesení z 28.06.2005 sp. zn. 21 CDO 2655/2004): „Zákonné podmínky pro uplatnění práva na stávku jsou upraveny toliko v zákoně č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů (…). Z ustanovení § 1 zákona o kolektivním vyjednávání, podle něhož tento zákon upravuje kolektivní vyjednávání mezi příslušnými orgány odborových organizací a zaměstnavateli, za případné součinnosti státu, jehož cílem je uzavření kolektivní smlouvy, ve spojení s ustanovením § 16 odst. 1 zákona o kolektivním vyjednávání jasně vyplývá, že právní úprava stávky obsažená v ustanoveních § 16 až § 26 tohoto zákona dopadá toliko na stávky, které jsou vyhlášeny jako krajní prostředek ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy. Uvedené ovšem neznamená, že právo na stávku lze v České republice uplatňovat pouze v mezích zákona o kolektivním vyjednávání. Nelze přehlédnout, že ustanovení článku 2 odst. 3 Listiny stanoví, že každý může činit, co mu není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Uvedený základní princip pro posuzování dovolenosti chování v poměrech českého právního řádu nutno aplikovat i při posuzování otázky zákonnosti (legálnosti) stávky konané mimo rámec zákona o kolektivním vyjednávání. Upravuje-li zákon pravidla stávky jen v případech stávky v souvislosti s kolektivním vyjednáváním, plyne z toho závěr, že jiného (zákonného) omezení práva na stávku v českém právním řádu není. Platí tedy, že právo na stávku je zaručeno (článek 27 odst. 4 Listiny), aniž by (s výjimkou stávek v souvislosti s kolektivním vyjednáváním) bylo v souladu s ústavními principy omezeno, avšak jen tehdy, je-li prostředkem obrany jiných hospodářských nebo sociálních zájmů zaměstnanců u jejich zaměstnavatelů.
Z uvedených důvodů byl v judikatuře soudů přijat (a nadále je jako správný přijímán) závěr, že právo na stávku lze vykonat nejen ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy, ale i za účelem obrany jiných hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců u jejich zaměstnavatelů, a že podle zákona o kolektivním vyjednávání může být posuzována jen taková stávka, která souvisí se sporem mezi zaměstnavateli (organizacemi zaměstnavatelů) a příslušnými odborovými orgány o uzavření kolektivní smlouvy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.11.2002 sp. zn. 21 Cdo 2104/2001, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).“

Uvedené závěry potvrdil i Ústavní soud (nález z 5. 10. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 61/04, č. 181, sv. 43 Sb. n. u., vyhl. pod č. 16/2007 Sb.): „42. Zákonodárce konečně musí šetřit podstatu a smysl práva na stávku (čl. 4 odst. 4 Listiny). Zákonem tedy například nelze právo na stávku zcela zakázat nebo je omezit vůči osobám v jiných profesích nebo činnostech, než které vyjmenovává čl. 44, resp. čl. 27 odst. 4 Listiny. Nelze ani stanovit takové podmínky pro výkon tohoto práva, jejichž splnění by reálně nebylo možné, takže by se garance práva na stávku stala pouhou iluzorní proklamací.

43. De lege lata je právo na stávku zákonem upraveno pouze v oblasti kolektivního vyjednávání zákonem o kolektivním vyjednávání, jehož součástí jsou napadená ustanovení. Absencí zákonné úpravy práva na stávku v jiných oblastech pracovních vztahů se Ústavní soud vzhledem k předloženému návrhu nezabýval. Proto pouze na okraj uvádí, že ustanovení čl. 27 odst. 4 Listiny je možno interpretovat i tak, že zákonodárce je povinen právo na stávku zákonem "provést". Pokud by tak opomněl učinit, bylo by možné nastalou situaci hodnotit jako neústavní opomenutí zákonodárce, resp. neústavní mezeru v zákoně (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. února 2006, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.). To však neznamená, že by zákonem neupravené právo na stávku bylo v takové situaci zcela popřeno; neudržitelnost takového výkladu vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož je při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod nutno šetřit podstatu a smysl základního práva. Soudy by i v takovém případě, při absenci zákonné úpravy, musely ochranu tomuto právu v jeho podstatě poskytnout, jinak by se dopustily odepření spravedlnosti (princip zákazu denegationis iustitiae). Podmínky výkonu tohoto práva a jeho meze by pak musela případ od případu vyřešit judikatura; srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2489/2000 ze dne 22. ledna 2002.“

ČSSD pochybuje i o oprávněnosti Městského soudu v Praze vydat předběžné opatření na návrh Ministerstva financí, které není podle žádného právního předpisu aktivně legitimovaným navrhovatelem k podání předběžného opatření ve věci zákazu uvedené stávky.

Prohlášení předsedy vlády Petra Nečase, že „veřejnost očekává, že stávky jí nebudou komplikovat život“ považuje ČSSD za flagrantní nerespektování práva na stávku, zaručeného ústavním pořádkem České republiky i mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána.