Jsme sice pohrouženi do velkého množství domácích problémů, přesto ale stojí za to podívat se čas od času na to, co se v politice a hospodářství děje u sousedů. Nedávno jsem měl možnost hovořit s řadou slovenských ústavních činitelů a velmi často bylo zmiňováno téma vývoje u maďarských sousedů. Nejde ale o kolorit do značné míry tradičního napětí ve vztazích mezi Maďary a Slováky. Souvislosti jsou totiž mnohem širší. A stojí za to na ně upozornit.

25. dubna podepsal maďarský prezident Pál Schmitt novou ústavu, která má vstoupit v účinnost od 1. ledna příštího roku. Nový základní zákon země se ihned stal terčem hlasité kritiky socialistické opozice. Kromě sporných formulací, které jsou charakteristické pro celý text, mu jeho odpůrci navíc vytýkají nacionalistický tón. Už samotný způsob projednávání nové ústavy v maďarském parlamentu pak budí značné rozpaky jak doma, tak i v zahraničí. Díky ustavní většině v parlamentu se maďarské konzervativní straně Fidesz podařilo ústavu bez problémů schválit a opozice dostala jen minimální prostor k vyjádření svých námitek. Není proto divu, že při závěrečném hlasování v parlamentu na protest proti způsobu schvalování nové ústavy opustili socialisté a zelení sál.

Této skutečnosti si povšiml například i Benátský výbor při Radě Evropy, který kritizoval netransparentnost celého procesu schvalování ústavy. V této souvislosti si pak neodpustím paralelu s pravicovou koalicí u nás. Naše současná vláda, tak jak tomu bylo i v případě Maďarska, zneužívá svého dominantního postavení v parlamentu a klíčové zákony, jako například zdravotní a důchodovou reformu, se snaží prosazovat, seč ji síly (a aféry jednotlivých koaličních partnerů) dovolí s minimálními ohledy na názory opozice. Není však přípustné, aby takto zásadní rozhodnutí, která svou podstatou dalekosáhle přesahují horizont jednoho volebního období, vznikala bez aktivní účasti všech demokraticky zvolených aktérů.

Přestože jsou metody Fidezsu více než zarážející, nová maďarská ústava se jeví jako problematická nejen v domácím, ale především pak v celoevropském kontextu. Skutečně kontroverzním bodem ústavy je totiž deklarovaná odpovědnost maďarského státu za osud zahraničních Maďarů. Tato deklarace se týká hlavně Slovenska, Srbska a Rumunska. Viktor Orbán touto cestou pokračuje ve své populistické politice podpory maďarských menšin, za kterou se mu dostalo značné kritiky od evropských států už během jeho prvního funkčního období jakožto maďarského premiéra na přelomu tisíciletí. V této souvislosti stojí za zmínku, že jeden z prvních zákonů prosazených současnou Orbánovou vládou umožnil příslušníkům maďarské diaspory získat maďarské občanství. Nová ústava pak naznačuje možnost nabytí volebního práva členy maďarských menšin v zahraničí, což by mohlo dále posílit jejich pouto s vlastí jejich předků.

Sousedé Maďarska pochopitelně neskrývají své znepokojení. Osud maďarské diaspory byl žhavým tématem už od rozpadu habsburské říše a v meziválečném období se stal jedním ze zásadních katalyzátorů napětí v regionu. Přestože si na počátku 21. století ve sjednocující se Evropě lze jen těžko představit reálné snahy Maďarska či jiného státu řešit své případné územní spory násilnou cestou, je současný postup maďarské vlády více než nezodpovědný. Oživování starých sporů, hnané vidinou krátkodobého politického zisku s cílem uspokojit část domácího voličstva, může vést jen ke zhoršení sousedských vztahů. To by pak mohlo ohrozit nejen slibně se rozvíjející středoevropskou spolupráci v rámci skupiny zemí Visegrádské čtyřky, ale především nadstandardní součinnosti našich států uvnitř Evropské unie.

V neposlední řadě je nutné se pozastavit i nad celkově anti-liberálním charakterem celé ústavy, který se snaží zásadním způsobem ukotvit a dále posílit konzervativní hodnoty v maďarské společnosti. Je třeba se ptát, zda v dnešní Evropě, která si tolik zakládá na toleranci a porozumění, je rozumné prostřednictvím takto zásadního dokumentu prosazovat své představy o společenském uspořádaní bez snahy o dosažení celospolečenského konsensu.

Na jiném místě ústava zmiňuje možnost, že by rodiče mohli dočasně získat právo volit i za své nezletilé děti. Podle autorů ústavy je cílem tohoto opatření podpořit porodnost v zemi. Nicméně nedochází tak zároveň k zpochybnění rovného volebního práva pro všechny a tedy i základního principu moderní demokracie? Svým pojetím text dokumentu a obzvláště jeho preambule v mnohém vyjadřuje názory a postoje konzervativního segmentu maďarské společnosti a dá se tak jen těžko chápat jako vyjádření shody napříč politickým i občanským spektrem.

Pravdou zůstává, že řada ustanovení, jako například budoucí podoba volebního práva, má být definována až dodatečně prostřednictvím ústavních zákonů. Díky své ustavní většině v parlamentu však nebude mít současná konzervativní vláda problém podobné zákony bez větších problémů prosazovat. Zásadním dilematem, před nímž v současnosti stojí maďarské politické elity, je otázka, zda je takovýto postup dlouhodobě v zájmu maďarské demokracie. Pro nás ostatní je to pak důvod k zamyšlení, jak se do budoucna stavět k naší vlastní politické odpovědnosti. Pokud navíc hrozí, že nová ústava může napomoci k (znovu)otevření Pandořiny skřínky středoevropského nacionalismu, je i v zájmu Evropy a zejména sousedů Maďarska vést s vládou premiéra Orbána diskuzi o možných dlouhodobých úskalích jím nastaveného politického kurzu.