Petr Nečas konečně přišel na to, kdo může za demontáž sociálního státu.
Je to ČSSD.


Uvedl to dokonce v titulku svého obsáhlého článku v úterním Právu, ve kterém vysvětluje, že vláda rozpočtové odpovědnosti nemůže podepsat pakt rozpočtové stability, protože je v něm pouze to, co sama chtěla.
Je to trochu divná argumentace, ale nelze se jí divit. Nečasova vláda se dostává do situace, kdy fiskální konsolidace se stává spíše konsolidací fiskální.

Vždyť si to připomeňme. V loňském roce, kdy HDP rostl zhruba o dvě procenta (přesné číslo ještě neznáme), činil schodek státního rozpočtu 143 miliard korun. To však není celá pravda. Tento schodek byl by mnohem větší, kdyby tupé škrty nebyly v průběhu roku doplněny ještě škrty ostrými, které zrušily užití dalších 55 miliard. Když to sečteme, potřeby a skutečnost se lišily o 200 miliard korun. A těchto 200 miliard rozdílu mezi plánovanými příjmy a výdaji se tady stává standardem.

Nezávislý think tank IDEA, který vede profesor Jan Švejnar, dospěl k podobnému závěru, jen jej formuloval jinak. Podle zprávy, kterou v těchto dnech vydal, českým veřejným financím dlouhodobě chybějí zdroje na úrovni 2,2 procenta HDP, i kdyby konsolidace proběhla tak, jak ji ministerstvo financí plánuje.

Chybí tedy zhruba 80 miliard korun v dnešních penězích, ale rok co rok a po dlouhá desetiletí. Tyto peníze buď musíme dodat, nebo někde znovu soustavně škrtat, pokud nechceme skončit jako Řecko.

Z tohoto pohledu jsou české finance dlouhodobě neudržitelné, tvrdí IDEA, pokud se nestane něco jako zvýšení DPH na 23 procent nebo snížení průměrného starobního důchodu o 30 procent. Kdo se otřásl hrůzou, netřese se před tím, co IDEA píše, ale s čím si Nečas zahrává. IDEA netvrdí, že je schopna provést přesné výpočty vývoje veřejných financí někam do roku 2050, upozorňuje pouze na trend, kdy vláda podtrhla příjmy, aby ulevila některým preferovaným skupinám, a teď neví, jak z toho ven.

To je hlavní důvod, proč sociální demokracie souhlasí s dluhovou brzdou. Chceme zabránit tomu, aby někdo zneužil svého volebního období, vydojil stát až na kost, nechal se bezstarostně smést rozhořčenými voliči a potom s úsměvem pozoroval, jak se s tím opozice pere.

Nechceme se smířit s tím, že veřejnost je odírána na náklady nebetyčné korupce a na daňový ráj pro privilegované, zatímco s ekonomikou to jde od deseti k pěti.

Jediné, co vláda dokáže nabídnout, je slíbit, že po dalším snižování daní pro hrstku oligarchů už to bude opravdu skvělé. Ekonomové tomu říkají „závody ke dnu“. Vyhraje ten, kdo nejvíc sníží daně a náklady práce, kdo nejvíc očeše sociální stát.

O tom, že tato vláda ani nedokáže uvažovat jinak, svědčí pozoruhodná věta ze zmíněného Nečasova článku: „I pokud budeme chtít doma snižovat přímé daně, nebudeme proto současně podporovat povinné snižování přímých daní v celé Unii.“ Nečas chce být rychlejší než ostatní, chce namířit ke dnu vypuštěného sociálního státu šipkou. Je proti dohodě, která by mu v tom mohla zabránit.

Má se o fiskálním paktu hlasovat v referendu? Záleží na otázkách. Kdo se podívá do průzkumů veřejného mínění, pochopí, že lidé uvítají každou příležitost, aby dali najevo, že mají této vlády plné zuby. Byla by škoda, kdyby tuto náladu odnesl evropský projekt, který nám dal novou šanci k návratu mezi vyspělé demokratické země.

Nečasův návrh by proto zněl mnohem realističtěji, kdyby obsahoval i druhou otázku: „Měla by tato vláda okamžitě odstoupit a vypsat nové volby?“ ČSSD se o něco takového bude pokoušet, i kdyby na takové referendum nedošlo.

Zdroj: Právo, 9.2.2012