Neradostná vyhlídka – méně peněz a vyšší ceny. Právě to se dá vyčíst ze souběhu dvou negativních tendencí české ekonomiky. Vyhlídku toho, že lidé budou mít hlouběji do kapsy, signalizuje zpráva Českého statistického úřadu o tom, že HDP se snižoval už druhý měsíc po sobě. Výraz, který se pro takovou situaci používá, zní nechtěně trochu legračně – recese, – ale to je zhruba všechno, co je na něm lákavého. Ekonomika míří dolů a to je hrozba pro mzdy i pracovní místa. Ceny však zamíří opačným směrem. Obojí je selháním hospodářské politiky Nečasovy vlády.

Věcný komentář Drahomíry Dubské na stránkách ČSÚ to formuluje ostře: „Spotřeba domácností nebyla loni v posledním čtvrtletí v dynamice horší než v předchozích obdobích roku, že investice výrazně poklesly a výdaje vládního sektoru se podle očekávání nevzchopily. Poslední instancí tak zůstal opět zahraniční obchod.“

A k tomu teď přidáme přírůstek inflace, který je jasným signálem, že může následovat další přesun bohatství od chudších k bohatým, protože zvyšování daní z přidané hodnoty (DPH) je nedílnou součástí operace zvané „vládní penzijní reforma.“ Zaplatí ji všichni ve zvýšené DPH a profitovat z ní bude maximálně 15 % obyvatel občanů s největšími příjmy, kterým se takto „prodražený“ druhý pilíř důchodové reformy vyplatí.

Jak hluboko a jak dlouho bude ekonomika klesat, teprve uvidíme. Domácí poptávku podtrhává směska tupých a ostrých škrtů, ordinovaných hlavně ministrem financí Miroslavem Kalouskem. U růstu cen jsou otazníky také, protože nástroje, kterými se ceny obvykle krotí, jsou při hospodářském poklesu nepoužitelné. Žádný centrální bankéř nechce být tím, kdo ekonomiku dorazí, když jí ke všem problémům přidá další v podobě zvýšených úrokových nákladů.

Hospodářská politika vlád, které sestavovala ODS, se tak podobá psu v honičce za vlastním ocasem. Zatímco ořezává veřejné výdaje (včetně poklesu mezd), aby snížila zadluženost, kterou způsobila snížením daní, chybějící poptávka stlačuje ekonomiku, což snižuje šanci splatit dluhy. Neboť vypadávají daňové příjmy. Taková je železná logika Kalouskovy spirály. Ta teď přechází do vývrtky, když se bezradná vláda k daním vrátila, ale na špatném konci, a přidala tak k poklesu i zvyšování cen.

Z našich okázalých až hysterických škrtů se toho moc nevyčte, protože často jsou jen zástěrkou pro nejrůznější tunelovací strategie Drábků a jim podobných. Ale, jak pomohlo zemím, které berou dluh vážně, když zrychlily tempo úspor? Jsou hořké kapky škrtů opravdu tou univerzální disciplínou? Z tajné zprávy „trojky“ z Řecka, která unikla na konci loňského roku, zjišťujeme, že přehnané úspory působí kontraproduktivně, protože není z čeho splácet. Nyní to zjistilo také Portugalsko, které vzorně plní všechny podmínky mezinárodní pomoci. Rozpočtové škrty mu nepomohly, naopak kriticky zhoršily jeho dluhovou situaci. Podíl dluhu vůči HDP vzrostl za jediný rok o deset procentních bodů, a to nikoliv proto, že by dluh rostl, ale že HDP tak ostře klesalo.

Oblíbenou zábavou pod mými blogy bývají neúnavná tvrzení, že Nečasově vládě nezbývá než škrtat, protože napravuje to, co jsem před lety spáchal já stomiliardovými schodky vlád ČSSD při šestiprocentním hospodářském růstu. Ano, růstu lze využít ke splácení dluhů, ale toto využití vyššího daňového výnosu soupeří s možností uvažovat o schodcích jako o investici. Druhá alternativa se přímo nabízela vzhledem k nepatrné míře zadluženosti, která tenkrát v zemi vládla (pod 29 procent HDP). Podmínkou je, že příjmy z podpořeného růstu budou větší než náklady dluhu, a že vláda dokáže dluhovou páku udržet pod kontrolou. Což se stalo. Podíl dluhu na HDP se držel v letech 2002-2007 stabilně na 29%, začal růst až za pravicových vlád a dnes dosahuje 41%!

Platilo to zejména u investic do infrastruktury v posledních letech našeho funkčního období. Ale za investici bylo možné považovat i to, že jsme předtím zaplatili dluhy po Klausově bankovním socialismu, přestože v zemi rozvrácené tuneláři bylo k růstu daleko. Investovali jsme do stability bankovního sektoru.

Když se pak podařilo obnovit důvěru zahraničního kapitálu a ekonomika vyletěla vzhůru, míra zadluženosti zůstala řadu let naprosto bez pohybu. Kdybychom však do růstu neinvestovali, míra zadlužení by rostla, o tom jsem přesvědčen.
Nyní nás tedy čeká pokles ekonomiky, růst cen a růst zadlužení. Míra zadlužení státu přitom roste takovým tempem, že možnosti investic začne brzy vylučovat. Přírůstek dluhu je přitom doslova projeden – vznikl v daňových úlevách nejvyšším příjmovým kategoriím a monopolním firmám, byl rozdán v dárcích korupčníkům a tunelářům.

Zato občané jsou vystaveni situaci, že ceny rostou rychleji než mzdy, takže reálné mzdy klesají – poprvé od roku 1998. Obráni budou také střadatelé (úrokové výnosy z vkladů jsou blízko nuly) a jen částečně a se zpožděním bude růst cen kompenzován důchodcům. Pokud ovšem Kalousek po zmrazení a poklesu mezd ve veřejném sektoru neprosadí i zmrazení valorizace důchodů. Pro občany s běžnými příjmy to může být všechno začátek velkých problémů.

Co s tím uděláme? Správná otázka, ale problém má dvě části. Byli to občané, kdo rozhodli o tom, že opozice nemá dost hlasů, aby mohla účinně přicházet s nějakými korekturami. Volili v květnu 2010 starou dobrou ODS, velké kormidelníky z TOP 09 a investigativního novináře a bezpečnostní agenturu z VV. Tristní výsledek takové volby vidíme „na vlastní oči“ každý den. Jde o spirálu chaosu, rozkladu státu, poklesu a chudnutí.

Teď tedy musíme čekat na nové rozdání karet, v důvěře, že občané mají paměť. K pádu vládního tria může přispět i jejich drtivá porážka v krajských a senátních volbách. Teprve pak budeme moci uplatnit svůj program nápravy nejhorších excesů a návratu k základnímu principu udržitelné hospodářské politiky – musí rozšiřovat okruh těch, kdo si pomohou. Nesmí být zaplacena sociálními propady celých vrstev obyvatelstva. Jejím výkazem nesmí být opevněné paláce hrstky vítězů. Vedle priority snižování deficitu musí myslet i na zaměstnanost a růst.