Česká republika je jedinou zemí v Evropské unii (z těch, jež mají příslušnou legislativní úpravu), která od roku 2007 nezvýšila minimální mzdu. To je ostuda, byť jen další v pořadí. Tahle je však snadno odstranitelná. ČSSD vyzvala vládu Petra Nečase, aby v červenci zahájila postupné zvyšování minimální mzdy ze současných neudržitelných 8000 korun hrubého v krocích po 400 nebo raději 500 korunách ročně.

Zatímco vlády ČSSD minimální mzdu zvyšovaly pravidelně - od roku 2001 do roku 2006 se zvýšila z 5000 korun na 7955 korun, pravicové koaliční vlády se k zaměstnancům otočily zády - přestaly minimální mzdu zvyšovat úplně. K jedinému zvýšení došlo od 1. 1. 2007 a to o 45 korun! 45 korun za pět let. Minimální nebo obdobnou mzdu přitom pobírá 90-100 tisíc lidí. Kupní síla české minimální mzdy tak zaostala za kupní silou minimální mzdy jak na Slovensku, tak v Maďarsku i Polsku. Všechny tyto země přitom vykazují, pokud jde o HDP na hlavu nižší životní úroveň, než Česká republika.

Průměrná mzda se za těch pět let zvýšila o 2780 korun, to je o víc jak 13 procent. Inflace rostla dokonce ještě rychleji, o 13,5 procenta. Ceny vyletí ještě dál, jak ukazují první letošní statistiky a plán na další zvyšování DPH. Také životní minimum se už mezitím zvýšilo. Jen ta minimální mzda zaostává. Má to odradit lidi od práce?

Minimální mzda by měla plnit svou motivační roli a proto je vhodné její pravidelné zvyšování. Má zároveň chránit zaměstnance před hrozbou chudoby a měla by mu také zajišťovat vyšší životní úroveň, než kdyby žil ze sociálních dávek. Motivační role je tím vyšší, čím větší je rozdíl mezi životním minimem a minimální mzdou. Zvyšování minimální mzdy zároveň omezuje daňové úniky tam, kde se část mzdy vyplácí v hotovosti a načerno, omezuje to také nepoctivou konkurenci firem.

Odpůrci zvyšování minimální mzdy obvykle argumentují nezaměstnaností, pastí chudoby a konkurenceschopností. Zapřísahají se, že pokud by se minimální mzda zvýšila, ohrozí to konkurenceschopnost našich firem, zvedne nezaměstnanost a zabetonuje lidi v pasti chudoby.

Například nick Yosif K napsal pod mým minulým blogem Nebezpečné nesmysly, ve kterém jsem komentoval sobotní ideovou konferenci ODS:
„Pane Sobotko, každé zvýšení minimální mzdy vede k tomu, že ti pracovníci, kteří dostávají minimální mzdu, jsou buďto vyhozeni a jejich práci dělá místo nich nějaký rodinný příslušník zadarmo, nebo jsou formálně vyhozeni a dělají tu stejnou práci načerno.
(…) Velká část zázračných socdemáckých receptů je zcela kontraproduktivní. Chrání ty, co zaměstnaní jsou, proti těm, co zaměstnáni nejsou. Ty, co zaměstnáni nejsou, udržuje v pasti chudoby a nezaměstnanosti.“
Pan Yosif K si zaslouží důkladnou odpověď, protože pod mými blogy vystupuje pravidelně, mnohdy jako jeden z prvých, a používá přitom argumentaci, kterou mu možná poradil někdo v centrále ODS či TOP 09. To mi pomáhá pochopit, co se tam zrovna peče nebo v čem se tam chystají v nejbližší budoucnosti kardinálně mýlit.

Kdyby to bylo tak, jak si to pan Yosif K představuje (nebo kdyby názor, který tlumočí, vycházel z reality), pak bychom se museli nejprve porovnat s faktem, že minimální mzda přes všechnu snahu opoziční ČSSD od roku 2007 stagnuje, ale míra chudoby přesto zdvojnásobila ze 4 na 9 procent obyvatelstva (podle OECD). Že by to způsobily pouhé požadavky ČSSD? Požadavky tak scestné, že dokázaly zvýšit chudobu v zemi i bez toho, že by se realizovaly? Co když je to jinak - chudoba vzrostla také proto, že ceny a životní náklady rostou, ale nejnižší mzdy zaostávají.

Zkusme porovnat se skutečností také představu, že zvyšování minimální mzdy zaměstnaných ohrožuje ty, kdo jsou bez práce. Co se stalo v průběhu let, kdy minimální mzda stagnuje? Pokud porovnáváme skutečný počet lidí bez práce a zahrneme i lidi, které administrativní šikana vyhnala z evidence nezaměstnaných, jsem ochoten tvrdit, že lidí bez práce přibývalo stejným tempem jako chudoby. Argumentace chudobou a nezaměstnaností jsou spíše laciné výmluvy, které mají zakrýt neochotu nastavit spravedlivější poměry na trhu práce. Neochotu podělit se více o zisky i se zaměstnanci.

Rozumnější by byla debata o konkurenceschopnosti. Tento argument zaznívá v oficiálních prohlášeních častěji, pochopitelně ve smyslu – růst minimální mzdy sníží konkurenceschopnost země. I to je úvaha docela zvláštní. Premiér Petr Nečas v úterý zopakoval na Fóru českého stavebnictví, že pro udržení konkurenceschopnosti je nezbytné především nezvyšovat náklady práce.

Ale co když je to opačně? Polská minimální mzda je v poměru kupní síly o polovinu vyšší než česká. Konkurenceschopnost polských podniků by pak měla být podle pravicových ideologů mnohem horší. Jenže je to opačně. Polský HDP rostl v posledním čtvrtletí o 4,3 procenta, násobně rychleji než český. Letos Poláci pravděpodobně zpomalí na 2,5 procenta – ale Češi na nulu.
Nižší náklady práce umožňují i těm nejslabším podnikům přežívat v nenáročném prostředí. Zvedneme jejich konkurenceschopnost tím, že se pustíme do snižování mezd? Je to spíš naopak, dostanou větší berličky, aby byly schopné přežívat s ještě menší konkurenceschopností. Čínským mzdám přece dlouhodobě konkurovat nemůžeme. Tam se neplatí ani zdravotní, ani sociální pojištění. Závodit snižováním životní úrovně s těmi rumunskými nebo bulharskými nedává z hlediska rozumných cílů hospodářské politiky smysl.

Ne, že by tahle země zvýšení konkurenceschopnosti nepotřebovala, ale závody ke dnu tam nevedou. Ty jsou skutečnou cestou do pekel. Naopak pomůže dobré vzdělání, podpora vědy a inovací, kvalitní infrastruktura, co nejnižší korupce a vymahatelnost práva. A také sociální smír.