Vláda už nemůže přehlížet, že se společnost změnila. Je to už podruhé v krátkém čase, kdy se plní náměstí nejen v Praze.

Těžko vyjádřit lépe hlubokou propast, která se otevřela mezi pravicovou vládou a občany, než srovnáním toho, co se odehrávalo ve čtvrtek ve Sněmovně a v ulicích českých a moravských měst. Zatímco ve Sněmovně využívali vládní poslanci interpelací na premiéra k úslužným otázkám typu – proč to děláte tak dobře?, na náměstích se shromažďovali lidé s odznáčky s nápisem: Stydím se za svého prezidenta a vládu. Požaduji jejich odchod!

Vláda už nemůže přehlížet, že se společnost změnila. Je to už podruhé v krátkém čase, kdy se plní náměstí nejen v Praze. Lidé ztrácejí trpělivost. Změnu signalizoval už nedávný největší protest studentů a akademiků od roku 1989, když podobnou silou zazněl i v Brně a z dalších univerzit.

Kdo přišel na náměstí teď? Na to není jednoduchá odpověď. Předtím jsme věděli, že jdou odbory, zdravotníci, akademici, policisté, učitelé, hasiči, důchodci, postižení, lékaři. Byly to dobře organizované protesty, které vyjadřovaly především určité stavovské nebo skupinové sociální požadavky. Na pódiích se střídaly známé osobnosti, představitelé intelektuální elity. Ozývaly se výzvy k jednání, ke změně vládních reforem, proti přehlížení.

Teď však přichází něco nového. Ve čtvrtek se lidé začali shromažďovat na podnět doposud neznámé občanské iniciativy, vlastně skupiny rozzlobených občanů, kteří přímočaře žádají demisi Nečasovy vlády. Dožadují se nových voleb. Odejít by měl i prezident republiky Václav Klaus. To co chtějí, je maximum přímé demokracie.

"Kdo si všiml fotografií a záběrů z demonstrací, viděl, že nevynikaly ničím zvláštním, byli tam lidé, které bylo možné potkávat na chodnících nebo v metru. Ani jen staří, ani jen mladí, ani jen bílé límečky, ani jen ti, kterým je opravdu zle v časech šílených, asociální reforem..."

V Praze pak průvod vyrazil k budově České televize, kterou několik hodin obléhal s voláním: Chceme pravdu! Koho by nezamrazila připomínka událostí před více než dvaceti lety. To, že v Praze i Ostravě šli demonstranti k budově veřejnoprávní televize potvrzuje fakt, že mezi napjatou sociální realitou a obrazem skutečnosti v hlavních zpravodajských relacích roste příkop podobně, jako mezi Nečasovou vládou a rozlobenými občany.

Kdo si všiml fotografií a záběrů z demonstrací, viděl, že nevynikaly ničím zvláštním, byli tam lidé, které bylo možné potkávat na chodnících nebo v metru. Ani jen staří, ani jen mladí, ani jen bílé límečky, ani jen ti, kterým je opravdu zle v časech šílených, asociální reforem, jak je spontánně označila soudkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová. Přišli ti, koho jsme zatím zaznamenávali jen ve sloupcích grafů z výzkumů veřejného mínění, signalizujících, že čtyři z pěti občanů jsou proti vládním reformám. Byli tam ti, z jejichž odpovědí vyplývá, že většina lidí začíná současný systém označovat za horší, než byl ten před listopadem. Možná, že tam byli i ti, kdo dali v únorovém průzkumu volebních preferencí najevo, že levice by teď mohla získat 125 poslaneckých křesel a ovládnout Sněmovnu stejně jako na Slovensku.

Spousta lidí má k rozhořčení jasný ekonomický důvod, jsou bez práce, v rostoucím zdražování nedokážou pokrýt běžné životní náklady, propadají se do dluhové pasti a vidí, že mohou snadno skončit na ulici. Statistiky sice stále mluví jen o nějakých deseti procentech lidí spadajících do úřední definice chudoby, ale vidíme, jak narůstá hrozba nezaměstnanosti, růst cen a životních nákladů, a proti tomu pokles reálných mezd a stále děravější sociální síť, kterou i díky Drábkovi člověk snadno proletí až dolů na beton. Počty chudých se brzy zdvojnásobí, do sociální propasti míří ti, kdo se celý život živili poctivou prací. Na žádné z těchto sociálních rizik přitom současná vláda nereaguje, jen dál utahuje šrouby. Ne ale všem. Přísná je na nejslabší, ti bohatí mají dál daňové výsady.

"Počty chudých se brzy zdvojnásobí, do sociální propasti míří ti, kdo se celý život živili poctivou prací."

Ale jsou tu i morální důvody, proč se v běžném rozhovoru stále častěji objevuje výraz „defenestrace“. Vláda lže a podvádí. Vláda lže, že nové a nové vlny rozpočtových škrtů, ke kterým naposledy přiskočila další porce 150 miliard korun během tří let, je vynucená nějakou krizí. Škodovka „má potenciál být nejrychleji rostoucí značkou v Evropě,“ říká v rozhovoru pro Financial Times nový předseda představenstva Škody Auto Winfried Vahland. Jak je tedy možné, že jiná zpráva ve stejném listě sděluje, že „zaměstnavatelé v Řecku, Španělsku a ČR plánují omezovat pracovní místa v příštích třech měsících nejrychleji na světě“? Kam jsme se to pod Nečasovým vedením dostali?

Nyní se dozvídáme, že Evropská komise přestala tolerovat předražování českých dálnic, chaotické rozhazování stamiliónů na ministerstvu školství, podivné poměry na Státním fondu životního prostředí (tento seznam by mohl být dlouhý) a utnula další poskytování dotací z evropských fondů. Jen tohle by mělo všude na světě stačit na pád vlády! A k tomu ještě naivní výmluvy, že se s tím nedalo po dobu šesti let vlády pravice nic udělat. Tak k čemu máme vládu, která si neporadí nejen s tvorbou hodnot, ale dokonce ani s přijímáním evropské pomoci?

Může se zdát, že lidé, kteří se veřejně stydí za Nečasovu vládu, postupují marný boj. Také rozhodnutí ČSSD vyvolat hlasování o nedůvěře vládě, může vypadat jako zbytečný boj s větrnými koaličními mlýny. Není tomu tak. Je to příležitost. Vláda přece nemůže zavírat oči před tím, že náš požadavek na její odchod má velkou veřejnou podporu. Hlasování o nedůvěře je šancí jak prokázat, že skutečná demokracie se s arogancí nikdy dlouhodobě nesnese.