První televizní debata před krajskými volbami ukázala, jak marná je snaha oddělit neúspěchy centrální vlády od situace v krajích, kde musejí řešit stálé snižování rozpočtových zdrojů, které jim Nečasova a Kalouskova vláda přiděluje na základní služby. Vidíme to všude. Nejviditelnější je to na školství, sociálních službách, dopravě, údržbě silniční sítě, a zdravotnictví.

Někomu v Praze se zdá nemocnice v Sokolově zbytečná – ale žije tam 80 tisíc lidí. Při ministerském hodnocení se začíná účetními údaji, ale pro lidi je klíčová dostupnost péče. Spokojenost se zdravotnickým systémem pak lidé posuzují nejen podle poskytnutých služeb, ale také podle toho, co jim tento systém vytahuje z kapes. Spoluúčast pacientů vzrostla za vlády pravice na dvojnásobek z 13,1 procenta v roce 2006 na předpokládaných 25,0 procent, kterých by měla dosáhnout v příštím roce. Divme se, že se lidé zlobí.

ČSSD je přesvědčena, že horní hranice spoluúčasti by neměla překročit 15 procent. Není to však jenom nepřiměřená výše toho, co musí pacient přidat ke svému povinnému pojištění, aby si zajistil léčbu. Nezapomínejme, že pacient má vedle toho prudce omezen příjem výplatou okleštěné nemocenské. Ještě větší hrozbu představuje dělba péče na chudinskou a nadstandardní. Proto prosazujeme, aby ty zdravotnické služby, které odborníci označí za život či zdraví prokazatelně zachraňující, byly ekonomicky dostupné pro všechny. Všeobecně dostupný veřejný zdravotnický systém musí být placen především ze solidárního pojistného a daní.

Že na to není? Nevěřme pohádkám. Chybějící zdroje hledejme jak na straně zbytečných výdajů až tunelů (třeba typu IZIP), tak ve zvýšeném příspěvku veřejných rozpočtů, jehož potřeba je patrná i z toho, že v sousedním Rakousku či Německu jde do zdravotnictví v přepočtu na HDP o polovinu víc. U nás je to něco přes 7 procent, u nich hodně nad 10 procent.

Neznamená to, že všechno, co naše zdravotnictví potřebuje, je více peněz. Vláda se nesmí zříkat odpovědnosti za tento úsek, už proto, že se jedná o naplňování ústavního práva. Je také důležité, jestli více peněz zamíří do systému, který má nabídnout více zdraví, nebo do systému, jehož smyslem je více zisku. Například zdravotnické výdaje ve Spojených státech v porovnání k HDP jsou skoro o polovinu vyšší než v Německu (a dvakrát vyšší než u nás), přestože je tam skoro čtvrtina populace nepojištěná a prakticky mimo systém (do Obamovy reformy).

Jak se tyto peníze v amerických privatizovaných zařízeních točí, to teď popisuje list New York Times, který se pokouší zmapovat agendu pro příštího prezidenta USA. Zjišťuje, že americké zdravotnictví je nejen zbytečně nákladné, ale také docela nebezpečné. Problém představuje „epidemie přepéče“, systém na pacienta útočí nabídkou zbytečných vyšetření a služeb, jejichž jediným cílem je odčerpávat peníze z pacientova účtu.

Tváří se to jako fér hra, protože je na pacientovi, aby si svobodně vybral z toho, co mu lékař doporučuje. Je to on, kdo je odpovědný za své zdraví. Ale copak se může sám rozhodnout, jako kdyby si vybíral kravatu? Avšak příliš mnoho snímků, krevních testů a léčebných procedur stojí zdravotnický systém podle nezávislého akademického výzkumného centra Institute of Medicine (IOM) zbytečných 210 miliard dolarů ročně.

Detailně téma zpracoval Shannon Brownlee, ředitel pro zdravotnickou politiku v nadstranickém neziskovém think tanku pro otázky budoucnosti New America Foundation. Jeho kniha má výmluvný titul Přepéče: Proč nás příliš mnoho medicíny poškozuje a okrádá (Overtreated: Why Too Much Medicine Is Making Us Sicker and Poorer).

List New York Times přináší typický příklad konkrétní pacientky, u které zjistili jakousi vzácnou nemoc, o které by jinak nevěděla. Lékař pak trval na pravidelných třítýdenních kontrolách, i když nepociťovala žádné potíže. Pravidelně jí posílal na krevní testy, rentgenová vyšetření, a také ji hnal se sebemenším problémem ke specialistům. Když vyšetření nic neukázalo, musela tam znovu, a pak zase byla „z opatrnosti“ hospitalizována při nachlazení. Pacientka pochopila, oč jde, až nad souhrnným účtem za 30 tisíc dolarů. Její hlavní potíž nejspíš spočívala v tom, že na to měla.
Nemusíme opakovat chyby druhých. ČSSD má zpracován komplexní program pro zdravotnictví, jak vzešel i z veřejných debat (http://www.cssd.cz/program/program-podle-vas/zdravotnicka-reforma/).

Nejprve, co se chystáme udělat, až k tomu dostaneme příležitost:

• snížíme počet zdravotních pojišťoven
• zrušíme regulační poplatky (s výjimkou „hotelových služeb“ v nemocnici, ale ten snížíme na 60 Kč za den a omezíme na 30 dnů v roce)
• zrušíme stropy zdravotního pojištění
• odstraníme chaos v úhradách, cenách za léky a doplatcích, v každé kategorii musí být skutečně jeden lék bez doplatku
• zastavíme privatizaci a vybudujeme systém veřejných neziskových nemocnic
• zvýšíme platy zdravotníků, zjednodušíme systém postgraduálního vzdělávání
• rozvineme preventivní programy
A pro pořádek seznam toho, co rozhodně nechceme:

• nechceme privatizaci zdravotních pojišťoven
• nechceme regulační poplatky
• nechceme privatizaci základní sítě nemocnic
• nechceme nárůst spoluúčasti pacientů
• nechceme nárůst doplatků za léky
• nechceme rozdělení zdravotní péče na chudinskou a nadstandardní
• nechceme nespokojené a frustrované zdravotníky

Něco z toho je samozřejmě i v pravomoci krajů, ale zásadní změna není možná v režimu pseudoreforem Nečasovy vlády. Takže krajské volby jsou nutně i referendem o jejím dalším fungování.