"Dostávám se k myšlence preventivního úderu, která je dnes aktuální vůči íránským odpalovacím rampám. Slova jsou krásná věc, ale někdy jsou daleko důležitější skutky. Evropská unie opakuje chybu appeasementu, usmiřovací taktiky, tehdy vůči Hitlerovi, dnes vůči islámským fundamentalistickým teroristům. Appeasement, a to souvisí s tím preventivním úderem, se dlouhodobě nikdy nevyplácí," vysvětlil bývalý premiér a předseda ČSSD, proč by podpořil útok Izraele na Írán.

Tyto věty, které zaznamenal server Idnes.cz na říjnové veřejné debatě v Hradci Králové, by asi nestály za komentář, kdyby je řekl jen čestný předseda okrajové SPOZ, která v senátních volbách už podruhé nezískala žádný mandát a ve volbách do krajů jen asi 3% hlasů. Ale pronesl je člověk, který byl předsedou vlády a (rovněž) podruhé kandiduje na prezidenta republiky. Miloš Zeman je v československé a posléze české politice už 22 let a musí vědět, že cokoliv, co v této situaci během prezidentské kandidatury říká, bude zaznamenáno a hodnoceno nejen u nás doma, ale také v zahraničí.
K tomuto hodnocení se chci připojit několika následujícími poznámkami.
Nemyslím si, že by prioritou naší země v oblasti zahraniční politiky měla být podpora násilných vojenských řešení a to kdekoliv na světě. Naše země je součástí systému kolektivní obrany (NATO) a je také politicky integrována do EU. Vzhledem k naší velikosti a tím i malému podílu na evropské či dokonce světové ekonomice je rozhodně v našem zájmu koordinovat zahraniční i vojenskou politiku v rámci mezinárodních organizací a institucí. Náš obranný rozpočet se trvale snižuje i za pravicových vlád, akceschopnost armády je po sérii reforem a podezřelých zbrojních akvizic přinejmenším sporná. V této souvislosti budou jakákoliv válečnická vyjádření českých politiků působit trapně, směšně a nepatřičně. A to se týká i „prezidentů“, dokonce i ve fázi jejich pouhé kandidatury. Ona nepatřičnost určitě platí i ve vztahu k arabským zemím, kde má Česká republika doposud slušný kredit a dobré vztahové zázemí.
Celá politická scéna se dnes v Česku shoduje na tom, že mezi strategické cíle diplomacie patří podpora exportu. Nemyslím si, že by se kvůli tomu musel český premiér snižovat k devótním výrokům, jakých se nedávno dopustil předseda ODS Nečas na veletrhu v Brně. Zkusme si ale představit, co by podpora agresivní politiky, kterou navrhuje Miloš Zeman, udělala třeba s našimi vztahy se zeměmi BRIC.
Je laciné křičet: „ Na Bělehrad“, když je každému jasné, že obrovské ekonomické náklady a nedozírné politické důsledky preventivní války bude muset řešit někdo jiný. A pokud to už některý z našich politiků ve snaze o originalitu a pozornost médií učiní, měl by jasně říci, že bude ochoten do takového konfliktu, v případě jeho eskalace, nasadit i naše zdroje. A že bude schopen lidem u nás doma zdůvodnit riziko možných teroristických útoků. To jsem ale od Miloše Zemana neslyšel. Odpor české veřejnosti proti zahraničním misím naší armády je totiž velký. Stačí si vzpomenout na naše angažmá v Afghánistánu. A není to jednoduché ani z rozpočtového hlediska. Jen deset let v Afghánistánu (rychlé preventivní údery bohužel často končí vleklou válkou někde v poušti nebo v horách) nás stálo kolem 7 miliard korun.
Mám rovněž silný pocit, že zkušenost mezinárodního společenství s vojenským řešením konfliktů ve světě je rovněž přinejmenším sporná. Stačí si vzpomenout na Kosovo, Irák nebo zmiňovaný Afghánistán. Také bych rád věřil, že nastolené demokratičtější režimy v Kábulu či Bagdádu dlouhodobě přežijí odchod amerických a dalších jednotek, ale může to být také úplně jinak.
OSN, USA, EU i NATO se dnes snaží o diplomatické a mírové řešení problému íránského jaderného programu. Dlouhodobou snahu Íránu o získání jaderných zbraní rozhodně nelze v rámci mezinárodního společenství podceňovat. S Izraelem máme velmi dobré vzájemné vztahy a mělo by to tak zůstat. Ale o útoku na Irán, tak jako Zeman, nikdo oficiálně nemluví dokonce ani v Izraeli, kterého se problém íránského zbrojení bezprostředně týká nejvíce. Postupně se zesilují mezinárodní sankce a přináší výsledky v podobě velmi intenzivního ekonomického tlaku na změnu chování iránského režimu. V souvislosti s touto politikou, na níž se v rámci EU podílí i naše země, působí vyjádření prezidentského kandidáta velmi neuváženě a absolutně nezodpovědně.
Miloš Zeman se rád označuje za levicového politika. Jeho zahraničně politické názory se však v této věci zcela míjí jak s postoji české, tak evropské levice. ČSSD i sociálně demokratická levice v Evropě jednoznačně upřednostňuje diplomatickou a mírovou cestu. Postoj Zemana se ale blíží názorům konzervativního křídla republikánské strany, které koneckonců zvýrazňovalo iránskou hrozbu, možná v předtuše vojenských zakázek na americký systém protiraketové obrany v Evropě (s radarem v Brdech), už za bývalého prezidenta Bushe.
Nelze si představit, že by preventivní úder (nejspíše Izraele) na Írán, který navrhuje Miloš Zeman, proběhl na základě mandátu OSN. Jednalo by se tedy o akci, která by byla jasným porušením mezinárodního práva. Měla by zcela neodhadnutelné důsledky na bezpečnostní situaci v blízko východním regionu i mezinárodní politice. Pravděpodobně by vedla k řetězové reakci útoků na Izrael, možná regionální válce, ale také teroristickým akcím v zemích, které by Izraelský útok podpořily či tolerovaly, včetně Evropy a USA. Uvnitř Iránu by preventivní úder pravděpodobně zvýšil podporu režimu ( která dnes klesá v důsledku ekonomických sankcí) a určitě posílil jeho úsilí dotáhnout jaderný program do konce. Je rovněž sporné, zda by preventivní vojenský úder vůbec tento program zničil. Odborníci odhadují, že by ho ve skutečnosti jen zpozdil o několik let. Promýšlel vůbec Miloš Zeman všechny důsledky vojenského řešení, které navrhuje? Myslím že ne.
Prezident České republiky se podílí významným a viditelným způsobem na zahraniční politice země. Pokud se prezidentský kandidát Miloš Zeman chystá českou zahraniční politiku v budoucnu zatížit podporou agresivních vojenských řešení typu „preventivního úderu na Írán“ namísto mírové diplomacie, je dobře, že to říká dopředu a jasně. Každý občan se podle toho může rozhodnout, až půjde v lednu příštího roku volit nového prezidenta.