Bylo by to směšné, kdyby to nebylo smutné. Petr Nečas nám vysvětluje, jak správně dosáhnout hospodářského růstu. Dělá to přitom v situaci, kdy se česká ekonomika - díky působení právě jeho vlády - trvale propadá oproti sousedním zemím a kdy i letošní HDP bude znovu o několik desítek miliard korun menší než v roce 2008.

V podstatě nám růst rozmlouvá, protože tam, kde ekonomika roste, vidí trik, že to „vyhnali dluhem“ (Růst ekonomiky ano, dluhy ne, HN 27. 11.2012). A co pokles české ekonomiky, který se tak nepříjemně vleče? Ten snad nové a nové dluhy neprovázejí? Takže dluhy se snad mají vytvořit jenom tak, aby byly vlastně nesplatitelné?

Klesáme, ale zdravě Realita Nečasovi beznadějně unikla, a tak se soustřeďuje na kouzla s čísly. Do světa pak vypouští bohorovná tvrzení, že máme „lepší výsledek než například Velká Británie, Slovinsko, Francie, Nizozemsko nebo sousední Slovensko“.

Jak toho dosáhl? Od loňského hospodářského růstu odečteme výši vládních deficitů. Možná bychom mohli i něco přičítat, třeba pořadí v žebříčku korupce nebo třeba index předvídatelnosti vládní politiky (počítají se dny roku, kdy nikdo netuší, jaké budou příští daně). Pak bychom dopadli ještě lépe.

Premiér předvádí, jak rychle zvládl zásadu, že by neměl lidi tolik strašit, protože to je hlavní příčina toho, že nikdo nic nekupuje a ekonomika klesá. Těžko občana něco víc potěší než zjištění, že jeho obavy ze ztracených let, kterými zaplatil rázně vládou vyhlašované a později opatrně rušené zázračné hospodářské reformy, byly liché. Lidé špatně vyhodnotili pokles ekonomiky i svých reálných příjmů. Použili špatný vzorec. Jistě, klesáme, ale klesáme zdravě!

Nedaří se nám, ale druzí jsou na tom hůř. A proč se nám nedaří? No protože nám to ti druzí kazí, vysvětluje premiér: „Nedá se tedy říci, že by recese v České republice byla něco výjimečného. Je to spíše důsledek našeho velkého obchodního propojení s eurozónou.“ Škoda že tahle vazba neplatila taky v minulých dvou letech, když byl hospodářský růst našeho největšího partnera z eurozóny Německa zhruba dvakrát vyšší než český.

„Vedle tohoto krátkodobého pohledu existuje také dlouhodobý hospodářský růst, založený na zvyšování mezinárodní konkurenceschopnosti, vzdělávající se společnosti, inovacích. Takový hospodářský růst chceme a podporujeme,“ snaží se nás odvést od neradostné současnosti premiér Nečas.

Je samozřejmě milé, že si konečně konkurenceschopnosti všiml. Zatím za ni považoval jen snižování mezd a taky snižování daní, které má tu nepříjemnou vedlejší vlastnost, že zvyšuje státní zadlužení.

Kdybychom to porovnali s růstem „na práškách“, volili jsme pokrokovější léčbu „pouštěním žilou“.

Za zády už jen Slovensko Porovnání konkurenceschopnosti ovšem trochu zhatí naše vynikající postavení, které premiér nabízel v úvodu. Všechny uvedené země jsou v nejnovějším žebříčku konkurenceschopnosti, který je každoročně sestavován Světovým ekonomickým fórem, daleko před námi. Za námi je jen Slovensko, které se vzpamatovává z předchozího záchvatu neoliberalismu a zjišťuje, že to nebude nic levného.

Slibům Petra Nečase, že se zaměří taky na necenovou konkurenceschopnost s podporou výzkumu a vývoje, se věřit nedá. Říká to pravidelně, a nic. Dá se věřit jenom jeho hygienickým zásadám, že žádný růst vyhnaný prášky prostě nepřipustí. Zajistí to tak, že až jeho vláda skončí, a ten okamžik přijde, budeme zadluženi tak vysoko, že žádné prášky prostě už nebudou k dispozici.


Zdroj: Hospodářské noviny (3.12.2012)