Skutečně musí prezident republiky Václav Klaus a premiér Petr Nečas dávat při každé příležitosti najevo své naprosté znechucení projektem evropské integrace? Myslí si vážně, že je to ta nejlepší strategie, jak v Evropě prosadit národní zájmy České republiky a potřeby naší otevřené exportní ekonomiky? To je přece tragický omyl. Po několika letech realizace strategie okopávání kotníků a dobrovolné izolace už nikoho nezajímáme a vážná debata o budoucnosti Evropy se vede bez nás. Pozice České republiky bývala ještě před šesti lety velmi slušná a respektovaná, teď zbyly z našeho renomé trosky. Prezident a premiér by už konečně měli přestat naší zemi škodit. To, co předvedli v souvislosti s udělením Nobelovy ceny za mír je trapné a krátkozraké.

Přínos Evropské unie k míru na našem kontinentu je nesporný. Projekt integrace vyrostl z děsivé zkušenosti, kterou udělaly evropské národy během první poloviny dvacátého století se dvěma světovými válkami, které zdevastovaly kontinent, vytvořily příkopy nových křivd a nacionální nenávisti a koneckonců pomohly nástupu nacistů a pak i komunistických totalitních režimů ve východní Evropě po roce 1945. Evropská unie nabídla Evropě jinou budoucnost, postavenou na solidaritě a spoluprácí, společném trhu, bourání vzájemných bariér a hledání společných zájmů. To vše na základě vytváření demokratického konsensu a partnerství mezi všemi členskými zeměmi, bez ohledu na jejich vojenskou či ekonomickou sílu.

Naše Československo bylo po roce 1948 na dlouhá léta z tohoto procesu vyřazeno, ačkoliv nebýt železné opony (a předcházející zkušenosti Mnichova), nepochybně by vzhledem ke svému historickému a ekonomickému vývoji patřilo od počátku do přirozeného jádra integrace. Po roce 1989 existoval v české společnosti většinový konsensus na tom, že se budeme integrovat do západních politických a bezpečnostních struktur. Vyjádřilo ho i jedno z hesel prvních svobodných voleb: Zpátky do Evropy. A tak přihlášku do EU podal premiér za ODS Václav Klaus a země vstoupila v době vlády sociálního demokrata Špidly. Po 8 letech členství jako bychom si najednou s možností ovlivňovat další podobu Evropy nevěděli rady. Naše členství v EU nedokážeme pozitivně využít. Místo toho, abychom z něj politicky, kulturně a ekonomicky těžili, dobrovolně se stahujeme na okraj dění, do jakési trucovité izolace, kde je mimo nás vlastně jen Velká Británie (jež doma ovšem dokonce řeší otázku možného vystoupení z EU). Neúčast ČR v Oslu na předávání Nobelovy ceny za mír je všeobecně interpretována v logice naší aktuální pověsti v Evropě. Tedy jako výraz nesouhlasu s tím, že EU vůbec tuto cenu dostala.

Evropská unie ale svou existencí posiluje mír v Evropě a pomáhá na kontinentu rozšiřovat pásmo stability a bezpečnosti. To že je takové působení skutečně potřeba, ukázala situace na Balkáně. Viděli jsme, po rozpadu Jugoslávie, jak tenká ve skutečnosti může být na konci dvacátého století slupka civilizovanosti a jak blízko mají národy k vzájemné násilné konfrontaci, když se díky vlně nacionalismu probudí nejrůznější běsi z pohnuté evropské historie. A těch běsů máme víc než dost. Současné vážné ekonomické problémy řady zemí rizika nacionalismu a hledání nepřátel všude možně, včetně zahraničí, jen zvyšují. Myslím, že toto udělení Nobelovy ceny přichází ve skutečnosti ve správnou chvíli. Je důležité se rozpomenout na to, že EU tu nemáme jen kvůli volnému trhu a rozšiřování společné měny. Česká republika ale u toho opět nebude. Jako sociální demokrat si myslím, že to je velká chyba. Za naší vlády bychom do Osla jeli.