Zásah Ústavního soudu proti nuceným pracím pro nezaměstnané v něčem připomíná zrušení roboty.
Kam nás to chtěla Nečasova vláda vrátit?
Není těžké stát se nezaměstnaným, je těžké se z toho dostat. Těm, koho to potkalo, to není třeba příliš vysvětlovat, ale nějak to uniká těm, kdo se jinak rádi ohánějí slovem „krize“. Nečasova vláda má z ostudy kabát, protože podle Ústavního soudu udělala vše, aby tuto těžkou životní chvíli učinila zároveň lidsky nesnesitelnou. Ostuda vlády je o to větší, že předtím rozvrátila instituce, které měly občanům v nezaměstnanosti nabízet pomoc.

Naši pravicoví reformní experimentátoři vycházejí z představy, že ztráta zaměstnání je proviněním, neodpustitelným osobním selháním nezaměstnaného. Připomínat by si to měl tím, že se bude obden hlásit na poště a zbytek času stráví v potupné oranžové vestě s koštětem v ulicích.

Těžko to odlišit od roboty. Práce zadarmo měla novodobé nevolníky připravit na to, že si polepší, když příště dostanou aspoň teplou polévku. Všichni sociálně podezřelí měli být také ocejchováni sKartou a postáváním ve frontách před úředníky, kteří stále zápasí s nefunkčním systémem, ačkoliv ho už před osmi měsíci exministr Drábek slavnostně prohlásil za bezchybný.
Těžko to označit za něco jiného než vpád barbarů do fungující civilizace. Aktivní politika zaměstnanosti byla donedávna jednou z fungujících služeb státu. Měla pobyt v nezaměstnanosti co možná zkrátit, avšak nikoliv tím, že uchazeče vyškrtnou z příslušného registru, ale že mu pomohou najít jinou pracovní příležitost. Tomu měly sloužit úřady práce, jejichž první organizátor, bývalý ministr práce Milan Horálek, bohužel před pár dny zemřel. Potřebujeme skutečné sociální zaměstnávání, které dostane z letargie dlouhodobě nezaměstnané a dá jim i hmotnou motivaci.

Je směšné tvrdit, že se jedná o nějakou socialistickou zhýčkanost. Jedním ze zahraničních příkladů, o které se vznikající české instituce mohly opřít, byla britská zkušenost z časů Margaret Thatcherové. Vznikala v politických bitvách se stávkujícími horníky, kteří se snažili zabránit zavírání dolů. Nová státní struktura to měla vládě usnadnit tím, že ulomí hrot strachu o práci.

Modernizace britské ekonomiky, jak ji chápala „železná lady“, byla z pohledu levicové opozice pokřivená, ale ani ona nechtěla připustit, aby část společnosti zůstala úplně bez budoucnosti. Nestála o to, aby v politicky neklidné době přibývalo lidí, kteří nemají co ztratit. A protože k tomuto úkolu britské úřady přistoupily s typickou důsledností, vznikl standard, který se odrazil i v českém systému – než ho ovšem rozprášil ministr Jaromír Drábek z TOP 09.

Pologramotní barbaři, kteří na počátku 21. století objevili nucené práce pro krátkodobě nezaměstnané, připravují zemi o budoucnost i jinak. Stopa, kterou zatím zanechali, je nejzřetelnější v klesající konkurenceschopnosti. Nedovedou si ji představit jinak než jako snižování nákladů, v honbě za snižováním cen. Očima ekonoma je to přizpůsobování podmínek těm nejslabším – aby i podřadné na trhu vydrželo. Chceme soutěžit s Čínou? Ale ta dnes už soutěží ve vyspělých technologiích, to je důvod, proč svojí produkcí úspěšně vytlačuje domácí výrobu z USA.

Soutěž se postupně přesouvá jinam. Budoucnost má v sobě víc svobody, než by si naši pravicoví reformátoři přáli. Otevřené inovace, na kterých spolupracují konkurenti, sdílení poznatků na principech Wikipedie, sdružování rozptýlených osob prostřednictvím sociálních sítí, to všechno jsou signály toho, že svět se mění v přesně opačném směru.

Stavebními kameny budoucnosti nejsou diktát, ponížení, osamělost podřízených, bezmoc v roztočeném soukolí, ale naopak důvěra, nezávislost, decentralizace, tvořivost, solidarita.
Zrušení nucených prací je historické fiasko našich neoliberálů. Dalším je narušení rovné daně díky solidární přirážce, eroze sKarty a odložení původně plánovaného sjednocení DPH na 17,5 procenta. Je to obrat, kterým se můžeme dostat ze slepé uličky.