Dalo by se to klidně nazvat Topolánkův paradox. Mirek Topolánek začínal jako premiér, který si dělal starosti o otázky energetické bezpečnosti a ochranu strategických zájmů České republiky před vlivem Ruska. A možná skončí jako předseda vlády, který nás bude přesvědčovat o tom, jak je pro strategické zájmy naší země úžasně důležité mít v Brdech radar obsluhovaný nejen americkou, ale i ruskou vojenskou jednotkou. Absurdní situace. A nejen Kocábův zlý sen.

To že nyní Američané přichází s tímto návrhem, je jen logickým důsledkem špatně zvolené české vyjednávací strategie. Topolánkova administrativa tak dlouho ignorovala potřebu vytvářet společnou pozici v rámci NATO a EU, až se radarová základna na našem území stala hračkou v mocenských hrách a obchodech dvou světových velmocí, na které už nemá Česká republika vůbec žádný vliv.

Vždycky jsem byl přesvědčen, že do společenství demokratických zemí jako jsou NATO a EU vstupujeme právě proto, abychom přestali být pouhými objekty důležitých politických a vojenských rozhodnutí ( Mnichov, železná opona) a stali se zemí, která má na tyto události alespoň důstojný vliv ( přirozeně úměrný naší velikosti a diplomatickým schopnostem). Naivita a nekompetentnost dosavadního Topolánkova vyjednávání o radaru dostala premiéra osobně do takřka neřešitelné situace.

Do umístění radaru Mirek Topolánek hodně investoval, profiloval na něm (přirozeně opět chybně) celou svou dosavadní zahraniční politiku a chce nechat o radaru hlasovat dokonce před klíčovou vrcholnou schůzkou NATO v Bukurešti na jaře 2008. Nyní zjišťuje, že vláda USA vzala jeho intenzivní podporu umístění radaru jako jakýsi věčně platný bianko šek, na nějž nyní můžou vepsat částku jakýchkoli politických nákladů. Náš premiér teď prostě nemůže říci Američanům NE, a to „jen“ v důsledku přímého ruského zapojení do celého projektu. Nerozuměli by tomu pořádně ani jeho vlastní voliči, natož diplomacie USA. Pokud Rusové nabídku přijmou a Topolánek celou věc nějak protlačí naším Parlamentem ( určitě tentokrát nezapomene rozdávat své pověstné „dárečky“), bude velmi zajímavé, kdo bude mít vedle USA na praktické využití radarové základny větší vliv – zda NATO, či Rusko.

Současná trapná pozice české vlády je podle mého názoru jen dalším argumentem pro uskutečnění referenda o umístění radaru. A abych projevil i jistou vstřícnost vůči ODS, mohlo by se klidně konat současně s referendem o reformní smlouvě EU.