Prezident Zeman musí být ve skutečnosti tajným spojencem Nečasovy vlády. Místo toho, abychom veřejně debatovali o dramatickém faktu, že je naše země v nejdelší hospodářské recesi v novodobé historii, řešíme, zda kandidát na profesorský titul může beztrestně napsat na plakát slovo „buzna“. Tomu se říká krásně odvedená pozornost.

Mimochodem, samozřejmě že to napsat může. Zejména v kontextu, ve kterém to pan Putna učinil. Máme parlamentní demokracii, která zahrnuje svobodu slova a projevu. Žijeme v jednadvacátém století a politici nemají právo někoho trestat za účast a projev na pravidelném pochodu, který podporuje práva sexuální menšiny. A už vůbec to nemůže souviset s udělováním akademických titulů. Pevně doufám, že zvítězí zdravý rozum a akademická svoboda, načež pan prezident Martina C. Putnu profesorem jmenuje. V opačném případě stojí za úvahu, zda by nebylo opravdu lepší, aby profesory napříště jmenovali rektoři. Tak, aby se udělování profesorského titulu zbytečně nepolitizovalo a nestalo nástrojem mocenského tlaku na ovlivňování veřejného působení akademiků. Stačí k tomu jednoduchá novela běžného zákona.

Ale zpět k ekonomice.

Kdysi se v Česku říkalo, že pesimista je ten, kdo si myslí, že hůř už být nemůže, zatímco optimisté věří, že může, neboť pokrok si vždycky cestu najde. Smutný vtip z časů Milouše Jakeše se nyní vrací, jen v trochu obměněné podobě. Až před nás znovu předstoupí premiér Petr Nečas a jeho úsměv obnoví svou obdivuhodnou šíři, určitě přijde se zprávou, že jsme konečně na dně. Tedy že se od něj odrážíme. Že čísla o vývoji ekonomiky, při kterých vás polije studený pot, jsou vlastně onou radostnou zvěstí – konečně je to tak hrozné, že každá další změna už může být jenom k lepšímu.

Zatím však všechny řeči o tom, že jsme se odrazili ode dna, připomínají efekt po skoku do vypuštěného bazénu. Předběžný odhad vývoje českého hospodářství v letošním prvním čtvrtletí ukazuje, že česká ekonomika zůstává na šikmé ploše, ale sklon je stále strmější. Už jsme se sesunuli o 0,8 procenta HDP níže, než jsme byli na konci loňského roku. Je to dokonce strmější sešup než ve Španělsku nebo Itálii, které jsou každý den v novinách v negativních souvislostech. Hůř – ale ne moc - je na tom jen Kypr, který v posledním čtvrtletí klesl o 1,3 procenta. A nejspíš i Řecko, jehož čísla v evropských statistikách zatím chybí.

Musíme tedy ještě pár dní počkat, než si potvrdíme, zda pravice splnila, co slíbila, že nepůjdeme „řeckou cestou“. Nanejvýš však půjdeme jen kousek vedle.

Otázka zní ve skutečnosti jinak – jak dlouho ještě budeme mít pravicovou vládu, která nejenže ekonomice nepomáhá, ale vysloveně škodí? A necháme stranou, zda tím něco sleduje, nebo jí jen věci přerostly přes hlavu. Vidíme však aktivní příspěvek k poklesu hospodářství, přinejmenším ve dvou směrech. Tím prvním je škrtací mánie, která vede ke každoročnímu ořezávání nejen dávek a veřejných služeb, ale i nutných investic. Rozsah těchto zásahů vidíme třeba na vývoji českého stavebnictví, které se v březnu propadlo meziročně o více než 10 procent (bytová výstavba o 20 procent), a v poslední době i v průmyslu, který klesl o 6 procent. Vláda přesto sází jeden stomiliardový deficit za druhým. Podíl státního dluhu k HDP, který se za nás dlouhodobě držel 28 procent, zvyšuje bezmála na dvojnásobek. Na konci letošního roku to může být už 48% HDP. V kontextu zadlužovacího sprintu Nečasovy vlády působí všechny debaty o tzv. ústavní dluhové brzdě, která má samozřejmě omezit až tu příští vládu, poněkud komicky.

Kdo to všechno zaplatí? To už vládu taky napadlo, a tak tím druhým aktivním příspěvkem k poklesu ekonomiky je zoufalá snaha nahradit klesající daňové příjmy zvyšováním daní a nejrůznějších povinných nebo nevyhnutelných plateb.

Když to sečteme, lidé přicházejí o práci, ale i z toho mála, co vydělají, jim stále víc sebere růst DPH, cen léků a nehorázné platby za to, co si ve skutečnosti předplatili prostřednictvím daní a pojistného. K tomu zdražování energií, nájmů, dopravy… Těžko se divit, že ekonomika je v šoku.

Ministerstvo práce a sociálních věcí nyní zveřejnilo analýzu vývoje příjmů a výdajů domácností, jejímž základem je zjištění, že v roce 2012 reálné mzdy klesly o 0,6 procenta. Kdo tedy posuzuje svoji mzdu podle toho, zda si za ni může koupit více než loni, ten zjistil, že koupit může méně. Vlastně si koupí ještě méně, než by se zdálo z této statistiky, protože lidé se cítí ohroženi a kdo může, odsunuje další část příjmů do rezervy na spořícím účtu.

"Domácnosti omezily nejen své zbytné výdaje, ale také nákupy základního zboží a služeb. Reagovaly tak na předchozí pokles svých příjmů a obavy z nezaměstnanosti i možných dalších restriktivních opatření," konstatuje pod tíhou faktů i samotná ministerská analýza.

Domácnosti se postí, v průmyslu se zastavily investice. Výrobci jsou zavlečeni do chmurného kruhu klesajících cen nikoliv proto, že je tam zavedla drsná soutěží s technologickými zázraky jako je tomu u chytrých telefonů nebo tabletů, ale protože není poptávka. Centrální banka má úrokové sazby na technické nule, ceny výrobců spadly pod nulu a vláda zvýšila DPH, aby dorazila i ty, kdo ještě mohou dýchat.

Ekonomický vývoj v posledních třech letech jasně usvědčil Nečasovu vládu z odpovědnosti za problémy tuzemské ekonomiky. Stačí se podívat na přiložený graf, který ukazuje vývoj HDP po jednotlivých čtvrtletích. Je zde jasná časová a věcná souvislost mezi zahájením reforem Nečasovy vlády a zpomalením růstu a posléze poklesem českého hospodářství. Byl to leden 2011, kdy Nečas a Kalousek spustili svůj daňový a rozpočtový balíček, v němž zvýšili sníženou sazbu DPH z 10 na 14 procent, omezili výdaje na platy ve veřejném sektoru a škrtli miliardy vládních investic. Reakce ekonomiky přišla hned ve druhém čtvrtletí 2011 a od té doby se zpomalování nezastavilo. Počátkem roku 2012 v reakci na další škrty přešlo do recese.

Odpovědnost domácích chybných reforem za útlum ekonomiky a rekordní nezaměstnanost je vidět i v mezinárodním srovnání. Ve střední Evropě máme nejhorší výsledky. Všem našim sousedům se v letech 2011-12 dařilo ekonomicky lépe.

Nečasova vláda nedokázala stabilizovat veřejné rozpočty, její reformy ale podrazily nohy domácí ekonomice a zvýšily nezaměstnanost. Stále totiž máme 100 miliardové roční schodky státního rozpočtu. Takto vysoký deficit přitom měla vláda vedená ČSSD jen jednou, v roce 2003, kdy financovala odstranění škod katastrofálních povodní ze srpna 2002 společně se sanací ztrát České konsolidační agentury.

K čemu je nám dobrá Nečasova vláda, která jen škodí a nemá žádné výsledky? To je otázka, která nesmí zapadnout.