Velká voda postupně klesá a začínají se pomalu sčítat a hlavně odstraňovat vzniklé škody. Celková čísla sice vypadají mnohem nadějněji než po povodních v roce 2002, ale i nyní - kdo má vodu v bytě, přišel prakticky o všechno. Nemluvě o těch, jejichž dům je na stržení. Něco zmírní malá státní pomoc, možná i pojištění, pokud se ho podařilo uzavřít. Něco solidarita obce a kraje, která teď dostává obrovskou příležitost. Ale nejvíc budou lidé odkázáni znovu hlavně sami na sebe a na své příjmy. A tady nás zastihla další mimořádně nepříjemná zpráva – nejen voda, ale i mzdy jdou směrem dolů.

Ekonomové jsou ochotni šermovat nejrůznějšími čísly, ale pro běžného občana je vývoj mezd tím nejdůležitějším národohospodářským ukazatelem. Dokud je jistá práce za slušnou mzdu, která nezaostává za cenami, člověk má šanci vyřešit i většinu ostatního. Tato šance však v posledních letech soustavně mizí. Roste nezaměstnanost, klesá ochrana zaměstnanců, průměrné mzdy dlouho stagnovaly a teď zamířily vysloveně dolů.
Český statistický úřad ohlásil dramatický pokles mezd v prvním čtvrtletí, za průměrnou mzdu letos nakoupíme v obchodě o 2,2 procenta méně než před rokem. Skoro o půl procenta klesla dokonce i průměrná nominální mzda (bez inflačních přepočtů), to je něco, co se tu už plných 12 let nestalo!
„V 1. čtvrtletí 2013 činila průměrná hrubá měsíční nominální mzda na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství celkem 24 061 Kč, což je o 85 Kč (0,4 %) méně než ve stejném období roku 2012. Spotřebitelské ceny se zvýšily za uvedené období o 1,8 %, reálně se tak mzda snížila o 2,2 %. Objem mezd poklesl o 1,0 %, počet zaměstnanců o 0,6 %,“ píše ČSÚ ve zprávě, která je nejvýstižnějším vysvědčením vlády Petra Nečase.
Ani pokles průměrných mezd nám ale neříká všechno. Dvě třetiny zaměstnanců totiž berou mnohem méně než je onen vykazovaný průměr. Odstup mzdy ze středu pomyslného republikového žebříčku od aritmetického průměru všech platů (zahrnujícího i nejvyšší platy šéfů a manažerů) prudce narůstá. Středová mzda (medián) dosáhla v prvním čtvrtletí pouhých 20 051 korun, byla tedy o 4 010 korun pod průměrem. Je to tím, že příjmy šéfů a manažerů v naší zemi se prudce a rychle vzdalují od toho, co berou ostatní, a to zvedá průměr nepřirozeně vysoko.
Nebylo tomu tak vždycky. V prvních letech po roce 2002 byla průměrná mzda a mediánová mzda prakticky totožná, jak zjistíme v ČSÚ ve statistikách věnovaných Časovým řadám základních ukazatelů trhu práce. (http://www.czso.cz/csu/2013edicniplan.nsf/p/3107-13)
Předtím než vláda sáhla do Topolánkova „skvělého“ reformního batohu, činil rozdíl necelou padesátikorunu. Pak vládní motyka spustila a příjmové nůžky se začaly rozšiřovat. Nejen to, nejvyšší příjmy se začaly vzdalovat od zbytku společnosti zároveň se zavedením daňové reformy, která prudce snížila příspěvky nejbohatších do státního rozpočtu a systémů pojištění. Nelze se pak tedy ani moc divit, že stejně strmý obrat vzhůru vidíme u míry státního zadlužení. Naopak dolů jde hospodářský výkon země, teď už v podobě vleklého poklesu HDP. Všechna čísla nám tak jen smutně potvrzují, že pravicové vlády vedou zemi do pekel.
Tato země není pro obyčejné pracující, lze vyčíst i z údajů, které charakterizují mzdový vývoj na konci minulého roku. Mzdový průměr najednou vyskočil o 3,5 procenta. Jenže většina lidí to ani nepocítila - to jen ti bohatí, kteří mají ke mzdovým fondům nejblíže, rychle přesunuli ještě své mimořádné odměny na svoji hromádku. Kompenzovali si tak mírné daňové navýšení, kterým měly být od letošního roku zatíženy příjmy nad stodvacet tisíc.
„Aktuální propad průměrné mzdy lze jednoduše vysvětlit tak, že finanční prostředky, které byly nadstandardně vyplaceny na závěr loňského roku, na začátku tohoto roku schází,“ konstatuje v analýze mzdového vývoje Dalibor Holý z ČSÚ.
Až Nečasova vláda skončí, zůstane po ní spousta nemravností, které bude třeba co nejrychleji odstranit. Jedním z prvních opatření musí být, aby daně začali platit i ti bohatí - obnova progresívní daně z příjmů. Dalším bude navýšení minimální mzdy. Základem státu nemůže být „pracující chudoba“, kdy lidé žijí z ruky do úst a sebemenší výkyv je existenčně ohrožuje. Není sociálně ani společensky přijatelné, aby každé takové zakolísání bylo jen novou příležitostí pro lichváře, vymahače a exekutory a končilo pádem na dno, ze kterého už nebude návratu. Zatímco na horní palubě se za pobrukování Nečasovy a Kalouskovy vládní kapely klidně tančí.