Je myslím důležité si zopakovat některá fakta. Prezidentské volby nezměnily poměr sil v Poslanecké sněmovně. I když máme levicově orientovaného prezidenta, v Poslanecké sněmovně je sice velmi těsná, ale pravicová většina, daná výsledkem voleb z roku 2010. Také proto ČSSD v minulých třech letech pětkrát neuspěla s hlasováním o vyjádření nedůvěry vládě. Nejlepší skóre, kterého v této souvislosti opozice dosáhla, bylo 93 hlasů pro pád vlády při posledním hlasování. Nečasova vláda neskončila díky tomu, že byl Miloš Zeman v letošním roce zvolen prezidentem republiky, ale proto, že Petr Nečas podal sám demisi pod tlakem skandálu, který se devastujícím způsobem dotýkal jeho soukromí a také vládní ODS. Koaliční vláda se tak po třech letech zhroutila sama v důsledku vážných personálních chyb a podezření z korupčního jednání.

Ti, kdo se snaží přimět ČSSD k hlasování pro nestandardně sestavenou Rusnokovu vládu tvrdí, že tím ČSSD zabrání opětovnému návratu pravice k moci ve Sněmovně, kde pravice deklaruje většinu 101 hlasu. Objevuje se argument, že je nutno zabránit návratu vlády ODS a TOP 09 právě tím, že budou všichni sociální demokraté hlasovat pro Rusnokovu vládu. Jenže tento argument matematicky nefunguje. I kdyby pro důvěru vládě Jiřího Rusnoka hlasovaly ukázněně všechny tři opoziční kluby, nebude to na zabránění návratu pravice stačit. Půjde tedy jen o gesto, které samo o sobě nezmění výsledek minulých voleb a rozložení sil v Poslanecké sněmovně. Rusnokova vláda není schopna přehlasovat pravici ve Sněmovně, stejně jako nebyla schopna ji dotlačit k podpoře předčasných voleb. Ti, kdo označují Rusnokovu vládu za spolehlivý val, bránící návratu pravice ignorují realitu a vytváří iluzi. A tak je to s prezidentskou vládou i v dalších ohledech.

Jde bohužel o jakési šidítko pro levicově orientované voliče. ČSSD přece ví, že proto, aby se mohly přehodnotit pravicové reformy Topolánkovy a Nečasovy vlády je potřeba změnit řadu zákonů. To vyžaduje většinu, kterou lze v Poslanecké sněmovně získat jen novými volbami. Stejně to platí i pro změny ve státním rozpočtu. Pokud se nemají nové investice a další prorůstová opatření financovat na dluh, musí se radikálně zvýšit příjmy státu, včetně boje s daňovými úniky formou zavedení registračních pokladen a majetkových přiznání. Prosadit tyto změny zákonů bez voleb nelze. Rusnokova vláda nemůže dát skutečnou odpověď na požadavek hluboké změny hospodářské a sociální politiky. Pokud to dnes slibuje a naznačuje, vytváří jen iluzi. Iluzi toho, jakoby už levice vládla. To dříve či později povede ke zklamání levicově a levo-středově orientovaných voličů, jejichž naděje na viditelné změny nemůže být touto vládou naplněna. Naopak ODS a TOP 09 to umožní odpočinout si v opozici a vymezit se proti ve skutečnosti bezzubé politice Rusnkovy vlády, která bude v zajetí pravicové většiny ve Sněmovně.

Pokud vidím vládu Jiřího Rusnoka jako šidítko, mám proto i personální argumenty. Je až komické, jak řada ministrů, dlouhodobě pravicově orientovaných, nyní mlží a skrývá své skutečné hodnotové vymezení, jen aby před hlasováním o důvěře nepopudili levicovou opozici ve Sněmovně, která jediná může vládě poskytnout alespoň menšinovou pozici při hlasování a tím i jakési zdání legitimity. Přitom je zřejmé, že ministři jako Balvín, Holcát či Žák přichází z prostředí historicky blízkého ODS. V ODS byl kdysi i ministr Pecina, premiér Rusnok radil pravicové Nečasově vládě v poradním orgánu NERV a Fischer v minulosti opakovaně naznačoval, že byl voličem TOP 09 a jako s nominantem na premiéra s ním v roce 2009 přišel Mirek Topolánek. Obsazení klíčových vládních pozic takto orientovanými ministry mi zabraňuje v tom, abych mohl Rusnokovu vládu pokládat za vládu levicovou.

Omezení, která ve staré Sněmovně platí pro Rusnokovu vládu, by samozřejmě platila i pro eventuální menšinovou vládu ČSSD, pokud by jejím sestavením prezident Zeman pověřil ČSSD ve druhém pokusu. Takové řešení by však mělo oproti vládě Jiřího Rusnoka jednu velkou výhodu, odpadla by otázka demokratické legitimity, protože ČSSD je nejsilnější parlamentní stranou a vyhrála minulé volby. Debata o nové vládě by se tak vrátila tam, kam v souladu s parlamentním charakterem naší demokracie patří, na půdu Poslanecké sněmovny. Ani menšinová vláda ČSSD by bez voleb nemohla prosadit žádné razantní změny, mohla by ale přispět k uklidnění vyostřené politické situace, včetně omezení střetů mezi pravicí ve Sněmovně a prezidentem republiky, a co je mimořádně důležité, ke zlepšení obrazu země v zahraničí.

Myslím, že ČSSD musí hrát s občany poctivou a otevřenou hru. Nepodporovat šíření iluzí, které nemají oporu v realitě parlamentní demokracie. Byť to není právě teď populární. Jasně říci, že šidítka v podobě prezidentské vlády nic skutečně důležitého nevyřeší, protože změnu mohou přinést až volby do Poslanecké sněmovny. Pokud má být ODS a TOP 09 napříště spolehlivě v opozici, musí nejprve ČSSD výrazně vyhrát parlamentní volby a změnit poměr sil v Poslanecké sněmovně skrze vůli voličů, ne zákulisními tahy a nakupováním přeběhlíků.

Ne srpnové hlasování pro Rusnokovu vládu, ale porážka ODS a TOP 09 v demokratických volbách zabrání skutečnému návratu pravice k moci. A v neposlední řadě dodávám, že politickým ambicím ČSSD by nepochybně slušela i důsledná věrnost hodnotám parlamentní demokracie a schopnost odolávat populismu a zjednodušování, čili projev pevnějšího charakteru.