Nejspíše nebudu sám, kdo si myslí, že 270 miliard korun z kapes daňových poplatníků za hlasy lidoveckých poslanců pro Václava Klause je poněkud přemrštěná částka.

Ale teď vážněji. Rád bych se zabýval především finančními aspekty zvoleného způsobu narovnání mezi státem a církvemi.

Přesto si nejprve neodpustím ( ač římský katolík) několik spíše politických poznámek na okraj celé věci. Nelze oddiskutovat, že minulý komunistický režim církve strašlivě poškodil. Po roce 1948 poškodil a zničil všechny struktury tehdejší občanské společnosti, které přestály nacistickou okupaci jen díky silným kořenům zapuštěným v době demokratické první republiky. Ne všichni se ale po roce 1989 dočkali podobně velkorysé náhrady jako církve. Tisíce družstev a spolků komunisty zabavené majetky nikdy zpět nedostaly, natož aby mohly počítat s nějakou formou finanční kompenzace. Napravování křivd rodilo bohužel křivdy nové.

Nečekané poskytnutí 270 miliard korun musí také velmi překvapit všechny, kdo před volbami v roce 2006 uvěřili ODS, která tvrdila, že je naše republika po osmi letech vlád ČSSD na pokraji bankrotu a rozpočtové katastrofy. Zejména, když to Topolánek, Tlustý a Kalousek opakovali i v loňském roce při zdůvodňování potřeby tzv. reformy veřejných rozpočtů. Důchodce, kteří musí platit vyšší DPH a poplatky za léky, i 580 tisíc rodin s dětmi, které díky tzv. reformě přišly o dětské přídavky jistě potěší skutečnost, že si stát ve stejné době může velkoryse dovolit garantovat takové výdaje. Pečlivě konstruovaný mýtus o rozpočtové katastrofě, způsobené vládami ČSSD, se tak definitivně hroutí. A nejen kvůli tomu, že poslední rozpočet roku 2007, připravený ještě Paroubkovou vládou, skončil historicky nejnižším deficitem veřejných rozpočtů ve výši 2% HDP.

Za morálně spornou pak pokládám skutečnost, že narovnání s církvemi mají podle plánu Topolánkovi vlády v příštích letech zaplatit generace poplatníků , které s komunistickým režimem neměly a nemají vůbec nic společného.

Ale zpět ke zvolenému finančnímu mechanismu. Vůbec nechápu, jak mohl předseda vlády Topolánek a ministr financí Kalousek přistoupit na tak nevýhodný a nákladný způsob vyplacení finanční kompenzace. Podle informací z médií má stát údajně církvím zaplatit 83 miliard korun během 60 let. Vydán má být současně fyzicky i majetek za cca 51 miliard korun. Díky dohodnutému úročení 4,85 % tak celková částka finanční kompenzace naroste na neuvěřitelných 270 miliard korun. Pro srovnání - tedy zhruba na dvojnásobek částky, kterou v roce 2000 garantovala Zemanova vláda při pádu IPB ( což tehdy kritizovala jak ODS, tak současný ministr financí).

Přitom existuje mnohem úspornější řešení. Stát by na poskytnutí finanční kompenzace ( výši částky nechci v tuto chvíli hodnotit, jistě by mohla být i nižší než 83 miliard korun) použil výnosy z připravované privatizace jiného státního majetku. Bylo by to logické i symbolické. Náhrada by církvím byla vyplacena jednorázově či během dvou let. Stát by tak ušetřil desítky miliard korun, jež bude muset v příštích šedesáti letech zaplatit na vysokých úrocích (83 miliard je stát schopen během dvou let najít, jen v rezervních fondech ministerstev se v tuto chvíli nachází 90 miliard korun, stát připravuje privatizaci svého hodnotného podílu v Letišti Praha a.s.).

Samozřejmě, je to řešení mnohem méně zbabělé, než to, které zvolila Topolánkova vláda. Celý problém by se rozpočtově vyřešil do voleb a nebyl by svalen jako nečekané finanční břemeno na budoucí vlády. Veškeré rozpočtové důsledky by nesla vláda, která přijala příslušné rozpočtové a politické rozhodnutí. Bylo by to poctivé a transparentní.

Navíc by mělo podle metodiky Eurostatu zhruba podobné dopady na statistické hodnocení našeho deficitu a veřejného dluhu jako nyní připravovaná státní garance.

Skutečně nerozumím tomu, proč se vláda chystá vyhodit desítky miliard korun takto nevhodně zvoleným finančním mechanismem. Napadá Vás nějaká odpověď?