Na internet pronikly některé informace o chystané reformě justice, kterou vládě předložil ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Rozhodně nepatřím mezi nekritické obhájce současného stavu v justici. Určitě je mnoho věcí, které je nutné a naléhavé na práci soudů změnit a zlepšit. A zdaleka to není jenom rychlost jejich rozhodování. V porovnání se špatnou situací v policii (postupný leč zrychlující se profesní rozklad policejních struktur za ministrování Ivana Langera) a v soustavě státního zastupitelství ( za Vesecké a po Čunkovi rychle ztrácí nezávislost, respekt i prestiž), se mi jeví situace v našem soudnictví přece jen o málo lepší. Zejména pokud jde o nezávislost rozhodování soudů a jejich odolnost politickým a komerčním tlakům, nespornou a viditelnou především na odvolacích stupních. To je obrovská deviza, kterou dnes soudy mají. Klíčová pro zachování právního státu, pro udržení svobody a ochrany práv občanů.

Jako opoziční poslanec jsem nicméně připraven se v příštích měsících na Pospíšilovy reformy dívat věcně a rozumné záměry podpořit.

Pan ministr má však některé nápady, jež je nutné odmítnout velmi důrazně a od samého počátku. Ohrožují výše zmiňovanou nezávislost. Jde především o vnesení tzv. laického prvku do hodnocení kárných provinění soudců. Dnes jsou v kárných senátech zastoupeni výhradně soudci, v budoucnu by tam měli zasednout i delegáti advokátní, notářské a exekutorské komory a také právnických fakult. Na první pohled to vypadá zajímavě, „laici“ v kárných senátech omezí profesní solidaritu soudců, jež se v rozhodování těchto senátů možná čas od času projevuje.

Jenže současně se tím vytvoří nový prostor pro korupci a nepřímý nátlak na soudce. Funkce v kárném senátu zvýší prestiž i moc každého advokáta či exekutora. Může mít také vliv na množství jeho klientů a tedy i výši příjmů. Vznikne ekonomicky motivovaná poptávka. Skrytě bude možné s těmito funkcemi v senátech obchodovat. Většinou komerčně, někdy možná i politicky. Navíc se „laikové“ v kárných senátech budou dostávat do skutečně permanentního a těžce rozlišitelného střetu zájmů. Příklad: O žalobě proti exekuci může rozhodovat třeba soudce, jehož kancelář sousedí s kanceláří jiného soudce, jehož provinění právě řeší kárný senát za účasti žalovaného exekutora. Soudci se znají, třeba jsou i přátelé, exekutorovi jde o miliony korun. Lze tady spoléhat na nějaké „čínské zdi“ a profesní etiku? Laický prvek v kárných senátech je velké riziko. Soudcovská samospráva sice občas přinese falešnou solidaritu, vytváří však mnohem lepší obranu proti možnému ekonomickému či mocenskému nátlaku na justici zvenčí.

Totéž se týká i jmenování soudních funkcionářů, tedy předsedů a místopředsedů soudů. Ústavní soud před časem zrušil ustanovení zákona, podle něhož mohl soudního funkcionáře odvolat ten, kdo ho předtím jmenoval. Ministr Pospíšil chce do zákona vrátit pravomoc ministra spravedlnosti a prezidenta republiky soudní funkcionáře odvolávat, možná navrhne i odpovídající změnu ústavy. Jde o klasický zásah výkonné moci do moci soudní. I zde hrozí riziko mocenského zneužití. Daleko lepším řešením by bylo jmenovat soudní funkcionáře pouze na časově omezené období ( například na 6 let, aby se lišilo od funkčního období ministra i prezidenta) tak, aby nebyl odvolatelný a současně mohl funkci vykonávat pouze jedno funkční období. Popřípadě by funkcionáře soudů mohl jmenovat výhradně nově vytvořený kolektivní orgán soudcovské samosprávy. Každé z těchto řešení je lepší než návrat k možnosti, že výkonná moc potenciálně zneužije tuto svoji pravomoc k nátlaku na představitele soudní moci.

Jsem přesvědčen, že zejména po tom, co "výkonná moc" předvedla v kauze „Čunek,“ prudce roste hodnota všech mechanismů, jež zajišťují či mohou zajistit nezávislost justice. Tady by neměl být prostor pro žádné riskantní experimenty.