26. listopadu jsem na jednání rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny navrhl zvýšit pro rok 2009 prostředky na platy zaměstnanců veřejného sektoru o 2,7 miliardy korun. Nesouhlasím totiž dlouhodobě s vládní platovou politikou, která u půl milionu veřejných zaměstnanců vede k opakovanému poklesu reálných příjmů. Proti mému návrhu hlasovali všichni poslanci ODS a KDU-ČSL a protože je poměr sil mezi koalicí a opozicí ve výboru vyrovnaný (tolik moderní přeběhlíky tam nemáme), návrh neprošel.

Docela mne tedy překvapilo to, k čemu došlo při projednávání rozpočtu na schůzi Poslanecké sněmovny ve středu 3. prosince. Ministr práce a sociálních věcí za ODS Petr Nečas okopíroval (doslovně, včetně důvodové zprávy a zdrojů financování) můj návrh na zvýšení platů zaměstnanců veřejného sektoru v příštím roce o 2,7 miliardy korun a osobně ho předložil při projednávání rozpočtu. Jelikož jsem to udělal také, bude zítra Poslanecká sněmovna rozhodovat mezi dvěma věcně stejnými návrhy Sobotky a Nečase. Věru komické.

Byl to totiž právě ministr Petr Nečas, kdo spolu s ministrem financí Kalouskem prosadili před více než rokem pro půl milionu veřejných zaměstnanců tříletou platovou redukční dietu. Tvrdou a nelítostnou platovou restrikci pro všechny, bez ohledu na to, jestli pracují dobře nebo špatně. Postihlo to učitele i školníky, policisty a hasiče, celníky i úředníky a také pracovníky v sociálních a zdravotních službách. Veřejným zaměstnancům díky této politice Topolánkovy vlády v letošním roce poklesly jejich reálné platy o 3% a podobná neradostná perspektiva je čekala i v letech 2009 a 2010.

Nerozumný a demotivující přístup vlády ČSSD od počátku kritizovala a opakovaně navrhovala zvýšit tyto platy alespoň nad úroveň inflace. Jsem rád, že jsme konečně uspěli a vláda ustoupila. Ale ani racionální opoziční argumenty, ani přicházející ekonomické zpomalení by nejspíš na zlomení Nečasova a Kalouskova odporu nestačily. Tím skutečným důvodem byl nepochybně výsledek krajských a senátních voleb. Odlesk oranžové mapy dolehl i do kanceláří Topolánkových ministrů a nutí je s ostudou odhazovat politické principy, za než byli ještě před dvěma měsící ochotni (alespoň verbálně) krvácet na barikádě tzv. reformy veřejných rozpočtů.

A pak že naše demokracie alespoň v něčem nefunguje. K volbám, i těm krajským a senátním, má smysl chodit. Co jen ale zůstane z té ubohé Topolánkovy a Kalouskovy reformy veřejných rozpočtů, když už ji vedle opozice začali demolovat i členové vlády?