Jak stárnu, postupně ztrácím onu dřívější netrpělivost dozvědět se co nejdříve, jak věci dopadnou. Už dávno nepřeskakuji stránky v knížce a nepřetáčím filmy na videu ( třeba můj syn už si asi ani nebude pamatovat, co bylo video, ale tahle fráze mi do textu vplynula přirozeněji než „posouvání filmu na DVD“). Pokud jde o zajímavé osudy lidí, které v životě potkávám, zjistil jsem, že prosté plynutí času řadu lidských příběhů uzavře nějakou pointou samo od sebe a že vlastně člověku stačí jen nějaký čas počkat. (Pokud jde o vlastní život, myslím že má pravdu Jaromír Nohavica, když v jednom svém textu konstatuje, že je obrovské štěstí, že člověk netuší, co ho v budoucnu ještě potká).

Chování přeběhlíků v Poslanecké sněmovně po roce 2006 vyvolalo obrovské množství naléhavých otázek. Proč to udělali? Co za jejich kroky ve skutečnosti bylo? Zastrašování nebo korupce? Komu tím chtějí pomoci? Také mne to rozčílení tehdy zasáhlo. Ale i příběhy přeběhlíků se jednou uzavřou a možná se na některé otázky dočkáme odpovědí. Jako první pohnul svým osudem Michal Pohanka, když se včera vzdal poslaneckého mandátu.

Myslím, že není vůbec žádný důvod mu děkovat. Určitě jsem rád, že umožnil alespoň nyní návrat k poměrům, daným hlasováním voličů ve volbách v roce 2006. Bude to úleva, zejména když budu hovořit s voliči ČSSD v našem kraji. Ale každé slovo komentáře, který Michal Pohanka tomuto svému kroku věnoval jen potvrzuje fakt, že měl na mandát rezignovat už dávno. Stejně jako jeho činy ve Sněmovně, zejména pokud jde o hlasování pro tzv. reformu veřejných rozpočtů a poplatky ve zdravotnictví. Tato hlasování žádná rezignace nesmaže.

Michala Pohanku znám jako sociálního demokrata od samého počátku devadesátých let. Politika ho sice zajímala, ale rozhodl se raději pro dráhu lékaře. Až dřívější ministr ČSSD Fišer ho vzal na ministerstvo zdravotnictví a ovlivnil tak rozhodujícím způsobem jeho další životní dráhu. V roce 2006, když kandidoval na pátém místě do Poslanecké sněmovny, jsem s ním objel celý kraj, hlavně tamní nemocnice. Vím, co lidem sliboval, když stál vedle mne na mítincích před volebním autobusem. Dodnes pochybuji, že už tehdy věděl jaká bude jeho povolební role. Naše jihomoravská kandidátka ČSSD tehdy dostala přes 200 tisíc hlasů, porazili jsme v kraji ODS, Michal obdržel několik tisíc preferenčních kroužků, hlavně z Brna. Pak zběhl.

Myslím, že pro jeho voliče musí být minimálně srovnatelný šok číst dnešní zdůvodnění rezignace : „ Svou práci pro koalici už jsem odvedl. Je to logické, protože po kongresu je ODS konsolidovaná. Pro koalici jsem udělal maximum, co jsem mohl.“ Co si asi při čtení jeho slov pomyslí lidé, kteří vzhledem k volebnímu systému musí důvěřovat politickým stranám, že na kandidátky dají jen politiky, kteří ponesou odpovědnost za plnění volebních závazků? Určitě nevolili Pohanku proto, aby svědomitě pracoval pro koalici ODS, Kalouska a Bursíka.

Jistě, je to odpovědnost politické strany, koho kandiduje, ale můžete najít nějaký preventivní a skutečně účinný kontrolní systém, který z kandidátky vyloučí lidi jako je Michal Pohanka? Je možné lidem vidět do duše? Lze zjistit už před volbami, kdo skutečně odolá brutálním metodám tzv. pozitivní či negativní motivace? V zemi, kde i slušní novináři zavírají raději oči nad špinavým obchodováním s poslaneckými hlasy v domnění, že tím podpoří reformy nebo silnější přítomnost USA v Evropě?

Mirek Topolánek si mohl v roce 2006 vybrat. Buď programový kompromis s ČSSD, nebo vládnutí s válcováním bez kompromisu. Založené tím pádem na politickém a lidském podvodu několika přeběhlíků, jako byl Pohanka. Zvolil druhou cestu. A začal prohrávat volby. I jeho vládnutí se jednou uzavře, uvidíme, za jakých okolností. Vlastně si myslím, že Michal Pohanka svým krokem o něco přetočil dopředu i příběh současného předsedy vlády.

Je to vlastně jakási skrytá síla těchto Topolánkových figurek. Musí z nějakého důvodu při každém hlasování poslouchat náhončí ODS, musí na ulici utíkat před svými voliči z roku 2006 a mazat zřejmě hodně nepěkné e-maily, plouží se po chodbách Parlamentu a uhýbají očima před svými kolegy z kandidátky, nakonec však budou mít poslední slovo. Moc, kterou jim Mirek Topolánek svévolně svěřil, mohou závěrečným gestem rezignace na poslanecký mandát obrátit proti němu.