Malé děcko se pustí pohovky, udělá pár krůčků, zavrávorá a upadne. Máma nebo táta ho zvednou a ono to zkusí za chvíli znova. O pár let později si zavazuje na botkách tkaničky, všechno zašmodrchá, ale máma se ohne a ukáže mu znovu, jak se to dělá. V první třídě více či méně trpělivě píše křivá písmenka a paní učitelka ho znovu a znovu opravuje…

A tak se postupně učí. Někdo mu vysvětluje, kde dělá chyby a ukazuje, jak to udělat správně. A stejně tak i v lidušce při prvních tónech na housle, v tělocvičně při házení na koš nebo na lyžích, když zjistí, že sníh klouže… Už se někdo z nás naučil něco bez padání, vstávání a opravování? Bez povzbuzování a motivace jde učení sice pomalu a těžko, ale bez opravování chyb vůbec. V něm je sama podstata učení!

Jak to, že to všichni víme, považujeme to za normální a pochopitelné, ale ve škole se na to po několika letech zapomene. Výklad stíhá výklad, písemka test, chybu trest a na reflexi a opravu už nějak nezbývá čas. Máme za to, že je potřeba stihnout všechno a nestíháme skoro nic. Informací kolem nás přibývá a my často ani netušíme, jestli se vůbec zakládají na pravdě a k čemu nám budou. Ale na to nejdražší a nejcennější, co máme - totiž na naše děti - hrneme informace nekompromisně a bez milosti. Stále a dokola!

Do budoucna prostě musíme zapomenout na to, co bylo podstatou vzdělávání v minulých dvou stoletích. Předávání základních vědomostí je důležité, ale samo o sobě už nestačí. Nesmíme příliš naslouchat ani současným zaměstnavatelům. Hájí své zájmy a je jim většinou jedno, co budou naše děti dělat za třicet let, nebo si to stejně jako my neumí představit. Naší povinností je připravit co nejlépe současné žáky na život a práci v 21. století. Připravit je na to, že učit se budou celý život. Vybavit je potřebou dávkou dovedností vzdělávat se a nevzít jim k tomu chuť. Rozvíjet v nich odvahu zkoušet nové věci, povzbudit je při řešení neobvyklých situací, naučit je mluvit s ostatními a také se dohodnout. A nesmíme zapomínat povzbuzovat slabší, ale i rozvíjet potenciál těch nejnadanějších!

Jistě, tohle všechno už dávno víme! Přesto se léta skoro nic nemění, opakujeme stále stejné chyby na nových a nových generacích žáků. Je za tím nechuť měnit zaběhnuté, nedostatek učitelů, těch nadšených pak obzvláště, málo odvahy a rozhodnosti ke změnám ze strany ředitelů škol? Nebo neochota politických stran a dalších zainteresovaných řešit problémy společně, jedno z nejhorších financování systému mezi vyspělými zeměmi, neustálé dohadování o naprosto marginálních záležitostech…?

Čas běží a české školství potřebuje změn opravdu hodně. Nestačí jen ujasnit si, kam chceme směřovat, jde především o to, změny co nejrychleji realizovat. Záleží na politicích, zaměstnavatelích, lidech, kteří se vzděláváním zabývají i těch, co řídí školy jak to co nejrychleji provést. A taky na těch, kteří naše děti zvednou ze země, když se jim pár kroků nepodaří, rozmotají uzly, které vznikly místo tkaniček a mají dost moudrosti k tomu, aby věděli, že chybovat je lidské. A hlavně nesmírně prospěšné! Jen se ty chyby nesmí neustále opakovat…

Jiří Růžička
Autor je prvním místopředsedou Senátu PČR. V letech 1990 až 2018 byl ředitelem Gymnázia Jana Keplera.