Daniel Münich

19. 07.

Aktivní programy zaměstnanosti: lék, placebo nebo jed?

Daniel Münich Přečteno 4276 krát

Nezaměstnanost léčíme nevyzkoušenými léky

Jen málokdo by dobrovolně užíval lék s neověřenými účinky. Lékař, který by takové léky předepisoval by se pacienti vyhýbali obloukem. Neověřené léky by se ani nesměly do lékáren a nehradila by je žádná zdravotní pojišťovna. Pečlivému testování léků, nejdříve na zvířatech a potom opatrně pod drobnohledem na malém vzorku lidí, věnují farmaceutické firmy velké úsilí a nemalé prostředky. Zcela jiná je však praxe v léčení společensko-ekonomických problémů jako je například nezaměstnanost. Když vlády vyhlašují svatou válku nezaměstnanosti, zpravidla vymyslí nějaké dobře míněné dotační programy na podporu vzniku pracovních míst. Dělají to však od úředního stolu a nejenže si vysněné pozitivní účinky programů předem pilotně neověřují, ony to nedělají ani zpětně.

Typickým lékem předepisovaným na nezaměstnanost jsou programy takzvané aktivní politiky zaměstnanosti (APZ). Většinou jde o různě cílené formy dotací mající stimulovat vznik pracovních míst pro nezaměstnané. Programy APZ se liší země od země, ale jedno mají společné – většinou nikdo pořádně neví nakolik a zda jsou tyto programy vůbec přínosné. Česká republika zatím není výjimkou. Ale nemusíme se moc stydět.V sousedním Německu se tímto problémem začali zabývat teprve nedávno. Vysoká nezaměstnanost a přetrvávající a napjatý státní rozpočet dotlačily němce k rozhodnutí podrobit je věrohodnému vyhodnocení efektnosti. Není divu, vždyť Německo na tyto programy jen v loňském roce utratilo téměř 15 miliard Euro. Vyhodnocení si však nepleťme s účetní kontrolou jakou u nás dělá NKÚ. Jde o metodologicky náročnou analýzu skutečných ekonomicko-sociálních přínosů těchto programů. Zatím němci zhodnotily necelou třetinu programů a zjištění prezentovaná výzkumným institutem IZA v Bonnu jsou poměrně tristní: pouze 28 procent výdajů na APZ mělo přesvědčivě pozitivní dopad. Jak dopadne hodnocení zbylých dvou třetiny programů se ještě neví.

Problém hodnocení spočívá v tom, že programy APZ mají celou řadu obtížně pozorovatelných efektů. Za prvé jde o to, že některá dotovaná pracovní místa by vznikla i bez dotací. V praxi lze najít i konkrétní případy, kdy zaměstnavatel formálně zrušil pracovní místo jenom proto, aby ho posléze jako dotované opět vytvořil. Paradoxně tak může existence některých programu nezaměstnanost i zvyšovat. Za druhé, administrátoři dotačních programů přirozeně chtějí vykazovat co nejlepší výsledky. To je svádí k tomu, aby do programů vybírali z nezaměstnaných ty schopnější, kteří by si možná pomohli i bez dotace. Zatřetí, dotací podpořené místa u zaměstnavatele A mohou skrze konkurenční tlak vést k propouštění v konkurenční firmě B. Začtvrté, skutečnost, že dotace dala vzniknout pracovnímu místu zdaleka ještě neznamená, že pracovní místo záhy tiše nezanikne. Jak dlouho dotacemi podpořená místa vydrží se však systematicky nesleduje. Za páté, administrativa i přímé náklady dotačních programů se hradí z daní. Zatímco tedy stát dotacemi náklady práce na jednom místě snižuje, na jiném místě je vysokými daněmi zvyšuje. Čistý dopad na zaměstnanost zůstává ve hvězdách.

Přínos českých programů APZ zůstává stále velkou neznámou. Žádné hodnocení jako se začalo provádět v Německu se nedělá. Hodnocení na základě objemu utracených peněz nebo počtu podpořených pracovních míst se sice dělají od vzniku APZ na počátku 90. let, ale ty o dopadech těchto programů nic neříkají. Je to stejné, jakoby jsme účinnost léků odvozovali od nákladů na ně vyložených nebo od počtu pacientů, kterým byly léky předepsány.

U nás zatím existuje pouze jedna solidnější studie VÚPSV, ale ta spíše popisuje zacílení APZ na skupiny nezaměstnaných a pokud jde o čisté efekty těchto programů je ve svých závěrech velice opatrná. V loňském roce šlo u nás na programy APZ více než 5 miliard korun. K tomu je však třeba připočítat ještě několik miliard rozptýlených v řadě dalších programů, které do APZ formálně nespadají a samozřejmě náklady na jejich administrativu. Příkladem mohou být investiční pobídky zaměstnavatelům v regionech s vysokou nezaměstnaností. I tak je podíl těchto výdajů na HDP (cca 0,5%) na poměry EU poměrně nízký. Až se jednou do Česka vrátí ekonomický útlum a nezaměstnanost opět vystrčí růžky, mohlo by výraznější navýšení prostředků na APZ pomoci. Dokud se však neprovede podrobná a věrohodná analýza jejich skutečných efektů, bude lepší se i nadále držet při zdi.

Stejně jako u léku před jeho plošným zavedením by se i v případě programů APZ měla provádět náročná a průkazná analýza jejich účinnosti. Změřit skutečný čistý efekt těchto programů sice není snadné, ale metodologické postupy jsou dobře známé a ve světě vyzkoušené. Náklady na takové ověřování by byly zanedbatelné ve srovnání s tím, kolik peněz na APZ každoročně možná vyletí komínem. Překážkou hodnocení číslo jedna je však rozšířené mylné přesvědčení, že zhodnotit programy je v podstatě snadné a stačí na to dosavadní trojčlenkově účetní metody. Překážkou číslo dvě je nepodložené přesvědčení, že ověřovat programy APZ (na lidech) je neetické. Pokud by tomu tak bylo, nesměly by se na lidech ověřovat ani léky a lidstvo dosud neznalo antibiotika. Jestli je něco neetické, tak je to bezmyšlenkovité utrácení peněz daňových poplatníků. A to již platí nejen o APZ, ale o bezpočtu dalších dobře míněných programů, které se na ministerstvech a v parlamentě vymýšlejí jak na běžícím páse.

02. 07.

Extraliga české akademické ekonomie

Daniel Münich Přečteno 10936 krát

Před měsícem jsem na stránce Hospodářských novin (HN 31.5.) článkem Extraliga české akademické ekonomie inicioval veřejnou debatu o hodnocení výsledků českého akademického výzkumu v oboru ekonomie a svým způsobem i ve většině dalších vědních oborů. HN posléze otiskly zásadní reakce Roberta Holmana a Rudolfa Hanky.

Oba články vznesly důležité otázky, které mě vedly k sepsání druhého dílu původního článku - díl druhý. To, co se do druhého dílu nevešlo (vyvrácení podezření z účelové konstrukce měřítek kvality a odpovědi na řadu drobných otázek Roberta Holmana) uvádím zde.

Robert Holman: Münichův žebříček: jak neměřit ekonoma
(mé odpovědi na otázky kladené R.Holmanem jsou psané v textu kurzívou)

Reaguji na článek Daniela Münicha Extraliga české akademické ekonomie (HN 31. května). Souhlasím s autorem, že publikace v časopisech s tzv. impakt faktorem jsou důležitým kritériem kvality ekonomického výzkumu. Avšak pro komplexnější hodnoceni se nelze omezit jen na ně. Pokusím se čtenářům ukázat, že Münichovo hodnocení českých ekonomů je zjednodušené a subjektivní.

Jak by asi dopadl Coase?
Prvním nedostatkem je hodnocení ekonomů pouze podle článků v časopisech s impakt faktorem. Daniel Münich sám uvádí, že časopis získává impakt faktor na základě počtu odkazů na jeho články: "Impakt faktor se počítá jako průměrný počet odkazů na průměrný článek během dvou let poté, co článek vyšel."
To ale znamená, že konečným kritériem kvality publikací jsou citace, impakt faktor je jen jejich odrazem. V tom případě není jasné, proč Daniel Münich jako hodnotící měřítko nepoužil také citační indexy ekonomů. Citace ekonoma přece je a odjakživa byla základem pro hodnoceni ekonomů a jejich přínosu do ekonomické vědy.
Například nositel Nobelovy ceny za ekonomii Ronald Coase napsal během své kariéry jen několik článků, ale je nejcitovanějším ekonomem na světě. Kdyby se ale jeho dílo hodnotilo jen podle počtu publikací v časopisech s impakt faktorem, zřejmě by se v žebříčcích umístil níže než leckterý pilný, ale ne příliš originální ekonom.
Problém s citacemi objasňuji v druhém díle článku pro iHNED. Nejenže v něm osvětluji proč jsem původně citační indexy nepoužil, ale také detailněji vysvětluji svou skepsi vůči běžným citačním indexům. Míru skepse se mnou samozřejmě nemusí každý sdílet, ale určitě neplatí závěr R.Holmana, že “…konečným kritériem kvality publikací jsou citace … Citace ekonoma přece odjakživa byla základem hodnocení ekonomů a jejich přínosu ekonomické vědy.” Hodnocení superstar a výjimečných osobností typu Ronalda Coase a dalších nobelistů je něco jiného než hodnotit řadové ekonomy, jako jsou ti čeští.

Nebo si vezmeme knižní publikace. Když někdo napíše knihu, která je ekonomickou obcí široce citována, cožpak to není měřítkem kvality a odbornosti takové knihy? Daniel Münich se k věci postavil velmi zvláštně, když napsal: "Ani publikování knih, až na čestné výjimky, není měřítkem úspěchu." Ale kdo a podle čeho ohodnotí takové čestné výjimky? Nedělá se to snad opět na základě citací? A proč by potom ekonomové vůbec měli psát knihy, kdyby se nepočítaly do hodnocení kvality jejich práce?
Zde si R.Holman svou druhou otázkou sám odpovídá na otázku první. Hodnotit knihy je velice komplikované. Pokud se chceme vyhnout systému hodnotících komisí, kde spříznění kolegové nebo naopak rivalové knihu subjektivně zhodnotí dobře nebo špatně, nezbývá nám než jako měřítko kvality renomé nakladatelství, kde kniha vyšla. Takto bychom ale s hodnocením českých ekonomů daleko nedošli, protože jim u renomovaných mezinárodních nakladatelství vyšlo knih jako šafránu. A ještě k těm čestným výjimkám: určitě jsou, ale jsou to výjimky protože se něčím vymykají. Na žádné solidní ekonomické katedře ve světě se při najímání nebudou ptát ekonoma na jeho knihy, ale na publikace v časopisech. V knihách, pokud je již ekonomové sepisují, zpravidla pouze na větším prostoru shrnují výsledky svého bádání již dříve otištěné v článcích v časopisech. Konečně účelem TOP25 nebylo postihovat výjimky, ale velkou skupinu obyčejných akademických ekonomů.

Proč jen anglicky?
Proč tedy raději nehodnotit ekonomy podle citačního indexu? Daniel Münich se s tím vypořádal až příliš jednoduše, když v článku napsal, že "citační analýza je náročnější na vytvoření podkladové databáze". Je-li citační analýza náročná, znamená to, že na ni máme rezignovat a vytvářet žebříčky ekonomů metodami jednoduchými, ale neúplnými? Cožpak lze hodnotit vědeckou práci jen podle jedné části citačního kritéria (impakt faktory) a jinou část (citační indexy) ignorovat? Taková metoda je dílčí a jednostranná. Postupuje takto seriózní vědec? Kdyby někdo použil jiné dílčí a jednostranné postupy hodnocení, mohl by sestavit takových žebříčků, kolik by chtěl, a pokaždé by se v nich objevili jiní lidé a v jiném pořadí. Jistě by to bylo zajímavé, vždyť - jak píše Daniel Münich - "jde o prestiž, vliv, ale i o peníze".
Skoro každý solidní výzkum končí přiznáním nedostatků a výčtem toho, co dále čeká na prozkoumání. Vinit mě z prohřešku je jako vyčítat americkým vědcům, že po úspěšném návratu pilotované lodi z měsíce zároveň neprozkoumali ještě Mars. Já jednoduše zatím nemám prostředky a čas, abych vytvořil obrovskou databázi, která je k solidní citační analýze zohledňující kvalitu citací potřeba.

Další zvláštností Münichovy metody je upřednostňování anglicky psaných časopisů před českými. Kvalita publikace přece není měřena znalostí angličtiny ale jejím přínosem pro ekonomickou vědu. Jestliže mají české ekonomické časopisy impakt faktor, nelze je z hodnoceni ekonoma vynechat. To by bylo nekonzistentní s tvrzením, že impakt faktor je kritériem kvality publikací. Je pravda, ze české časopisy mají užší okruh čtenářů, a tedy i menší počet citací. To se ale odráží už v jejich nízkém impakt faktoru. Není proto třeba ještě více snižovat jejich význam oproti anglicky psaným časopisům. Koneckonců, i v jiných zemích jsou ekonomické časopisy s impakt faktorem, které nejsou psány anglicky.
V původním článku otištěném v časopise Finance a úvěr, kde byl dostatečný prostor pro řadu variant a detailů je srovnání zahrnující česky psané články obsažené. Musím znovu připomenout, že podobná srovnání ekonomů v zahraničí by nejenže nezahrnula články v jiném než anglickém jazyce, ale brala by v úvahu pouze špičku prestižních časopisů a většinu těch, kde čeští ekonomové by do velké míry ignorovala. U nás to nejde jednoduše proto, že v těch prestižních časopisech z českých ekonomů skoro nikdo nepublikuje a nebylo by vlastně co a koho hodnotit.

Jak jsem dopadl já (R.Holman)
Musím se přiznat, že jsem se až dosud nezajímal o můj součet impakt faktorů. Teprve po přečtení Münichova článku jsem si jej spočítal. Vzal jsem své publikace v Politické ekonomii a Financích a úvěru od roku 1990 a vyšlo mně číslo 4,27. Proč jsem se tedy neumístil v Münichově žebříčku? Protože většina mých článků vyšla před rokem 1998, od kterého Daniel Münich svůj žebříček sestavoval. Ale proč ho sestavil právě od roku 1998? Proč ne třeba od roku 2001 nebo 1995? Že by období 1998 - 2005 vyplývalo z nějaké vědecké metody hodnocení? To asi sotva. Daniel Münich si prostě tento rok zcela arbitrárně zvolil. Kdyby si zvolil kterýkoli jiný rok, pokaždé by mu vyšel jiný žebříček.
Chápu, že extraligu tvoří hráči, kteří hrají teď, a nikoli v minulosti. Je to tak v tenise, kopané i šachu. Nicméně mě napadá otázka, jestli by nebylo smysluplnější - namísto vytváření žebříčků extraligy - vzít v úvahu jejich celkový dosavadní přínos pro ekonomii.
Období 1998-2005 jsem sice zvolil záměrně, avšak nikoliv náhodně a určitě jsem neměl v úmyslu nějak poškodit R.Holmana ani kohokoliv jiného. Ke zvolení časového intervalu jsem nepoužil žádné vědecké metody, ale prostou úvahu. Delší období totiž zmapoval již přede mnou F.Turnovec. Ačkoliv mám k jeho metodě vážení publikací zásadní výhrady - ostatně mě k tématu hodnocení vědy přivedly (a F.Turnovec tak má ode mě jednu kritickou, ale přesto cennou citaci), nemělo smysl mé srovnání s prací F.Turnovce příliš konfrontovat. Naopak jsem se více zaměřil na období bližší současnosti. R.Holman to vlastně pěkně popsal jako současnou (a nikoliv historickou) ligu. Sestavit historickou ligu je dle mého soudu nadlidský úkol. Lze snad srovnávat současnou fotbalovou Spartu s prvorepublikovu Slávií? Pokud se najde někdo, kdo se ujme obrovského úkolu zmapování dosavadního přínosů významných ekonomů, bude to jistě věc navýsost záslužná.
V případě všech ekonomů, kteří měli nějaké výhrady nebo pochyby o správnosti mnou uvedených údajů jsem se podíval do Web of Science(WoS) a detailně zkontroloval jejich údaje. Udělal jsem to tedy i v případě R.Holmana. Zjistil jsem následující: R.Holman v letech 1993 až 2005 publikoval celkem 15 článků, všechny česky a otištěné v jednom jediném časopise a to v Politické ekonomii. Do mnou mapovaného období 1998-2005 spadají pouze 3 z nich. Na 15 článků R.Holmana zaznamenává WoS pouze jedinou citace a to v neimpaktovaném slovenském časopise Ekonomický časopis v roce 2006 od málo známého slovenského ekonoma. H-index R.Holmana je tudíž roven jedné a ani díky citacím by se do TOP25 nedostal.

Archiv článků: červenec 2007

Aktivní programy zaměstnanosti: lék, placebo nebo jed?

Extraliga české akademické ekonomie

Blogeři abecedně