Vysokoškoláků máme údajně příliš mnoho proto, že stát školy dotuje podle počtu studentů a školy se jich proto snaží přijmout co nejvíce. Pravda je však poněkud jiná. Stát sice školy dotuje podle počtu studentů, ale přitom vždy existovaly kvóty počtu financovaných studentů. Škola dotaci dostává jen na studenty do výše kvóty. Stát tedy v minulosti mohl poměrně snadno počty studentů kvótami regulovat. Problém je, že to pod tlaky vnějších okolností dělal velmi nedokonale nebo nedělal vůbec.
Na mém blogu "T" se včera přihodila úsměvná příhoda. Ale vezmu to od začátku, který se odehrál někdy zkraje roku 2009.
Tehdy jsem s odbornou komisí pro společenské a humanitní vědy prováděl v Národní knihovně fyzickou kontrolu vytipovaných odborných knih. Prostě jsme se šli podívat, jak ve skutečnosti vypadají (ne)vědecké výsledky, za které stát dává až 500 tisíc nebo i 1 mil. Kč za kus podle toho zda jde o téma společenskovědní nebo humanitní.
Tento článek měl původně být krátkým úvodem k malé analýze sebecitačních praktik některých českých vědeckých časopisů. Ale úvod jsem nakonec pojal nějak hodně ze široka, snad aby byla pointa o citační mafii srozumitelná i těm, kterým může být věda a výzkum šumák. Takže nebuďte překvapeni, jak rychle padá text z kosmu obecnosti do mikrokosmu detailu.
Václava Moravce v nedělní diskusi tentokrát opravdu hodně zajímala předpověd vývoje nezaměstnanosti do konce roku. Takže hosté ministr Drábek a komunistický poslanec Kováčik museli nahlédnout do svých věšteckých koulí, které jim před návštěvou studia jistě jejich analytici přibalili do tašek. Protože mám jednu věšteckou kouli časových řad zrovna náhodou při sobě, a protože nemám důvod být ve věci optimista či pesimista, dovolím si také jeden výstřel od boku.