Žonglování se sazbami daně z příjmů je oblíbené nejen u politiků, ale také u médií. Nepravidelně, ale o to častěji se většina debat o ekonomických a dalších reformách v Česku redukuje právě na diskusi o daňových sazbách.

Nedávné závany informací z daňové kuchyně ministerstva financí dávají tušit, že se ekonomické stránky novin opět na čas zaplní již známými postavičkami mladých svobodných, rodičů s dětmi a bez děti, aby čtenářům polopatě a symbolicky osvětlily, co bude pro lidi další daňová rošáda asi znamenat. A přitom jsou daňové sazby dnes problémem druhé až třetí důležitosti. Proč?

Zaprvé, to co se s příjmů odvádí formou daně z příjmů většina lidí (0-25 % a většina 15-20%) je nic v porovnání s tím, co se odvádí na sociální a zdravotní pojištění (všichni bez rozdílu odvádí ze mzdy poctivých 47,5% z čehož 35% bodů je našim očím mistrovsky skryto). Pohyby sazeb daně z příjmu jsou tedy jen takovým daňovým šimráním. Sociální a zdravotní odvody mají jednu sazbu (oněch 47,5%) a v podstatě představují rovnou daň. Sláva? Spíše ne. Progrese, kterou přináší současná daň z příjmu není tak zásadní a její změny nemohou zásadněji ovlivnit to, co nám nakonec skončí v peněžence. A na citelnější snížení daní a pojistného nemá teď smysl pomýšlet, protože státu zoufale chybí peníze i na ty základní činnosti, které za něj soukromý sektor nikdy neudělá.

Zadruhé, debata o zavedení jediné sazby daně z příjmu (teď frčí 15%) místo několika se tváří, že jde o zjednodušování složitého daňového systému. Kdo si sám děla daňové přiznání však musí vědět, že progresivní sazby samy o sobě žádnou velkou komplikací nejsou. Komplikované je však vše co musíte spočítat a vyúčtovat, než se k samotným sazbám dostanete. Jestli by něco zásadně zjednodušilo lidem a firmám život, potom by to bylo sjednocení výběru daně z příjmu, sociálního a zdravotního pojištění. Místo tří různých formulářů, sítě tří různých úřadů, tří různých úředníků, tří počítačových sítí, tří sítí budov by vše bylo pouze jednou (a ta moje předchozí věta by byla také třetinová). O to by mohlo být efektivnější vymáhání daní a řada úředníků by mohla k našemu ostře sledovanému HDP přispívat poskytováním zajímavějších služeb v soukromém sektoru (a platit daně). Minimálně den či dva, který lidé stráví nad vyplňováním tří formulářů by mohli dělat něco užitečnějšího nebo zábavnějšího. řada mzdových účetních by mohla dělat něco užitečnějšího atd. atd.

Zatřetí. Mnozí podlehli klamné iluzi, že to bylo zázračné zavedení rovné daně, například na Slovensku a Estonsku, kterému tyto země vděčí za dnešní vysoký hospodářský růst. Zapomíná se však na to, že tyto země provedly řadu dalších reforem, které zásadně ozdravily ekonomické a podnikatelské prostředí. To, že například Slovensko dnes ekonomicky roste řekněme o 3-4 procenta rychleji než Česká republika, je dáno jednak doháněním velké ztráty na "hlavní peleton", kterou Slovensko nakoupilo v mečiarovských 90. letech, a dále je výsledkem celé řady krátkodobě bolestivých, ale posléze plody přinášejících reforem z období pomečiarovském. Rovná daň určitě nebyla na Slovensku tím kouzelným proutkem, minimálně ne jediným.

Začtvrté: Jsou zde problémy mnohem důležitější než rošády s daňovými sazbami. Musí se redukovat neúměrné a zbytečně nafouklé veřejné výdaje, reformovat neudržitelný penzijní systém, reformovat vysokoškolský systém který stále spí svůj sladký sen, reformovat financovaní vědy, výzkumu a inovací atd.

Vláda by měla jako jeden muž (nebo žena?), předložit celý reformní balík daní, odvodů, dávek, sociálních programů a nejlépe spolu s penzijní reformou tak, aby do sebe jednotlivé součásti zapadaly a ladily, aby změny příjemné alespoň trochu kompenzovaly ty bolestivé.