O více či méně podivných praktikách v českém výzkumu, které jsou motivované velmi nedokonalými metodami hodnocení jeho výsledků.

Před pár dny jsem odpověděl na otázky Hospodářských novin ohledně hodnocení výzkumu u nás. Rozhovor jsem v klidu pošmourné soboty doladil, doplnil odkazy a nabízím zde i čtenářům Aktuálně.cz

Čtvrtým rokem se k hodnocení a financování českých výzkumných organizací používá takzvaný „kafemlejnkem“. Jak tento systém negativně ovlivnil chování vědců?
Kromě některých pozitiv nastartoval řadu nežádoucích jevů. Vědci více vyhledávají časopisy, kde se dá snadno publikovat a tím získat body, které se potom převádějí na peníze. Jde i o časopisy, které si uměle zvyšují citační faktor, takzvaný impakt faktor, sebecitováním nebo citováním navzájem. V Česku vychází pár desítek vědeckých impaktovaných časopisů a většinu z nich vydává buď přímo výzkumná instituce nebo instituce jí spřízněná. Tam se díky známostem snadněji a více publikuje to, co v mezinárodních časopisech neprojde. Vědci mají větší snahu kouskovat články a knihy na více dílů. V nezanedbatelné míře se i podvádí, kdy se uplatňují i nevědecké výsledky, protože se řádně nekontroluje. Jsme zde léta svědky velmi nehospodárného nakládání s veřejnými prostředky.

Vysoké školy jsou v poslední době velmi aktivní v přihlašování patentů. Souvisí to s tím, že za ně lze také získat nemalé bodové ohodnocení?
Určitě a nejen vysoké školy. Když si výzkumná instituce spočítá, kolik jí v systému „body za kus“ vynese registrace patentu, zjistí, že jí to hravě pokryje náklady spojené s registrací patentu. S tím mám problém, protože patent slouží k ochraně vynálezu, aby na něm po určitou dobu nemohl vydělávat někdo jiný. Veřejné dotace vzniku patentů pro patenty samotné postrádá smysl.

Ohlíží se hodnotitelé na kvalitu patentů nebo na jejich praktickou využitelnost?
Žádní hodnotitelé nejsou, protože se patenty počítají na kusy. Ve statistikách (tabulky C4 v přílohách) je jasně vidět, jak výrazně rostou ty druhy výsledků, které je těžké zkontrolovat a které se snadno produkují. Počty článků ve vědeckých impaktovaných časopisech naopak rostou ze všech druhů výsledků nejpomaleji a počty článků v neprestižnějších vědeckých časopisech dokonce v posledních pěti letech poklesly.

Například technikům se jistě patentuje lépe než ekonomům. Bere na tyto rozdíly současný systém hodnocení ohled?
Na tyto věci současný systém hodnocení také nebere ohled. Přitom jednotlivé obory se liší výzkumnými postupy, typickými druhy výsledků a mimo jiné publikační frekvencí. Například experimentální vědec ročně běžně publikuje i desítky článků, protože publikuje výsledky mnoha měření. Ale v řadě teoretických oborů nebo některých společenských vědách vědec průměrně publikuje jen jeden článek za rok.

V minulém roce jste publikoval studii a potom ještě doplněk, která seřadila jednotlivá vědecká pracoviště podle toho, v jak moc prestižních časopisech se jim dařilo publikovat články. Jak v tomto ohledu dopadly výzkumné ústavy při ministerstvech – například MPSV, MO, MPO?
Moc jich mezi těmi nejlepšími pracovišti není. Částečně to souvisí jednak s mnohdy nízkou vědecko-vývojovou kvalitou těchto institucí a jednak s jejich orientací a účelem. Často totiž plní úkoly státu, které ani k vědeckým výsledkům vést nemohou. To je samozřejmě i omezení naší analýzy a je to také poučení, že body, které kafemlejnek počítá, nefungují stejně pro každého.

Současné institucionální hodnocení vědy se také neohlíží na to, zda jde o humanitní či přírodovědný obor. Je to podle vás problém?
On náš současný kafemlejnkový systém nehodnotí instituce, ale pouze vědecké výsledky, ale to je jiná otázka. Ano, obory se liší výzkumnými postupy, typickými druhy výsledků a mimo jiné publikační frekvencí. Například experimentální vědec ročně běžně publikuje i desítky článků, protože publikuje výsledky mnoha měření. Ale v řadě teoretických oborů nebo některých společenských vědách jako například ekonomie, vědec průměrně publikuje jen článek za rok. Na tyto věci současný systém hodnocení také nebere ohled.

Co nejvíc svědčí o kvalitě společenskovědních a humanitních oborů?
Tyto dvě oborové skupiny jsou uvnitř velmi heterogenní, ať již ve zmíněných vědeckých přístupech či typických druzích výsledků. To dokladují i zahraniční zkušenosti, tedy problémy při snaze sjednotit metodiky hodnocení napříč obory. V některých oborech jako ekonomie či psychologie jsou vlajkovou lodí články v impaktovaných časopisech, stejně jako v přírodních vědách. Ale už třeba v sociologii se kolem poloviny výsledků publikuje v monografiích. A například v oboru historie najdete výsledky zemí kontinentální Evropy především v monografiích.

Z veřejných peněz jde na vědu přes 26 miliard korun ročně. Rozdělují se efektivně?
Cestou institucionální podpory, kterou jste otázky začala, se u nás z těch celkových 26 miliard rozděluje kolem deseti miliard. S efektivností zde jsme skutečně dlouhodobě na štíru. Bez skutečného institucionální hodnocení je efektivní řízení vědy velmi problematické. Ať už se odehrává na úrovni vlády, ministerstev, vysokých škol nebo jejich kateder. Bez solidního hodnocení prostě chybí zdravé motivace k excelentnímu výzkumu. Máme potom u nás silné pokušení cíleně podporovat kdejakou parciální činnost související s výzkumem, jako jsou například zahraniční cesty, místo aby hlavní váhu měla kvalita výzkumných institucí a přínosy výsledků pro společnost. Například ve Velké Británii desítky let provozují kvalitní institucionální hodnocení výzkumu a byl to pro jejich vládu významný argument, proč v době škrtů nekrátit podporu výzkum. Naopak rozpočet na vzdělávací činnost univerzit tam vláda seškrtala, i proto že o kvalitě výuku toho moc neví.

Mělo by Česko podle vás následovat britský systém hodnocení vědy?
Rada vlády dokonce před dvěma lety schválila dlouhodobé principy hodnocení, které do velké míry odrážejí britskou praxi, samozřejmě upravenou pro české podmínky. Jde o prověřený model, který dokáže najít kompromis mezi ještě přijatelnou administrativní náročností a schopností identifikovat opravdu kvalitní výzkumná pracoviště, ať jsou kdekoliv.