Strach přichází z Hradu
V kauze prezidentského pokusu nejmenovat Martina C. Putnu profesorem Univerzity Karlovy jde o mnohem více, než se může zdát. Jde o zachování názorové svobody a svobody názory vyjadřovat. Pokud by snad prezidentský pokus došel úspěchu, bude to mít zásadně negativní dopad na atmosféru a fungování celé společnosti. Ta by byla nakažena zhoubným strachem vyjadřovat se k věcem veřejným.
Každý intelektuálně zdatný mladý akademik s ambicí se stát v budoucnu profesorem si od příště hodně rozmyslí, než se k něčemu veřejně vyjádří. Mohlo by se mu to totiž hodně nevyplatit. Kdybych se teď choval racionálně, s ambicí to také dotáhnout na profesora, tento blog bych vůbec nenapsal.
Nikdo dnes nedokáže odhadnout, kdo všichni budou příští čeští prezidenti, jaké ideologie a názory budou zastávat a z jakých stran se budou rekrutovat. Aby si člověk nezavařil, bude pro něj nejlepší neříkat vůbec nic, k ničemu se nevyjadřovat, nic nekritizovat, mlčet a v horším případě dokonce kývat něčemu s čím vnitřně nesouhlasí. Na tu pekelnou dobu, kdy to bylo přesně tak, si snad ještě pamatujeme.
Mimochodem už dnes mezi lidmi cítím strach se otevřeně veřejně vyjadřovat. Již dnes je akademická komunita hodně bojácná a její zapojení do věcí veřejných je přinejmenším vlažné. Není to tím, že by tito lidě neměli co říci. Jsou prostě opatrní, aby náhodou neřekli názor, jehož vyřčení je bude posléze mrzet. Zde jde samozřejmě především o svobodu. Ale společnost strachu se posléze stane i společností stagnace.
Že všechno špatné je k něčemu dobré? Prezidentův pokus by konečně mohl otevřít oči naší akademické reprezentaci, která zarputile trvá na dávno překonané, a jak se ukazuje i škodlivé, české praxi, kdy profesory jmenuje prezident. Jestli by něco mělo být součástí akademické autonomie, tak je to absolutní nezávislost na mocenských a zastrašovacích vrtoších politiků, včetně prezidenta.
PS: Kauza MCP není nepodobná případu, kdy akademický senát univerzity někoho neschválí do vědecké rady jenom proto, že veřejně prezentuje jiné názory než jsou po chuti univerzitním senátorům.
Každý intelektuálně zdatný mladý akademik s ambicí se stát v budoucnu profesorem si od příště hodně rozmyslí, než se k něčemu veřejně vyjádří. Mohlo by se mu to totiž hodně nevyplatit. Kdybych se teď choval racionálně, s ambicí to také dotáhnout na profesora, tento blog bych vůbec nenapsal.
Nikdo dnes nedokáže odhadnout, kdo všichni budou příští čeští prezidenti, jaké ideologie a názory budou zastávat a z jakých stran se budou rekrutovat. Aby si člověk nezavařil, bude pro něj nejlepší neříkat vůbec nic, k ničemu se nevyjadřovat, nic nekritizovat, mlčet a v horším případě dokonce kývat něčemu s čím vnitřně nesouhlasí. Na tu pekelnou dobu, kdy to bylo přesně tak, si snad ještě pamatujeme.
Mimochodem už dnes mezi lidmi cítím strach se otevřeně veřejně vyjadřovat. Již dnes je akademická komunita hodně bojácná a její zapojení do věcí veřejných je přinejmenším vlažné. Není to tím, že by tito lidě neměli co říci. Jsou prostě opatrní, aby náhodou neřekli názor, jehož vyřčení je bude posléze mrzet. Zde jde samozřejmě především o svobodu. Ale společnost strachu se posléze stane i společností stagnace.
Že všechno špatné je k něčemu dobré? Prezidentův pokus by konečně mohl otevřít oči naší akademické reprezentaci, která zarputile trvá na dávno překonané, a jak se ukazuje i škodlivé, české praxi, kdy profesory jmenuje prezident. Jestli by něco mělo být součástí akademické autonomie, tak je to absolutní nezávislost na mocenských a zastrašovacích vrtoších politiků, včetně prezidenta.
PS: Kauza MCP není nepodobná případu, kdy akademický senát univerzity někoho neschválí do vědecké rady jenom proto, že veřejně prezentuje jiné názory než jsou po chuti univerzitním senátorům.