Jmenování profesorů je jedním z privilegií, která veřejně nasvěcují prezidentský majestát. Není součástí demokratických mechanismů vzájemné kontroly mocí. Pokud současný prezident toto privilegium využívat nechce, potom ho nenuťme. Profesory si klidně mohou jmenovat školy samy. Rektoři takový dodatečný úkol jistě snadno a možná i rádi zvládnou. Pro toto řešení mluví nejen skutečnost, že to tak většinou funguje ve světě.

Není profesor jako profesor
Odborné nároky na profesury se škola od školy diametrálně liší. Co někde stačí na profesuru jinde nemusí stačit ani na doktorát. Proč by tak rozdílným profesurám a osobnostem měla za stát žehnat ruka prezidenta, když do náročnosti profesur nemůže (stát) moc mluvit? Nechť si za vlastní profesorské standardy i samotné profesory ručí a případně i dělá ostudu každá škola sama. Bylo by to zcela v souladu s oprávněným požadavkem na akademickou autonomii vysokých škol, kterou si ve většině ostatních ohledů, snad kromě financování, školy tvrdě hájí. Převedení prezidentské jmenovací pravomoci na jinou politickou figuru (hovoří se o předsedovi senátu nebo ministru školství), problém nevyřeší. I v tomto případě si někdo z nich dříve či později může postavit hlavu.

Kompromisy možné
Pro konzervativnější nátury si lze představit i kompromisy. Například by škola mohla, ale nemusela, jmenovací právo prezidentovi z vlastní vůle podstoupit. Nebyla by tak jako dnes odkázaná na jeho vůli či nevůli. Nemohla by se tak opakovat trapná kauza "Putna" a současný stav, kdy se ministrovi školství v šuplíku vrší návrhy na profesury v podivné obavě, že by některé z nich prezident odmítl jmenovat. Stejně si lze představit, že náhradou vznikne něco jako státní čestná profesura. Takových by prezident uděloval jako šafránu, za velmi zásadní akademické zásluhy pro celou zemi či svět a bylo by čistě na prezidentovi a jeho cti, komu by se rozhodl takovou profesuru udělit. Podobně jako dnes prezident dle své vůle uděluje státní vyznamenání.

Řešíme malichernosti
Naše vysoké školství potřebuje zásadní změny jako koza drbání. Je třeba zavést funkční systém hodnocení kvality výuky a výzkumu. Následně se může a musí skoncovat s rovnostářským, kvalitu nerozlišujícím systémem veřejné finanční podpory škol. Něco je třeba dělat s příliš dlouhou průměrnou dobou studia a s vysokou mírou jeho neúspěšného dokončování. Vysoké školy potřebují více motivací k interakcím s životem společnosti a vývoje světa, a to jak po stránce obsahu výuky tak výzkumu. Je třeba zmodernizovat zastaralý systém finanční pomoci studentům a dalo by se pokračovat. V tomto světle je současný spor o způsob jmenování profesorů absurdně nedůležitý.

Článek vyšel v kratší podobě 8. ledna v MF Dnes.