V předvánočním shonu jsem se zastavil na kulatém stolu SKAV, tentokrát na téma „Umíme využít výsledky výzkumů PISA?“. Ze semináře, na kterém vystoupili významní zástupci ministerstva školství a přední pedagogické fakulty, jsem si pod vánoční stromeček odnesl pocit, že česká vzdělávací politika je postižena nejen obrovskou setrvačností, ale že občasné drobné změny nevycházejí z odborných poznatků, ale pouze z kusých dojmů a tlaků vlivných skupin a jednotlivců.

Připomenu co znamená zkratka PISA. PISA představuje testování různých druhů gramotnosti na vzorcích patnáctiletých žáků a realizuje se v desítkách nejvyspělejších zemí světa, včetně České republiky. Šetření probíhají pod dohledem renomované OECD. Výsledky představují jednu z mála možností jak porovnat výsledky našeho školství se světem. Obrok zveřejňované výsledky PISA byly i letos napjatě očekávány. Česká republika dopadla jako obvykle: lehce nadprůměrně v matematické s přírodovědné gramotnosti a ve čtenářské gramotnosti lehce podprůměrně. Samotné výsledky PISA však nevypovídají nic o příčinách (kauzálních souvislostech) a nelze je použít jako návod co v našem školství případně změnit. Od toho je následný výzkum. A právě o tomto výzkumu a především o poučení z něj měl být dotyčný seminář, alespoň dle názvu.

Na semináři nemohla nepadnout otázka, proč vlastně naši patnáctiletí ve čtenářské gramotnosti zaostávají? Příčin se totiž nabízí celá řada: obsah, způsob, či řazení výuky, a nebo kvalita a metodické přístupy učitelů. Důvody ale mohou ležet i mimo školy. Mohou spočívat v tom, jak u nás rodiče vychovávají své děti, jak děti tráví svůj volný čas, jaké nároky na ně společnost nakládá a jak s dětmi jedná. Důležité by také bylo zjistit, ve kterém věku děti v čtenářské gramotnosti ztrácí nejvíce: je to na prvním či až na druhém stupni základní školy nebo k tomu dochází již v době předškolní? Bláhově jsem se domníval, že lidé z ministerstva a pedagogické fakulty budou v tomto mít přehled o existujícím empirickém výzkumu a v celé věci alespoň trochu jasno. Jejich prázdné odpovědi se však rovnaly bezradnému krčení ramen. Zaznělo pouze cosi o neblahém dědictví Rakouska-Uherska a komunistického režimu. Jako jediný věcnější argument zazněl odkaz na francouzské školství, které údajně, na rozdíl od toho českého, děti tradičně ke schopnostem čtenářské gramotnosti vede (když se ovšem podíváme na výsledky PISA tak zjistíme, že patnáctiletí Francouzi jsou na tom skoro stejně jako Češi). O příčinách podprůměrné čtenářské gramotnosti patnáctiletých Čechů tedy na klíčových místech – ministerstvu a pedagogické fakultě - asi zatím neví.

Zásadních otázek pro formování našeho školství, které volají po vědeckém prozkoumání, na semináři zazněla celá řada. Například:

i) Jak zlepšit čtenářskou gramotnost našich patnáctiletých? Dodávám, že když ani neznáme příčiny, je bláhové na tuto otázku čekat odpověď.

ii) V Česku se s velkou nadějí na základních školách rozbíhá výuka podle nových rámcových vzdělávacích programů (RVP). Jak si ověříme, že RVP přinesly očekávané zlepšení? Mám pocit že se tom u nás zatím nikdo vážně neuvažoval.

iii) Jak si pedagogické fakulty ověří, že změny které na nich probíhají v konečném důsledku povedou ke zlepšení kvality výuky? Zde musím poznamenat, že podstatu změn obsahu výuky na pedagogických fakultách jsem z vystoupení na semináři nebyl schopen rozluštit.

iv) Jako obvykle proběhla žhavá diskuse o ranné selektivnosti našeho školského systému. Padla zásadní otázka, nakolik má na kvalitu výuky negativní dopad odchod nejnadanějších žáků na víceletá gymnázia a do jaké míry je na vině nízká kvalita samotné výuky na druhém stupni základních škol? Hledáním odpovědi se v Česku také asi nikdo dosud nezabýval. Debata tak jako obvykle zůstala jen u osobních dojmů a velice kusých a neprůkazných zkušeností jednotlivců.

v) Debata skončila až u vzdělá(vá)ní učitelů. Zazněla například tvrdá kritika, že pedagogické školy sice pod tlakem ministerstva své programy rozdělily na bakalářské a následné magisterské, ale fakticky je bakalářské vzdělání k ničemu. Podle zákona totiž bakalářský titul na vykonávání učitelské profese nestačí (v praxi ale existuje spousta výjimek). Nabízí se přirozeně otázka, nakolik je pro kvalitu výuky skutečně rozhodující formální úroveň dosaženého vzdělání učitele? Žádný z aktivních účastníků semináře ani nezmínil nějaký výzkum, který by se tím zabýval, natož nějaké poznatky.

Absence poznatků založených na empirickém výzkumu v oblasti pedagogiky a školství u nás dobře koresponduje se zjištěním nedávno zveřejněné Analýzy výzkumu v ČR a srovnání se zahraničím (str.82). Podle ní naše vědecká komunita v oboru pedagogiky vyprodukuje za rok v průměru jeden (skutečně jeden!) odborný článek v odborném časopise (impaktovaném) s mezinárodní reputací.

Nedalo mi to a nahlédl jsem také do rejstříku výsledků výzkumu RIV, který obsahuje všechny publikované výstupy vědeckého výzkumu v ČR. Pro obor Pedagogika a školství jsem tam nalezl publikací stovky. Články v odborných periodicích však představuje jen malá část z nich a v těch renomovaných je to právě ta již zmíněná jedna publikace ročně. Výzkum v oboru pedagogiky a školství, který by usiloval o odhalení kauzálních souvislosti se v České republice zřejmě nedělá. Tedy když nepočítáme početně statistické přehledy, esoterické filozofické eseje a všeobecnou dojmologii. Docela by mě v této souvislosti zajímalo, za jaký výzkum se na pedagogických fakultách udělují docentury a profesury.

Do nového roku jsem tedy vešel s pocitem, že naprostá většina názorů, rozhodnutí a nakonec i případných reforem našeho úředně kormidlovaného školství vzniká převážně na základě kusých dojmů a pod tlakem zájmových skupin. Přesvědčivé vědecké evidence je jako šafránu. Pokud to je pouhý dojem ze semináře SKAV, dejte mi prosím vědět.

Dovětek: Atraktivně znějící titulek tohoto článku původně inzerovaný Aktualne.cz "Proč české děti nečtou? A co na to naše školství?" byl poněkud zavádějicí. Proč?

Protože ona to je vlastně otázka, zda česke děti skutečně čtou málo. Nemám teď po ruce žádné statistiky, ale domnívám se, že to v rámci OECD nemusi být až tak špatné. To, ze čeští patnáctiletí jsou ve čtenářské gramotnosti podprůměrní přímo ještě neznamená, že málo čtou. Ano, nízká úroveň čtenářské gramotnosti může být důsledkem malé čtenářské náruživosti, ale ono to můze fungovat i obráceně - tedy že děti moc nečtou, protože jim to děla potíže. Dost pravděpodobne to ale v praxi funguje oběma směry. Vlastně je to dalši otevřená otázka, která volá po důkladném vědeckém probádání.

A ještě něco. Čtenářká gramotnost dle šetřeni PISA vyjadřuje "students’ ability to use written information in situations that they encounter in their lives" což neni přímo schopnost si přečíst pohádku...