Co děti dělají odpoledne když jim skončí škola je zřejmě neméně důležité jako to, co dělají ve škole. K tomuto tématu a řadě dalších jsme se trošku neplánovaně dostali v rozhovoru pro Lidovky. Původně měl být jen o rodičovských výdajích na školáka. Zde je původní podoba článků před zlámáním do redakcí vymezeného prostoru.


Jsou podle vás výdaje rodičů za veřejné školy přiměřené, byť neplatí školné?
Pokud jde o nákup pomůcek, učebnic, pracovních sešitů, tak nemyslím, že by to byly zásadní výdaje. Přístup k základnímu vzdělání je u nás pro naprostou většinu rodin po finanční stránce dobrý. Problémy jsou občas při doplňkových aktivitách jako školních zájezdy, na něž některé rodiny nemusí mít. Už jiná věc je, když se jediná veřejná škola v blízkosti maloměsta i vesnice lidem nelíbí. Musí řešit delší dojížďku nebo zvolit soukromou školu, pokud je v dosahu. Ale školné dvacet až čtyřicet tisíc ročně už je pro některé rodiny hodně peněz.

Takže výdaje za vzdělávání navyšuje omezená nabídka škol v blízkosti bydliště?
Pokud jde o náklady, mnohem důležitější než dostupnost vzdělání je stále více jeho kvalita. A nejde jen o případné výdaje za školné, ale i na dopravu za delší dojížďku - za benzín a čas. Někdo z rodiny musí mladšího školáka vozit a potom ještě doprovázet na odpolední kroužky. Pro toho, kdo z rodiny to musí dělat, to představuje nemalé náklady ušlých příležitostí, jak jim říkají ekonomové. Když není babička, musí se někoho sehnat a případně i zaplatit. Má-li máma ráno dítě odvézt do školy, v poledne vyzvednout, převézt na kroužek či trénink, tak to s prací na celý úvazek jen těžko skloubí. I to přispívá k obrovskému propadu zaměstnanosti českých žen s menšími dětmi v rámci celé Evropy. České ženy hodně pracují, ale jakmile mají menší děti, jejich zaměstnanost razantně klesá.

Výdaje na učebnice a další pomůcky rodiče většinou ještě zaplatí, ale řadě z nich již nezbývají peníze na mimoškolní aktivity . . .
Kroužky a sport, jak při škole tak mimo ní, jsou důležitou součástí vzdělávání v širším smyslu. Dítě se svým způsobem vzdělává od chvíle, kdy se ráno probudí, až do chvíle, kdy večer usne. Velké vzdělanostní rozdíly mezi dětmi nedělá jen rozdílná kvalita škol, ale i mimoškolní aktivity včetně třeba to, že někomu rodiče před spaním vypráví. Hodně sociálních dovedností dětem dá i škola ulice s klíčem na krku. Ale dnes je to spojeno s obrovskými riziky toho, že dítě se chytne něčeho špatného.

Role mimoškolních aktivit je většinově pozitivní, ať už jde o sportovní a další oddíly či umělecké kroužky. Některé děti ale rodiče nepřihlásí, nemají či nedají peníze. Jako důležitou proto vidím otázku, zda dávat peníze na stavby typu národního fotbalového stadionu a vrcholový sport obecně nebo více podporovat přístup dětí k těmto aktivitám z chudších poměrů. Já jsem určitě pro to druhé.

Školní kroužky jsou většinou poměrně levné. Ale všechny školy je asi nenabízejí v široké škále?
Průměrná česká škola je v mezinárodním srovnání velmi malá. Má to sice výhody, ale i velké náklady. Nejen to, že každá škola musí platit ředitele, školníka, opraváře, jídelnu, atd. Na malé škole se obtížně zajišťuje kvalitní výuka jazyků a organizují rozmanité a kvalitní zájmové činnosti. Přitom školy mají zázemí prostor, vybavených tělocvičen a dílen (prý se jich ale už hodně zrušilo). V malé škole těžko provozujete deset naplněných kvalitních kroužků. Proto nabídka přichází dominantně z mimo škol. To ale zvyšuje náklady rodičů, včetně toho, že musí zajišťovat převozy dětí. I proto je záhodno podporovat další integraci menších škol do svazků.

Má smysl dávat peníze na soukromé vzdělávání, nebo lze vždy najít kvalitní veřejnou školu?
Rozhodují místní podmínky konkrétní rodiny, její představy o vzdělání a jeho významu. Někdo dítě dá do školy bez ohledu na nízkou kvalitu, hlavně že je škola blízko. Jiní pečlivě váží, zda řešit dalekou dopravu nebo platit desetitisíce za školné, na úkor kroužků a rodinné dovolené v zahraničí? Nelze paušalizovat.

Podle našich probíhajících výzkumů v Česku existuje velká korelace mezi vzděláním rodičů a formální a neformální kvalifikovaností učitelů jejich dětí. Vzdělaní rodiče dávají děti na víceletá gymnázia, kde jsou kvalitnější učitelé. Ve stínu pozornosti zůstává kvalita druhých stupňů základních škol. Spíše tam zůstávají děti, které naléhání či peněženka rodičů nevytáhly na gymnázia. Po nezáživné výuce mnohé z těchto dětí potom hledají zábavu na ulici. O nízkou kvalitu těchto škol by se měl stát zajímat především a samozřejmě si posvítit na fragmentaci škol.

Ve středním školství je role soukromých škol zásadnější. Při výběru studia v této fázi už asi víc záleží na tom, jakou profesi by dítě chtělo dělat, než na výši školného?
Střední školství je u nás obsahově hodně heterogenní. Vedle malého podílu všeobecného vzdělání na gymnáziích máme obrovský segment odborných a učňovských škol, který je rozsekaný do spousty oborových skupin a dokonce v rámci škol do ještě užších oborů. To považuji za přežitý relikt minulosti. Svět budoucnosti je příliš nevyzpytatelný na to, věnovat čtyři roky studiu něčeho příliš úzkého a doufat, že tam kde bydlím najdu uplatnění. Navíc mnoho žáků odborných škol poté pokračuje na vysoké škole a chtít od nich v patnácti letech, aby věděli co přesně budou chtít a mít možnost studovat na škole vysoké je u většiny z nich bláhové.

Často vzniká v rodině dilema, zda dát peníze na dopravu dítěte do vzdálené školy nebo a školné, když oborové zaměření veřejných středních škol v okolí dítěti nevyhovuje. Rozumný rodič při penězích vezme peníze a „koupí“ dítěti vzdělání, o němž předpokládá, že mu umožní se uplatnit v budoucnu. Ostatní berou, co je zrovna v místě k mání.

Vysoké školy jsou už asi úplně jiným světem?
Ano. Studenti jsou dospělé a plnoprávné osoby. Měli by být schopni získávat si o školách a studiu informace, byť to u nás je stále hodně obtížné. Měli by vědět, co chtějí v životě dělat a mohou si při studiu přivydělávat. Nejsou tak omezeni místem bydliště, přestože bydlet u rodičů vyjde levněji. Hodně je však limituje zastaralý systém finanční pomoci studentům. Pomoc státu u nás jde totiž primárně přes rodiče, hlavně daňové úlevy, které chudým moc nepomohou.

I když v té široké nabídce hlavně humanitních programů je také těžké se vyznat, ne?
Máte pravdu, že informace se o školách a studijních oborech u nás strašně špatně shánějí. Je paradoxní, že stát má díky matrice studentů a dalším databázím cenných informací poměrně hodně, ale není schopen či ochoten tyto veřejnosti zprostředkovat. Ve snadno dostupné internetové formě, v podobě věrohodných a srozumitelných ukazatelů.

Ale dnes je řeč o nákladech. Soukromé vysoké školy účtují školné, ale jsou zpravidla pružnější než veřejné. Díky pružnosti výuky jsou schopny přilákat lidi, kteří již pracují a na něž je často obrovský tlak doplnit si bakalářský či magisterský diplom. Což je fenomén, který je v řadě oborů škodlivý. Česká republika má totiž ojediněle vysokou míru profesní regulace. K výkonu až příliš mnoha povolání potřebujete mít papír. Prosazují to nejrůznější monopolní profesní sdružení. Argumentují, že to zajistí vyšší kvalitu služeb. Mnohdy je však za tím hlavně parciální cechovní zájem zavřít dalším vstup do oboru a udržet si vyšší platy.

Specifickým příkladem jsou zdravotničtí pracovníci, kteří mají nízké platy, ale musí hodně platit za různá školení a kurzy, aby svou profesi mohli vykonávat. Jiný případ je státní správa. Mnohdy to vypadá, mají se školami tichou dohodu. Správa začne pod heslem vyšší vzdělanosti po zaměstnancích požadovat vysokoškolský diplom, aby si školy udržely platící zákazníky.

Náklady na přípravu na povolání mohou být tedy vysoké. Co mají dělat ti, kterým je rodiče zaplatit nemohou?
Musí při škole pracovat nebo studium odložit na lepší časy. Česku totiž stále chybí moderní systém finanční pomoci studentům. Granty, funkčnější sociální stipendia a vhodně koncipované studentské půjčky. Aby nebyly rizikové a zároveň si je brali jen ti, kteří je potřebují. Hodně by to pomohlo studentům rodičů chudých či neochotných je při studiu podporovat, těm z rodin s více sourozenci.