Tento článek jsem napsal přesně před rokem. Myšlenky v něm obsažené však za tu dobu ani trochu nezastaraly, takže není od věci text znovu vytáhnout na světlo.

Tuzemský vzdělávací systém poměřován efektností, tedy výsledky, si nevede špatně. V řadě ohledů, jako jsou například mezinárodní testování, průměr našich školáků dosahuje přinejmenším dobrého průměru v rámci zemí OECD. V míře dokončování středoškolského studia nebo v míře nezaměstnanosti čerstvých absolventů si dokonce vedeme výjimečně dobře. Přesto lze najít tři, dle mého soudu největší problémy českého školství.

Ať měříme jakkoliv, veřejné výdaje na školství jsou dlouhodobě velmi nízké. Do velké míry za to může škudlení na platech učitelů, které představují hlavní výdajovou položku každého školského rozpočtu. V relaci k ostatním vysokoškolsky vzdělaným zaměstnancům jsou platy českých učitelů dlouhodobě z nejnižších v rámci téměř tří desítek zemí EU. Nenechme se zmást občasným voláním sláva, když se zrovna ministru či ministryni školství nečekaně podaří z ministra financí vymáčknout nějakou miliardu na platy učitelů navíc. Navýšení učitelských platů v posledních letech sotva drží krok s růstem mezd ve zbytku ekonomiky.

Stokrát někdo může argumentovat oblíbeným rčením, že učitelství je poslání a že o peníze moc nejde. O peníze zde opravdu jde. Úroveň učitelských platů totiž v dlouhodobějším horizontu spoluurčuje kvalitu učitelů, a tím i kvalitu vzdělávání. Ovlivňuje, z jakých středoškoláků se rekrutují zájemci o učitelskou profesi, kdo se učitelem skutečně stane a zda ti nejlepší z nich v této profesi dlouhodobě vydrží. Zapomíná se, že většina z dnešních učitelů začínala v době, kdy bylo mnohem snadnější než dnes pro učitelskou profesi získávat nadané a nadšené duše. Dnes to je mnohem obtížnější. Škudlení na platech učitelů nás, myslím, bude všechny za deset dvacet let ještě hodně mrzet.

Mezinárodní srovnání ukazují, že příliš mnoho ředitelů českých škol se ředitelskému řemeslu doučí až ve funkci. Ředitelství také znamená typ činností, které nemají s řízením kvality a obsahem vzdělávání moc společného. Většinu času musí ředitelé věnovat technicko-hospodářsko-byrokratickým agendám. Minimum času jim zbývá na hlídání kvality vzdělávání, koordinaci reálného vzdělávacího obsahu a přístupů učitelů, na hledání nových učitelů, mentorování nových a nezkušených. S nedostatkem dostatečně připravených ředitelů a jejich vysokou administrativní zátěží kontrastuje velmi malá průměrná velikost škol.

Vzdělávací politiku od úrovně státu až dolů na úroveň jednotlivých škol u nás stále více komplikují odlišné a často až nesmiřitelné názory na roli školy a vhodné přístupy ke vzdělávání. Když vynecháme lhostejnou většinu, skončíme u dvou hlavních skupin. Ta konzervativní od školy očekává zhruba to, co si pamatují z vlastního mládí. Tedy jednotu obsahu a přístupu, důraz na řád a pořádek, přísnost v připouštění k dalšímu vzdělání už v raném věku, přednost přenosu znalostí před pěstováním dovedností a tvůrčího myšlení. Druhá skupina, nazývejme ji modernistickou, méně bazíruje na řádu a poslušnosti a klade větší důraz na pěstování kritického myšlení.

Na úrovni celostátní politiky se rozdílné názory vyjevují nejen mezi politickými subjekty, ale i uvnitř nich. Není divu, že vzdělávací politika státu je často chvíli hot a za chvíli čehý a že většina učitelské a ředitelské obce k ní chová pramalý respekt. Ve větších městech a větších školách se kompromisy hledají snadněji. Problém je ale obtížně řešitelný v menších obcích s menšími školami. A takových je v Česku poměrně hodně.

Řešení prvního z problémů je relativně nejsnadnější. Stačí podstatné navýšení školského veřejného rozpočtu. Řešení druhého problému je obtížnější, protože vyžaduje výrazné změny v pojetí a kvalitě přípravy učitelů a ředitelů a snižování administrativního zatížení. Změny budou pomalé a budou trvat roky. Třetí problém je nejhorší. Částečně jej lze zmírnit dalším rozšiřováním možností pro alternativní volbu školy a uspokojování rozdílných očekávání v rámci větších škol. Ale i tam to bude vyžadovat velmi schopné ředitele a učitele.

Asi bych neudělal chybu, kdybych uvedl i další problémy, byť možná nejsou tak velké. Mezi ně patří nedostatek dostupných školek a jeslí, vysoká sociální selektivnost a absence sledování kvality výsledků vzdělávacího systému a nedostatečná diversifikace vysokých škol.