Na blozích Aktuálně.cz běží již nějaký čas zajímavá diskuse o reformě hodnocení a financovaní vědy v ČR (např. můj nedávný článek a články Jiřího Zlatušky 1 | 2, Jana Zrzavého a Václava Hořejšího ) Za pozornost jistě stojí i nový článek mého kolegy Štěpána Jurajdy, který dnes v malinko jiné podobě vyšel v Lidových novinách.

Probudíme českou vědu?
Před měsícem byla vládou schválena reforma financování výzkumu a inovací. Současný systém financování založený na hodnocení místních vědců jinými (vetšinou opět místními) vědci totiž nedostatečně motivuje ke špičkovým výsledkům. Systém často financuje i vysloveně slabé projekty, a na ty kvalitní potom zbývá málo peněz. Na neutěšených výsledcích české vědy v mezinárodním srovnání je to dobře vidět. Pokud chceme pozvednout kvalitu naší vědy, nestačí jen každoročně přisypat další miliardy k současným dvaceti. Je nutné zásadně změnit způsob rozdělování peněz.

Reforma chce proto odměňovat podle počtu jejich výstupů, s tím, že za kvalitnější „výrobky“ bude víc peněz podle předem daného „ceníku“. Např. za publikaci v prestižním světovém časopise půjde peněz mnohem víc než za práci, která vyjde v méně náročném vědeckém časopise. Předem známý obnos výzkumníci také obdrží za každý patent, prototyp apod. Reforma zapadá do celosvětového trendu, kdy i například Velká Británie, proslulá kvalitou hodnocení vědců, plánuje přejít na více kvantitativně podložený systém.

Jak se reforma připravuje?
Navrhovaný systém má ale i jeden zásadní problém. Při nastavování „ceníku“, podle kterého bude stát vědecké „výrobky“ platit, se u řady vědeckých výstupů (jiných než článků v uznávaných odborných časopisech) stane, že nabídnou příliš vysokou „výkupní cenu“ vzhledem k malé námaze potřebné na jejich „výrobu“. Finanční motivace pak může vést k „nadvýrobě“ nekvalitní vědecké produkce. Nejvíce to hrozí u inovací a aplikovaných výsledků vědy a vývoje. Vědci i jejich mateřské instituce budou po zavedení reformy čelit velkému pokušení a tlaku „vyrábět“ prototypy, software apod., jež sice splňují formální parametry, ale byly vyrobeny především z důvodů finančního ohodnocení a nejsou užitečné. Jednoduše řečeno: systém je nutné začít účinně hlídat a díry v něm rychle ucpat.

Z tohoto pohledu je důležité, jak se vlastně reforma připravuje a jak hlavní orgán dozoru nad dodavateli veřejně financovaných vědeckých služeb - Rada vlády pro výzkum a vývoj - funguje. Každý by asi čekal, že každoroční rozdělování desítek miliard korun na vědu vychází z důkladných analýz prováděných specializovaným nezávislým ústavem. V zahraničí to tak je a hodnocení vědy se věnuje i zvláštní vědecký obor - scientometrie. U nás máme podobné ústavy, které připravují podklady pro reformy v oblasti školství (např. Ústav pro informace ve vzdělávání nebo Výzkumný ústav odborného školství). Pro rozdělování dvaceti miliard na vědu ale rada vlády žádné nezávislé analytické pracoviště nemá a hodnocení kvality vědecké produkce prováděná ministerstvem školství samým jsou proslulá svou nekompetentností, přestože by to podle zákona kompetentně dělat mělo. Je alarmující, že reforma zřejmě nepočítá ani s personálním zabezpečením kontroly reálné (nikoliv formální) kvality položek v databázi nahlášených inovací.

Chybí politická síla
Reformu má organizačně na starosti několik administrativou vytížených pracovníků úřadu vlády a na podkladové analýzy, z kterých by reforma mohla vycházet, se zatím nedostávají prostředky. Přitom ale například v rámci tzv. Národního programu výzkumu u nás proudí již druhým rokem desítky milionů na granty podporující lidské zdroje či znalostní společnost. Například téměř pět milionů ministerstvo školství zaplatí jedné místní univerzitě za „mediální zdůraznění potřeb vědy a perspektiv studia exaktních oborů“. Reformu celého systému financování vědy ale podobná finanční podpora nečeká. Jako poradní orgány si rada vlády samozřejmě zřizuje různé odborné komise. Ty jsou ale složené výhradně z místních vědců a práce v komisích není finančně honorována tak, aby se jí členové komisí mohli na plný úvazek věnovat. Podobně si lze těžko představit, že by tyto poradní komise v budoucnu procházely tisíce nahlašovaných výsledků naší vědy a hledaly mezi nimi pseudovýstupy. Jen zlomek prostředků, které k nám na podporu lidských zdrojů a vědecké práce přitékají a ještě přitečou z evropských fondů, by přitom umožnil nejen odborné technické doladění reformy, ale také objednávku skutečně kvalitního externího auditu našeho systému hodnocení vědy. Například ve Velké Británii si jednou za pět let nechávají externě vypracovat rozsáhlé studie hodnotící jejich systém hodnocení a odměňování univerzit. Podobně by šlo zajistit kontrolní dozor nad databází nahlašovaných aplikovaných výstupů. Prostředky na opravdu nezávislý audit místní vědy jsou, chybí ale politická síla.

Štěpán Jurajda, CERGE-EI