Slunečné prvomájové odpoledne jsem vyrazil doprovodit kamaráda s dcerou na kolech do Prahy po vltavské cyklostezce. Cyklostezka není ten správný název. Hemží se tam i bruslaři, děti na tříkolkách a koloběžkách, lidé s kočárky a s dětmi pěšky na procházce. To, čeho jsem byl během čtvrt hodiny na kilometrovém úseku mezi trojským psím útulkem a ZOO svědkem, dlouho nezapomenu a asi nejen já.

Vše začíná tím, že mě rychle předjíždí, jako spousta jemu podobných předtím, cyklista "závodník" v plné cyklistické zbroji. Několik vteřin sleduji, jak bez zpomalení míří k pěší rodince s malými dětmi na koloběžkách. Holčička v protisměru začíná po výzvě matky svou malou koloběžku stáčet na správnou stranu, ale je již pozdě. Mladý Lance Armstrong naráží v plné rychlosti a letí v kotrmelcích dál. Holčička s koloběžkou odlétá v oblouku jako balón také. Nevěřím vlastním očím. Ten šílenec měl přece dost času přibrzdit a uhnout. Projedu v šoku kolem, za chvíli to obracím a vracím se. Dítě v náruči rodičů je očividně v obrovském šoku a plné šrámů (podle prvních soudů rodičů snad nic vážnějšího). Cyklista teenager má co vidím přinejmenším krvavý loket a nos. Očividně je také v šoku se o kus dál se tiše sbíral. Normálně bych na něj asi vyjel s bandurskou. Ale v tom jeho šoku? Ale nedá mi to a snaživě klidným hlasem se ho ptám, proč nepřibrzdil, když to dítě včas viděl. Prý si myslel, že mu holčička včas uhne.... Kroutě hlavou, stále v nuceném klidu, mu ještě naivně dávám pár chytrých rodičovských rad, že u malých dětí přeci člověk nikdy neví a musí být stále ve střehu. Pochybuji, že mě v tom šoku poslouchal.

Vyrážím dál a hlavou se mi ta scéna promítá znovu. Neujedu ani dvě stě metrů a proti mě se vrací kamarád mě hledat. Přibrzdí a pomalu zatáčí. Bohužel se zrovna ze zatáčky z kopce řítí bruslařka se sluchátky na uších a oči vytřeštěné. Jak srážka přesně vypadala nevím. Nestačil jsem se otočit. Viděl jsem až každého z nich ležet v oblaku prachu na jiné straně cesty. Série oboustranných nadávek vstávajících zaprášených postav na mě působí úlevně. I tentokrát to skončilo jen šoky, odřeninami a natrženým oblečením.

Rozloučím se s kamarádem a kolo obracím směrem domů. Poučen si přikazuji, že musím jet obzvláště pohodově a pozorně. Z myšlenek mě probudí další obdivovatel Lance Armstronga, který ve velké rychlosti nečekaně prokličkuje mezi několika rodinkami s kočárky. Láteření překvapených kočárkařů ale asi již ani neslyšeli. Ufff, blbci, říkám si v duchu, tentokrát to tedy dopadlo dobře. Šlapu dál pomalu a přemýšlím, jak rychle a nečekaně se člověk může připlést do nehody a do neštěstí.

Přijíždím k 30 metrů dlouhému sjezdu po němž je zatáčka do které není vidět. Na kopci nervózně přešlapuje bruslařka, dole ze zatáčky na ni povykuje kamarád, že to prý může pustit - za zatáčkou prý nikdo nejede. Zkušenost posledních deseti minut mi říká, že jsem opět u zrodu karambolu. Tentokrát běží čas pomalu abych mu mohl zabránit. Skoro zastavím, dávám nohu na zem a říkám, "...raději nejezděte, je to velký risk, před chvíli jsem viděl..." Na očích té dívky vidím, že jí připadám jako trapný upocený šprýmař. Raději šlápnu do pedálů a jedu pryč. Bez otáčení se. Tohle nechci vidět.

Neujel jsem daleko. Asi po 500 metrech je přehledná rovinka. Nikde nikdo, klid, jen dva menší kluci bruslaři. Jeden leží, druhý se nad ním naklání. Zase nějaký karambol? A tentokrát asi budu muset zachraňovat já, běží mi hlavou, když se k nim po rovince blížím. Na místě mi padá kámen ze srdce. Kluk prý upadl, ale je v pohodě a prý tak jen odpočívá. Šlápnu do pedálů a začínám v hlavě sumarizovat nečekané zážitky posledních 15 minut. Hlavou mi lítají neukotvené statistické dedukce: ... s jak velkou pravděpodobností může k tak velké kumulaci karambolů na jednom dojít? Jsou karamboly na této stezce opravdu tak časté? Kdyby byla jejich pravděpodobnost i jen poloviční, tak je to strašně moc. Kolik nešťastných výletníků musí asi každý víkend přivítat nedaleká nemocnice na Bulovce? A vždyť tu občas jezdí i naše děti...

Přijíždím ke známému trojskému psímu útulku. Tentokrát nekonečný mnohohlasný štěkot opuštěných psích duší nevnímám. Skupinka opodál stojících cyklistů a je tu záblesk myšlenky: když ti cyklisté stojí, nemůže se snad nic stát. Ale ouha. Ti lidé stojí v kroužku a uprostřed leží někdo na zádech, bez bot jen v ponožkách. Člověk bez bot na zádech na asfaltce ... ten tam asi dobrovolně neodpočívá, říkám si. V tom ze zatáčky vyráží blikající obří sanitka a projíždí kolem mě. Ani se nemusím otáčet ke komu jede.

Jedu jako opařen dál. Domů to mám ještě kus. Začíná se stmívat a krápat. Za křižovatkou na karambolstezce již skoro nikdo není. Ty vypadá slibně. Mám čas přemítat. Je to, čeho jsem byl svědkem, normální? Jak je možné, že tu tolik lidí nemá trochu citu pro míru rizika: jak na straně Lance Armstrongů, kteří ohrožují ostatní, tak na straně rodičů, kteří do toho pekla vodí své děti, tak na straně těch, co prostě jedou zmrzačit sami. Dá se s tím něco dělat? Zmůže něco zákon? Pouštět na stezku jen dospělé nebo jen cyklisty, jen bruslaře nebo jen chodce? Postavit tam o víkendech policisty? Poučovat lidi v televizi reklamou nemyslíš zaplatíš? Dát tam velké cedule s varováním? Nevím, opravdu nevím, pochybuji že by to výrazně pomohlo. Alespoň do blogu to napíši.