Stručný příspěvek k pochopení vývoje japonské tradiční poezie aneb od modliteb kultu šintó k sedmnáctislabičné básni haiku.

Japonci se dávno před začátkem historického období živili jako lovci, rybáři a sběrači a žili v duchu svého původního myšlenkového směru, kultu šintó. Spoléhali přitom na štědrost božstev kami, která podle tohoto kultu naplňují celý vesmír. Přízeň božstev si získávali mnohými rituály, jejichž součástí byla ovšem i magická vzývání. A protože staří Japonci věřili, že božstva kami nacházejí potěšení v rytmu střídajícím pětislabičné a sedmislabičné celky, pronášeli v tomto rytmu i své modlitby.

Nejstarší formou japonské poezie se stala jedenatřicetislabičná báseň tanka (doslova „krátká báseň“) s rytmem 5-7-5-7-7, která se objevuje už v nejstarší japonské kronice Kodžiki z roku 712, a tvoří značnou část básnické sbírky Manjóšú ze 2. poloviny 8. století. Někdy se pro tuto formu používá též název waka (doslova „japonská báseň“), tento termín však v širším slova smyslu zahrnuje i další formy poezie, například básně formy čóka či sedóka.

Jedenatřicetislabičná báseň se může zdát příliš krátká na to, aby mohla něco zásadního sdělit, ale slova v japonské tradiční poezii měla i další funkci. Vedle samotného sdělení musela také vyvolávat určité nálady, vytvářet prostředí a zprostředkovávat pocity a prožitky. V této souvislosti se někdy mluví přímo o estetickém konceptu jodžó, který se překládá jako „cit navíc“. Tanka je (ostatně jako veškerá japonská poezie) vždy lyrická, v této formě jsou psány milostné básně či zpracovávány přírodní náměty související například s proměnou ročních dob.

Ve středověku se objevuje další typ poezie, řazená báseň renga. Ta v sobě kombinuje poetické vyjádření s určitou formou scénického výjevu. Co se týče formy, jde v zásadě o řazení více slok v rytmu jedenatřicetislabičné tanky. První, sedmnáctislabičná část (5-7-5) se označuje jako „horní sloka“, druhá, čtrnáctislabičná část (7-7) jako „spodní sloka“. Sloky se řadí za sebe a vzniká tak báseň složená jakoby z více tanek. Postupem času se počet řazených "slok" ustálil na třiceti šesti a v jejich skládání se střídalo více básníků.

Báseň renga byla zpočátku zejména zábavou učených mnichů v buddhistických klášterech, kde byla svázána mnoha složitými pravidly. V 16. století se už ale šíří i mimo kláštery mezi další vrstvy obyvatelstva. Je zajímavé, že v téže době se významně rozšiřuje i čajový obřad, který se v souvislosti s estetikou prosté krásy wabi-sabi výrazně zjednodušuje. K jistým zjednodušením dochází ovšem také u řazené básně, pro niž se nově používá označení haikai no renga („hravá renga“), případně zkráceně haikai nebo renku.

Úvodní sloka básní renga i haikai no renga (tedy prvních 17 slabik) se nazývala hokku („zahajující sloka“). Tato sloka měla v básni zvláštní postavení. Byla na zbytku básně do jisté míry nezávislá, ale zároveň vytvářela možnosti pro tvoření vhodných navazujících slok. Pro skládání hokku platila navíc specifická pravidla. Vyžadovalo se například, aby úvodní verš každé řazené básně obsahoval tzv. sezonní slovo (kigo), které poukazuje k určitému ročnímu období.

Na začátku 17. století se úvodní sloka řazené básně osamostatňuje a vzniká nová, sedmnáctislabičná forma. Ta se nadále označuje jako hokku, i když o „úvodní sloku“ už v pravém slova smyslu nejde. Některá pravidla pro její skládání – například požadavek na „sezonní slovo“ – ale zůstávají v platnosti. Nejznámějším básníkem této formy je Macuo Bašó.

S počátkem moderního období japonských dějin, které nastává po pádu feudalismu a otevření Japonska světu ve 2. polovině 19. století, se nejprve zdálo, že vývoj japonské tradiční poezie dospěl ke svému konci. Básníci na přelomu 19. a 20. století ale ukázali, že tomu přece jen tak není a že jsou témata, pro něž je krátká forma naopak velmi vhodná. O znovuzrození sedmnáctislabičné básně hokku se nejvíce zasloužil Masaoka Šiki, který pro ni také poprvé použil název haiku („hravá sloka“).

Pod názvem haiku se japonská sedmnáctislabičná báseň, vyjadřující nejčastěji pocit či přímo prožitek vyjádřený určitou scenerií, rozšířila i mimo Japonsko a tento název se dnes používá jako obecné označení všech sedmnáctislabičných japonských básní bez ohledu na to, kdy byly vytvořeny.