V japonštině existuje řada výrazů, které vyjadřují specifika japonské komunikace. Ta totiž probíhá nejen na úrovni slov, ale její významnou – a někdy dokonce převažující – složkou je i komunikace mimoslovní. Právě o té vypovídá i výraz haragei.

Doslovný překlad výrazu haragei zní „umění“ či „technika“ (gei) „břicha“ (hara). „Břicho“ je ovšem v japonštině třeba chápat v širším slova smyslu – podstatné jméno hara se totiž dá podle kontextu přeložit také jako „duše“, „nitro“, „záměr“, „motivace“ či „emoce“.

Výraz hara najdeme v různém významu třeba v japonských příslovích. V některých se dá přeložit opravdu jako „břicho“:

Záda v břicho (hara) neobrátíš.
Máš-li plné břicho (hara), učení se ti tam už nevejde.

Jinde se ale objevuje v ustálených slovních spojeních:
Místo vztekání (hara tateru) se věnuj svým povinnostem.

Japonské „vztekat se“ či „rozzlobit se“ (hara wo tateru) by se dalo doslova přeložit jako „postavit (si) břicho“, my bychom ale řekli spíš „postavit si hlavu“. Podobně spojení „číst břicho“ (hara wo jomu) znamená „číst (někomu) v mysli“. Haranonai, tedy „nemající hara“, znamená „malomyslný“ či „malověrný“, a když se řekne třeba „má velké břicho“ (hara ga ókii), správný překlad zní „má široké srdce“ (v jiném kontextu to ale může znamenat i „je těhotná“).

Hara je i součástí slova harakiri, označujícího rituální sebevraždu – člověk, který ji páchá „rozříznutím“ (kiri) břicha (hara), ukazuje, že jeho duše (hara) je čistá. Dnes je ale v Japonsku tento výraz pokládán za vulgární, místo něj se používá složenina týchž znaků v opačném pořadí a v sinojaponském čtení: seppuku.

Haragei představuje způsob, jakým si Japonci během komunikace předávají myšlenky či pocity, aniž by je při tom museli explicitně vyjádřit. A jde o předávání vědomé, záměrné. Pro bezděčné porozumění beze slov existuje totiž ještě termín išin denšin, který představuje „předávání ze srdce do srdce“ a vychází ze zenového buddhismu. Samo „srdce“ (japonsky kokoro, zde v sinojaponském čtení šin) se přitom dá přeložit také jako „mysl“ nebo „nitro“.

Není divu, že západní člověk, který nepochází z kulturního prostředí extrémně závislého na kontextu, má s pochopením „umění břicha“ (haragei) potíže a někdy pro něj může být komunikace s Japonci dokonce nepříjemná – důležitou součástí japonské konverzace, při níž se výrazně uplatňuje haragei, je totiž mlčení – nikoli coby problém s nalezením vhodné odpovědi, nýbrž coby porozumění beze slov.

(Překlady přísloví převzaty z knihy A. Kraemerové Japonská přísloví, Praha: ExOriente 2021.)