Na Lyčkově náměstí bývala nejdřív mlékárna. Chodilo se tam se síťovkou pro mléko v láhvích. My kupovali plnotučné. A někdy na neděli i smetanu. Na zemi to někdy trochu čvachtalo a paní prodavačka se tvářila přísně.

V sedmdesátých letech minulého století už místo mlékárny byla cukrárna. Vedle dortů tam prodávali třeba pendreky za padesát haléřů nebo deset deka drti z lekorek za dvě koruny. Hlavně tam ale měli šumák v kostkách za dvacetník. Ten jsme si ve druhé třídě kupovali cestou ze školy a k velké radosti svých rodičů jsme bublali celé odpoledne.

Po sametové revoluci byl obchod zřejmě vlivem restitucí chvíli prázdný, pak se tam v průběhu let vystřídalo několik pokusů o znovuzrození cukrárny a koncem 90. let tam vznikla restaurace. Dostala vývěsní štít s hrdým nápisem Restaurace Pâtisserie a hospodský zvaný Bůček v ní podával „českou klasiku“.

Úroveň kuchyně byla ovšem zřejmě spíš nevalná. Párkrát se mě totiž v těch místech ptal nějaký dělník z nedaleké stavby na hospodu, kde by se mohl najíst, a vždy hned vzápětí upřesnil, že u Bůčka už jednou byl a rozhodně chce najít nějakou jinou. Stručně řečeno, nabídka silně připomínající školní jídelnu za normalizace ani trochu nekorespondovala s francouzským názvem Cukrárna (a stavební dělníci se ovšem potřebují při své náročné práci dobře najíst).

V srpnu 2002 jsme byli na dovolené na jihu Francie nedaleko Cannes. Internet jsme tehdy neměli, v místě našeho pobytu byla sotva nějaká internetová kavárna (Francouzi v té době ještě používali Minitel neboli Médium interactif par numérisation d'information téléphonique). Někdy jsme si sice večer v osm pustili zprávy, o situaci doma jsme se ale dozvídali spíš jen z občasných esemesek.

O tom, že Praze hrozí stoletá voda, jsme dostali informaci v pondělí 12. srpna. Známá psala, že hladina Vltavy povážlivě stoupá a byl vyhlášen třetí stupeň povodňové aktivity. Hned nazítří přicházejí další zprávy. Ty už hlásí 200letou vodu. Dozvídáme se, že Karlín byl evakuován a kulminace se očekává ve dvě odpoledne (později se odhad posunuje na šestou).

Ve středu 14. srpna odpoledne cinkají zprávy na telefonu každou chvíli. Píší nám známí, kteří nevědí, že jsme na dovolené. Nabízejí nám azyl nebo aspoň lodě a pádla a ptají se, zda jsme v pořádku. Snažíme se pochopit, co to znamená mít v ulici řeku. Zprávy od obzvlášť úzkostných kamarádů mluví až o čtyřech metrech vody!

Později odpoledne se podle čerstvých informací stav konečně stabilizuje a voda opět klesá. Sousedka ale píše, že domů nás pustí nejdřív za týden a nějakou dobu navíc nepůjde plyn ani elektřina. Místní televizní zprávy o dění mimo Francii informují jen sporadicky, ale i z těch drobných zmínek je jasné, že to není jen bouřka, která se v dohledné době přežene.

Ve čtvrtek 15. srpna chodí hned od rána další esemesky. SITUACE JE NEDOBRA. Některé říkají, že celý Karlín hrozí zhroucením, jiné mluví o tom, že v Křižíkově ulici spadly dva podmáčené domy a několik dalších je ohroženo. ODKLIZIME TUNY HRUZY. APOKALYPSA SE DOVRSUJE. ZIKMUNDOVO SRDCE NEKECALO.

V pátek 16. srpna dostáváme konečně konkrétní zprávu. Sousedku pustili do bytu pro zvířata, náš dům tedy stojí, i když přízemí bylo zcela vytopené. Navíc je prý jen 16 stupňů.

Tou dobou poprvé vidíme celou hrůzu i v televizi. I když mezi zprávami ze zahraničí převládají ty z Německa (hlavně z Drážďan), jedna reportáž v hlavních zprávách na France 2 je věnována i Restauraci Pâtisserie. Snad si ten podnik z celého Karlína vybrali právě pro ten název.

I když na nás jde hrůza z obrázků, které napovídají, co nás čeká po návratu, představuje pro nás reportáž určitou úlevu. Hospodský Bůček ukazuje reportérům bahno, které pokrývá celou podlahu, a vypočítává, o co všechno přišel. Ústa má skrytá za mikrofonem, takže mu nelze odezírat ze rtů, tváří se ale zkormouceně a ve francouzském dabingu vysvětluje, že nejhorší na tom všem je, že mu z lednice ve velkém uplavaly čerstvé mořské ryby.

V neděli 18. srpna se vydáváme na cestu domů. Samozřejmě s obavami. Podle zpráv od sousedky prý posudek statika vyzněl nadějně, do Karlína se ale smí jen přes den, aby bylo možné vyklidit vyteklé ledničky a obstarat domácí zvířata. Bydlet se tam zatím rozhodně nedá. A navíc se tam není jak dostat. Nejezdí metro ani tramvaje a auta mají vjezd zakázaný. Smí se tam jen pěšky z Palmovky nebo přes Žižkov, ovšem ne za tmy, protože samozřejmě nefunguje pouliční osvětlení.

Taky je prý všude bahno. Jedna ze zpráv říká, že si máme přivézt respirátory, prací prášek a Savo. To je teď v Praze nedostatkové zboží. Poslechli jsme a dobře jsme udělali. I přesto jsme se zpátky do karlínského bytu natrvalo vrátili až v říjnu, do té doby jsme využili azyl, co nám nabídli kamarádi. Lodě ani pádla jsme už naštěstí nepotřebovali.

Na to, co nás doma čekalo těsně po návratu, i na to, jak jsme zvládli celé měsíce bez fungující dopravy v místě, které ještě dlouho vypadalo jako po válce, jsme už radši zapomněli. Hospodský Bůček se svou Restaurací Pâtisserie ani jeho ryby, z nichž nejspíš připravoval tu svou „českou klasiku“, se už ale do Karlína nevrátili.