V polovině srpna se v Japonsku slaví dušičky. Není to sice státní svátek, ale významná událost rozhodně ano.

Jde o slavnosti, které jsou dnes brány zejména jako buddhistický svátek (označuje se bon nebo obon), souvisejí ale i s původním kultem šintó, v němž byl také vždy kladen velký důraz na uctívání předků v rámci „svátků duší“ (tama macuri). Ten v Japonsku existoval už před příchodem buddhismu.

Během svátku obon se duše mrtvých vracejí ke svým rodinám, proto jsou důležitou součástí oslav i přípravy – podobně jako před příchodem Nového roku se například uklízejí příbytky. Zapalují se také hraničky dříví před vchody do domů, aby duše snadno trefily domů.

Už předem se připravují pokrmy, které se pak navrátivším se duším nabízejí. Ty se kladou na domácí buddhistický oltář bucudan, k němuž jindy během celého roku členové rodiny chodí se zesnulými příbuznými konzultovat své problémy. Dokud si totiž nebožtíka někdo z rodiny pamatuje, bere se stále jako člen domácnosti.

Ke svátku duší patří recitace buddhistických súter při rodinných shromážděních v chrámech, ale i veselé lidové tance bon odori, jimiž Japonsko v té době ožívá. Každá oblast má přitom svůj vlastní styl – například v Tokušimě na Šikoku se provozují tance awa odori, které jsou díky propagaci dnes známé i mimo Japonsko (už před třiceti lety se představily v rámci Týdne japonské kultury i v Praze).

Vedle toho patří k období svátků dušiček i strašidelné a podivné příběhy, které se často točí kolem strašidel (jókai) a duchů (júrei). Při jejich vyprávění může až mrazit, a tak přinášejí v parných letních dnech příjemné ochlazení. Svátek obon je ale spjatý i s některými pověrami – je například nepřijatelné se fotit u hrobů předků.

Společné oslavy trvají tři dny. Poté se duše vracejí zpět na místo odpočinku. Aby nezabloudily, pouštějí se v některých oblastech po řece lodičky se svíčkami.