Jahodová dřeň, nebo deset rohlíků?
Poutníky na Sněžce přivítal Krakonoš a starosta. Fotbalista dal vítězný gól hlavičkou, ale už si na to nevzpomíná. Město nechá nádrž opravit raději hned několikrát.
Moje druhá knížka zápisků (Z Prahy do Lisabonu a zpět) se konečně vydala na cestu směřující k vydání (první recenzi si už můžete přečíst zde.) Od jejího dokončení se toho sice dost změnilo a covid-19 ustoupil důležitějším tématům, já už jsem si ale nějak navykla zapisovat si poznámky, jichž jsem při psaní využívala, a nedaří se mi toho zlozvyku zbavit. Jenže co s nimi? Zatím si je čas od času pročítám a někdy se mi z nich tvoří zábavné mozaiky. Podobné, jaké mě bavilo vytvářet v první třídě v družině z barevných skleněných kuliček.
„Třetinu Prahy vytopíme splašky a vodou z Vltavy!“ slibovala tuhle jedna z politických stran v době dvacátého výročí ničivých povodní. Petrolejky prý jdou na dračku.
Papouškům se prý možná zdají sny jako lidem. To je mi jich docela líto. Jestlipak taky musí skládat tlusté svetry do komínků a cpát je na chůdách do skříně visící ze stropu jako já předevčírem?
Občas ze zvědavosti rozkliknu nějaké komentáře na twitteru. Když jsem to udělala naposled, vzpomněla jsem si na slova Jošidy Kenkóa: „Jestliže člověk s omezeným rozhledem posuzuje něčí inteligenci, nutně se mýlí, i kdyby měl stokrát dojem, že ji odhaduje správně,“ napsal ve třicátých letech 14. století.
Na základní škole jsem měla spolužáka, který všechno přepočítával na rohlíky. Když jsem si jednou o polední přestávce koupila v tehdejší Smíchovské tržnici za tři koruny jahodovou dřeň, chytil se za hlavu a opakovaně na mě volal: „Né, to né! Víš kolik jsi mohla za stejné peníze nakoupit rohlíků?“ Kýval se přitom jako při židovské modlitbě a přivíral oči. No, věděla jsem, ale nějak jsem neměla pocit, že o něco zásadního přicházím. Radši jsem dloubala prstem z kelímku rozpouštějící se červenou hmotu.
Kladivářka přišla, hodila a zase klidně odešla. Takhle si představuje svůj vstup do kvalifikace každý sportovec. Je to závodnice s velkým kvé.
Když něco zmizí, nejde ověřit, co to bylo.
Moje druhá knížka zápisků (Z Prahy do Lisabonu a zpět) se konečně vydala na cestu směřující k vydání (první recenzi si už můžete přečíst zde.) Od jejího dokončení se toho sice dost změnilo a covid-19 ustoupil důležitějším tématům, já už jsem si ale nějak navykla zapisovat si poznámky, jichž jsem při psaní využívala, a nedaří se mi toho zlozvyku zbavit. Jenže co s nimi? Zatím si je čas od času pročítám a někdy se mi z nich tvoří zábavné mozaiky. Podobné, jaké mě bavilo vytvářet v první třídě v družině z barevných skleněných kuliček.
„Třetinu Prahy vytopíme splašky a vodou z Vltavy!“ slibovala tuhle jedna z politických stran v době dvacátého výročí ničivých povodní. Petrolejky prý jdou na dračku.
Papouškům se prý možná zdají sny jako lidem. To je mi jich docela líto. Jestlipak taky musí skládat tlusté svetry do komínků a cpát je na chůdách do skříně visící ze stropu jako já předevčírem?
Občas ze zvědavosti rozkliknu nějaké komentáře na twitteru. Když jsem to udělala naposled, vzpomněla jsem si na slova Jošidy Kenkóa: „Jestliže člověk s omezeným rozhledem posuzuje něčí inteligenci, nutně se mýlí, i kdyby měl stokrát dojem, že ji odhaduje správně,“ napsal ve třicátých letech 14. století.
Na základní škole jsem měla spolužáka, který všechno přepočítával na rohlíky. Když jsem si jednou o polední přestávce koupila v tehdejší Smíchovské tržnici za tři koruny jahodovou dřeň, chytil se za hlavu a opakovaně na mě volal: „Né, to né! Víš kolik jsi mohla za stejné peníze nakoupit rohlíků?“ Kýval se přitom jako při židovské modlitbě a přivíral oči. No, věděla jsem, ale nějak jsem neměla pocit, že o něco zásadního přicházím. Radši jsem dloubala prstem z kelímku rozpouštějící se červenou hmotu.
Kladivářka přišla, hodila a zase klidně odešla. Takhle si představuje svůj vstup do kvalifikace každý sportovec. Je to závodnice s velkým kvé.
Když něco zmizí, nejde ověřit, co to bylo.