Míchám zelňačku v hrnci a zkouším porozumět tomu, co se mi zrovna děje v hlavě. Postrkuju vařečkou kusy promluv a rozhovorů, které se mi v ní během týdne zachytily.

„Hele a když chci cyklostezku a taky průjezd pro auta centrem, tak mám zakřížkovat z každé strany někoho? A koho?“

„Možná radši víc kandidátů, ne? Jednomu by to trvalo moc dlouho!“

„Poslyš, víš, že každá láska je jiná, že jo?“

„No jasně! A nezapomeň že mám s sebou ty plavky! Klidně se můžeme vykoupat v nějaké kašně. Ale ta na Karláku je už dost zelená.“

„Proč ženete lidi na úřady? No řekněte. Proč?!“

„Bude zastropování šest tisíc korun a vyjde to až na devět tisíc!“

„Tlak se bude udržovat na hodnotách, kterých dosáhne, a déšť bude mít občasný charakter.“

„A v Invalidovně už mohly bydlet stovky lidí a oni tam chystají úplně zbytečně kulturní prostor!“

Přemýšlím, jak se všemi těmi informacemi správně naložit. Mám je přisypat do polívky? Vlastně jsem ještě zapomněla na billboard na vlnitém plechu na Zlíchově: LIHOVAR. NESPOUTANÁ VOLNOST DOMÁCÍM KUTILŮM.

Bane, radši je nastrouhám. Nebo je vystřelím do vesmíru. Zelňačky mám jako obvykle plný hrnec, mohla bych na ni pozvat mimozemšťana z planety Ox jako Louis de Funès. Možná by mi poradil, jak na to.