Skalica na Slovensku sousedí se Sudoměřicemi a z vinohradu je krásný výhled do podzimní krajiny. Říjnové slunce se směje na řádky červených hroznů, mezi nimiž se pohybují páry bot obalené blátem.

Naplněné kýble se vysypávají do bedýnek a ty se svážejí dolů k búdě ke zpracování. Frankovka tu má dlouhou tradici, podobně jako trdelník – ten pravý, s ořechy, pečený na otevřeném ohni v černé kuchyni u františkánů.

Během radostné práce se ke mně z okolí nesou útržky hovorů a smích.

„My jsme tady spolem na strídačku! Ten kopec už je celý oblezený!“

„Já si dával do čaju ten trstinový cukr a namluvil sem mu, že to je sušený med! A prodal sem mu králíka, takého velkého, ríkal jsem mu, to je hooligan z Kavkazu, ten žere jen hobliny, stačí mu dávat dvakrát týdně. Ale ne piliny, z tech se zduje!“

„Baby, kde máte pohárky? Já mám ten bodkovaný!“

„Oni sú tam neni?“

„Je to víno, není to víno… Já sem nevinný!“

„To sem včil nevjedela, s kým sem se o tem bavila, ale bylo mi to smiešne.“

„A já sem se rozhodla, že to víno je dobré, tak mi ešte nalej!“

„Povídám mu, to znáš, ťavoslépky? No kúpil sem je, enem tak. Nevím, k čemu slúži, ale chováme je!“

„Už zas nejsou bedýnky.“

„Bedničky sú na rynku!“

„Taky sem mu prodal magnet na písek. A chcel stavjat klenbu, tak jsem mu rékel, že mu dovezu ohýbačku na tihle, aby nemosel zháňat formu.“

„Jak mám potem vypadat, ked mi naléváš takto?!“

„Včil ked máme do čeho, tak zasa nemáme co!“

„Už sa nerajbuje? Tak já ti dám tu sklenicu a načepuješ tam šťávu trocha.“

„No kukaj! Muzikanti majú aj valchu!“

A pan Vystrčil přesvědčivě. Sláva! Tak na zdraví!