Mám po taškách a po kapsách různé sešitky a papírky a skoro každý den si zapíšu nějakou myšlenku či postřeh. Některé si čudlím třeba i do poznámek v mobilu. Někdy z nich po čase vyleze nějaký příběh, jindy ale působí spíš divergentně.

Dívka sedí na obrubníku tramvajové zastávky a fotí si jídlo v papírové tašce. Vedle ní sedí na opěradle lavičky straka a křičí na kolemjdoucí. V zatáčce se objeví tramvaj. Dívka vstane a zasune mobil do zadní kapsy kalhot. Taška s jídlem se přitom překotí. Dívka kvapně ustupuje, zatímco nudle se plazí po kolejích vstříc své zkáze. Straka zmlkne a zaujme strategický postoj.

Divení rozlišujeme pozitivní a negativní. Pán v autobuse vypadá spíš na ten druhý typ. Nejprve nevěřícně studuje návod na automatu na jízdenky, ale vzápětí si vztekle strhává brýle z nosu. Mrští je do tašky s nápisem Němčina není těžká, jen 1, 7 kg, na nejbližším semaforu si násilím otevře dveře vozidla a vystupuje. Ještě než dojde na chodník, stihne si uplivnout a vyplaší tím straku, která si vybírá v odpadkovém koši svačinu.

Říkám si, že je asi lepší, když se člověku honí hlavou straky a ne strachy. Snad proto často pozoruju lidi kolem sebe. Co člověk, to příběh. Nebo spíš série příběhů. Jen je napsat. Ty příběhy si v sobě nosíme všichni, ale navenek nejsou vidět. A naše vnější projevy do nich mohou, ale také nemusejí zapadat.

Jak píše americká psychiatrička Ellen Vora: Naše mysl neustále vyrábí příběhy na základě toho, jak se cítíme. Jinými slovy, mysl se snaží vysvětlit emoce. Vytvořené příběhy pak zpětně ovlivňují fyzický stav, protože formulují problémy (The Anatomy of Anxiety: Understanding and Overcoming the Body's Fear. Harper Wave 2022).