Zatímco ČT24 nabídla v rámci první části dopoledního vysílání nepříliš kultivovaný, ale zato velmi dlouhý rozhovor s frontmanem kapely, která dnes slaví 33 let své existence, a také informaci o tom, jak se čistí lustry v Hrzánském paláci, já na oslavu dnešního dne nabízím vzpomínku na pondělí 20. listopadu 1989 z doby před dvěma lety, kdy byl hlavním tématem covid.

Je 20. listopadu. Vařím oběd a hlavou mi běží vzpomínky na to, co se rozpoutalo po 17. listopadu před jedenatřiceti lety. V bláhové naději, že třeba zrovna dnes pochopím smysl nových vládních opatření proti koronaviru, poslouchám zprávy. „Od pondělka mohou promítat kina, ale zatím tam nesmějí diváci.“ „Otevřou se také obchody se zbraněmi.“

Bylo 20. listopadu 1989, asi tři čtvrtě na čtyři odpoledne. Vystupujeme z metra uprostřed Václavského náměstí. Horní polovina je už zaplněna lidmi. Na transparentech čteme UŽ ŽÁDNÉ NÁSILÍ! PRAVDA VÍTĚZÍ! KVĚTINAMI PROTI PENDREKŮM. Lidé skandují: „Už je toho dost!“ „Demokracii!“ „Svobodu!“ „Rudé právo psalo, že nás bylo málo!“ „Kde máte ty živly?“ „Už je to tady!“ „Nelžete!“ Každé heslo je mnohokrát sborově opakováno.

„Covid je přírodní proces kontinentálního rozměru,“ zní z televizoru, když zavírám troubu. „To opravdu nebude období, které bude stát na naší straně.“ „Ke psu bude vypracována alternativní tabulka.“ „Není to v tom, že všechno musí řešit vláda.“

Krátce po čtvrté hodině je Václavské náměstí i s přilehlými ulicemi plné. Lidé berou do ruky klíče a skandují: „Dejte šaškům rolničky!“ a „Poslední zvonění!“ Kdosi rozdává letáky s výzvou ke generální stávce. Zájem je obrovský. Mezitím se nad hlavami lidí v davu objevují další transparenty: DEMO- KRACIE PRO VŠECHNY, NEZÁVISLÝ TISK! RUDÉ VRAHY PŘED SOUD, PRAVDA VÍTĚZÍ!

Vyhazuju slupky od brambor a nalévám vodu do hrnce. „Když je člověk pozitivní, nemusí být nebezpečný pro své okolí.“ Ještě kmín. „Hovoříme o dynamické epidemii.“ „Procento se lepší a vypadá pěkně.“ „Restaurace se otevřou ve smyslu toho, že budou lidi sedět.“ Zvedám utěrku, která sklouzla z kuchyňské linky na zem, a jdu otevřít dveře na balkón.

Půl páté. Celé náměstí si teď střídavě sedá a zase vstává a z tváří lidí lze na první pohled vyčíst radost ze spontánního sjednocení. Skandování pokračuje: „Masaryka na stovku!“ „Zítra zase tady!“ „Dělníci, pomozte!“ a pak ještě „Pojďme všichni na Hrad!“ Následuje chvíle váhání, zda se vydat směrem ke Hradu, anebo raději zůstat na Václavském náměstí. Nakonec se průvod skutečně vydává náměstím dolů. Před redakcí Svobodného slova se zpomalí a skanduje se: „Pište pravdu!“ Tentokrát zní pokřik radostně, skoro jako dík za dnešní vydání.

Na zprávy navazují rozhovory s lékaři a epidemiology. Vnímám je jen napůl. V bytě pod námi probíhá rekonstrukce a slova pronášených otázek i odpovědí se v nepravidelných intervalech mísí se zvukem vrtačky a rozbrušovačky. Jsem zatím klidná, učím až za hodinu, tak tu je jistá šance, že to moji studenti neuslyší. „Vy jste lékař od lůžek. Co na těch lůžkách vidíte?“ „O nemocné s covidem se budou v budoucnu starat roboti. Díky tomu nebude v nemocnicích potřeba sedací nábytek.“ Odsouvám židli, kterou mám v cestě, a jdu se podívat do lednice, zda máme máslo.

Míjíme nápis SVOBODNÉ VOLBY napsaný barvou u výstupu z metra. Na chvilku se zastavujeme i před redakcí Pravdy. Tady se naopak píská a skandování „Pište pravdu!“ má rozhořčený tón. „Pro vás je škoda papíru!“ zní ještě z davu. Muž v okně redakce krčí rameny, pak bere do rukou výtisk novin a ostentativně je mačká do koule.

Otvírám troubu, potírám horkou zeleninu zbytkem másla a obal házím do koše. „Jsou v tom svobodné matky a dětské přesnídávky. Poprosil jsem proto ministryni, aby peníze intenzivně našla. Teď by bylo dobré, aby lidi sbírku také podpořili, protože je to potřeba,“ pokračuje zpravodajský blok. „Snažím se tady prosadit etický kodex, který stejně k ničemu nebude. Epidemii nezastaví žádný papír!“

Jdeme dál a skandování pokračuje: „Pravdu!“ „Svět to vidí!“ „Ať žijí studenti!“ „Ať žijí herci!“ Skanduje se ale i případná otázka „Kudy chceš jít na Hrad?“ Na transparentu čteme nápis UŽ NIKDY s obrázkem praještěra za řečnickým pultem.

„Virus nemění své chování.“ „Klesá nám počet lidí, kteří přijíždějí na stěry. Je to pravděpodobně tím, že přichází méně lidí. Musíme ale počkat aspoň týden, abychom viděli, co nám to udělá s populací.“

Přesně v 16.48 zpíváme na Můstku státní hymnu. Pak zní další hesla: „Nebijte studenty!“ „Pendreky do řeky!“ „Chceme novou vládu!“ „ČKD do boje!“ „Přestaňte se bát!“ „Ať se bojí jiní!“ „Už je konec!“ Shora nás pozoruje nainstalovaná kamera. Dav zvedá ruce a skanduje: „Jakešovo video!“ „Bylo toho dost!“ „Pryč s režimem pendreků!“ Znovu cinkot klíčů, do něhož teď hromově zní: „Čtyřicet let stačilo!“ a „V jednotě je síla!“

Brambory už se vaří. „Situace v jednotlivých regionech je velmi odlišná, proto je potřeba celorepublikový přístup.“ Sundavám pokličku z hrnce. „Před měsícem jsme z týdne na týden rostli šedesáti procenty.“ „Je třeba informaci vyjádřit jiným způsobem a bude tomu dostáno.“ „Brždění probíhá rychleji a tečky naznačují klouzavý průměr.“

S děsivou silou teď dav hřmí: „Nechceme už KSČ!“ „Nechceme kůl v plotě!“ a znovu „Už je to tady!“ Na transparentu stojí FTVS STÁVKUJE, PŘIDEJTE SE K NÁM! Průvod se rozdvojuje, my jdeme doleva ulicí 28. října. „Ne monopol KSČ!“ „Štěpáne, končíme!“ „Už to máte sečtený!“ „Změňte ústavu!“ „Zrušte milice!“ „Zrušte SNB!“ ozývá se ze všech stran.

Odkládám nepotřebné nádobí do myčky. „V tuto chvíli je úplně špatně, když všechny ke všemu motivujeme!“ „Přílišné rozvolňování by bylo příliš rychlé, protože jsme ve stadiu kladivo a vejce a musíme opatrně tancovat mezi vejci.“ Překračuju pekáč s koláčem, který jsem už dřív odložila na zem, aby na dlažkách vychladl, a jdu zavřít dveře na balkón. Venku je zima a šedivo. Už bych ty pelargonie měla asi přemístit mezi okna, aby nezmrzly.

Jdeme po Národní třídě. Nahoře na domě visí státní vlajka, bělovlasá stařenka v okně mává praporkem. Odpovídá jí nadšené „To jsou naši!“ „Máme toho dost!“ „Všichni Češi do stávky!“ „Pryč s násilím!“ Přidáváme svíčky k moři plamínků pod deskou s nápisem ZDE PADL V PRAŽSKÉM POVSTÁNÍ JOSEF KRATOCHVÍL. ČEST JEHO PAMÁTCE. A opět skandování: „Už to nechcem zažít!“ „Všichni Češi s náma a Slováci taky!“ „My chceme svobodu!“ „Svobodné volby!“

„Když se statistické výsledky nejeví v souladu s vládními plány na rozvolňování, je třeba změnit metodiku,“ vysvětluje komentátor. „Co bude v opatřeních platit, se dozvíme ve středu. Zda to bude platit, se dozvíme v neděli.“ „Zaměstnavatelé ochraňují jak lidi, kteří pro ně pracují, tak i své zaměstnance.“ „Musíme vědět, jestli prodělal nemocný covid.“ Kolik je vlastně hodin? Je to dobré, ještě mám čas.

Je 17.47. Blížíme se k Národnímu divadlu. „Národ sobě!“ nese se teď davem. „Ať žijí herci!“ A u kavárny Slavia: „Zaplaťte a pojďte s náma!“ Před budovou Národního divadla opět zní česká hymna. Most 1. máje (dnes most Legií) zatarasila policie, na dialog tu čekají štíty, helmy a antony. K žádnému střetu ale nedochází, raději pokračujeme doprava po nábřeží. V okně svítí nápis ČEŠI, KONEČNĚ! a na dveřích visí cedule OKUPAČNÍ STÁVKA FAMU.

„Jeden z demonstrujících Němců se pokusil hordu policistů rozrazit klavírem, oznamuje reportér.“ V kuchyni je příjemně teplo a pečená zelenina začíná vonět. Dávám na stůl talíře. „Na trzích nebude možno konzumovat na stojato potraviny.“ „Vytáhli jsme kombajn uvízlý v bahně za pomoci síly místních hasičů.“ Už by toho vrtání mohli na chvilku nechat. „V obklíčení tří klokanů a ještě k tomu na zemi vybojoval míč.“

Dvě babičky na nás z okýnek tramvaje, která kvůli davu nemůže jet dál, mávají trikolorou. Tiskneme jim ruce a čteme v jejich tvářích důvěru, kterou vůči nám cítí. „Pitro, Pitro, Pitro, kde máš svoje vnitro?“ ozývá se opět skandování. „Bez Jakeše v zimě obejdem se klidně! Udělejme další krok – bez Jakeše celý rok!“

„K zápasu mohou nastoupit i hráči původně nakažení koronavirem.“ „Místo kamery jsme instalovali teploměr a budeme komunikovat pravidla.“ „Hluboký výdech, stejně jako další aktivity těla, je třeba regulovat.“ Zavírám na chvilku oči a zhluboka se nadechuju. „Pět tisíc nakažených denně není žádná hitparáda.“ „Teď si ukážeme doporučený podíl testů.“

Už je nás tolik, že musíme místy zpomalit, abychom prošli bez úrazu. Všichni se snaží jít v souladu s ostatními a přitom skandují: „Je nás asi tři sta, je tu málo místa!“ a pak ještě „Večeříme na Hradě!“ Tlačenice se jako zázrakem uvolňuje. Skanduje se „Na Štěpána bez Štěpána!“ „Pod stromeček demisi!“

Domem se teď pro změnu rozléhají tupé rány. „Zákaz vycházení bude od třiadvaceti hodin, takže MHD ukončí svůj provoz ve dvaadvacet hodin.“

Na nábřeží stojí dlouhá řada tramvají. Na sklech mají nalepené plakáty PODPOŘTE GENERÁLNÍ STÁVKU. V 18.16 přicházíme ke Karlovu mostu. Ten je také obsazený policií. Dav skanduje protáhle „Jááákeš!“ Zní to jako zvonění zvonů. Pokračujeme po nábřeží dál. Zdraví nás cedule KONZERVATOŘ – STÁVKA a hned se ozývá souhlasné skandování „Kon-zer-va-toř!“

„Víkendová rána budou mrazivá.“ „Ze všech druhů mlh je ta mrznoucí nejzrádnější. Čekejte proto zejména sychravo. Na horách přisněží.“ Otvírám troubu. „Je třeba rozvolňovat s rozmyslem.“ „Studenti si chodí do knihovny pro povinnou četbu v papučích.“ Zelenina už je měkká, vytahuju plech ven. „Děti byly při návratu do škol trochu rozverné, ale pečlivé.“

Také Mánesův most je neprůchodný, tak se stáčíme doprava Kaprovou ulicí. Čteme transparenty UMĚLCI JSOU S VÁMI a BUDOU LEPŠÍ ČASY. Odkudsi přišla zpráva „Máme rozhlas!“ a hned se ozývá volání „Všichni k rozhlasu!“ Průvod pokračuje směrem ke Staroměstskému náměstí, husté davy demonstrantů prý ale plní celé centrum Prahy. Dle pozdějších informací Československé televize demonstrovalo asi dvě stě tisíc lidí, ale hodnověrnost této informace nejde ověřit.

„Já nepovažuji tuto sazbu za nic, co bych nepovažoval za vhodné.“ „Těch informací je tolik, že je ani všechny neznám.“ „Zátěž krajů je jasný pokles.“ „Je čas začít uvažovat. V tuhle chvíli se musíme přepnout mentálně.“

Na pomníku Jana Husa visí československá vlajka. Ozývá se „Tohle už nikdy!“ a „Snad už jim to dojde!“ Čteme transparent architektů ZA SPOLEČNOU SVOBODU, ZA DOBROU ARCHITEKTURU, červený nápis hlásá KONEC DEMAGOGIE, ZAČÁTEK DEMOKRACIE. Volání „Nechceme KSČ!“ zní jako výrok soudu. Dále se volá „Ať žije Charta!“ „Demisi!“ „Rozhoupejte zvony!“ „Svobodné Vánoce!“ „Přestaňme se bát, ať se bojí barety!“ „Se Sovětským Svazem přišla bída na zem!“

„Rusko úspěšně vyzkoušelo novou raketu určenou pro systém protiraketové obrany.“ Brambory už jsou taky hotové. „Armáda dostane nové Toyoty.“ Dávám mokrou utěrku usušit na kamna. „Při zákazu vycházení jde o snížení chování lidí, které pak může vést k zábranám.“

V 19 hodin se nás část odděluje a procházíme Kožnou ulicí. Transparenty sdělují MATEMATICKÝ ÚSTAV PODPORUJE STÁVKUJÍCÍ STUDENTY a NAŠE DĚTI UŽ MLÁTIT NEBUDETE. Z okna domu, který míjíme, nám mává rodina s dětmi a hned nato se ozývá skandování „To je správná výchova!“ „Lepší vlast pro děti!“ „Pusťte politické vězně!“ a „Náboženskou svobodu!

„To je slizniční cesta rozvoje imunitní odpovědi.“ Rámusení konečně utichlo. Za chvilku budeme jíst! „Je třeba dodržovat postup pro hygienu rukou.“ Loupu česnek. „Je také důležité nesahat si do očí.“ Tak titěrné stroužky jsem snad v životě neviděla!

V Melantrichově ulici opět vzniká mírná zácpa, ale hned se uvolňuje. Ozývá se „Chceme odpověď!“ „Tatíček Masaryk!“ a taky „Zrušte tohle muzeum!“ To když procházíme v Rytířské ulici kolem muzea Klementa Gottwalda. Někdo na něj pověsil transparent KOMUNISMUS KOMUNISTŮM. Vra- címe se na Václavské náměstí a pokračujeme nahoru. Čteme nápisy DIALOG A SVOBODU a UŽ ŽÁDNÉ OBUŠKY. Studenti dětského lékařství mávají transparentem CHCEME LÉČIT DĚTI, TAK PROČ NÁM LÁMETE RUCE? Socha sv. Václava je obklopená lidmi a visí na ní transparent s nápisem KONEC VLÁDY JEDNÉ STRANY! Lidé skandují „Demisi!“ „Teď už se nedáme!“ Šíří se zpráva, že zítra nevyjde Svobodné Slovo. Je doprovázena skandováním „Nechceme cenzuru!“ „Nekupujte noviny!“ Lidé dále volají „Zůstaneme tady!“ „V jednotě je síla!“ a „My chceme Havla!“

„Na horách a postupně místy i jinde bude polojasno až jasno.“ Už jenom nastrouhat sýr. „Na silnicích se pohybují posypové vozy. Je to prevence.“ Ano, můžeš mi pomoct. Podej skleničky a dej na stůl sůl a pepř. „Letos máme všichni nějaké potíže.“ „Jedná se o turnusování vyšších škol, než jsou základní školy.“ „Ekonomika se znovu nerozběhne bez utrácení našich občanů.“

Před osmou přicházejí další informace: chystá se stávkovat i ČKD a kdosi vykřikuje, že podle sdělení britské ministerské předsedkyně, dojde-li k dalšímu krvavému zásahu naší policie, vyjde v zahraničním tisku výše kont našich státníků ve švýcarských bankách. Kolem osmé je demonstrace ukončena s tím, že se zítra v 16 hodin sejdeme zase. Zpíváme hymnu a všichni se pokojně rozcházejí...

Vypínám televizor ve chvíli, kdy paní ministryně zrovna doufá, že pracující rodiny s dětmi mají pro vládu stejnou hodnotu jako spotřební daň nafty. Můžete ještě někdo dát příbory? Ano, lžíce taky. Udělala jsem z té vody z brambor česnečku. Tak dobrou chuť!

(Z knížky Zápisky z bezčasí aneb rok s koronavirem)