Nastupuju do tramvaje. Je pozdní odpoledne a na rozdíl od rána, kdy bývají tramvaje spíš tiché, švitoří tu teď přes sebe množství hlasů.

Zavírám oči a zachycuju útržky hovorů. Je to zábavné, jen ty telefonické působí trochu rušivě. Chybí jim plynulost, takže zní naléhavěji než ty ostatní a derou se do popředí.

„Tuhle jsem ho potkala! Měl na vodítku nějakýho hlodavce, ale byl to pes.“

„Vidělas už tu novou hru? Dávaj to na pokračování.“

„Jakou?“

„Osmého.“

„Kdy?“

„Tak se to jmenuje! Osmého! Je to apsyrtní drama! Teda absurdní asi, no. Hraje v tom Julča Kapuletová, Vilík a Jarda.“

„Jakej Jarda?“

„Je to snad variace na Šrámka. Loví tam i bobříky. Ty ale nakonec snědí.“

„Dobrý den, ano, u telefonu. … Jo tak to upřímnou soustrast! Ale na důchodové pojištění musíte do Radlic.“

„To zní zajímavě, a budou to ještě hrát?“

„Jasně, zatím hráli jen první obraz. Napsal to Honzák. Je to o Madame de Pompadur a slávce jedlé a taky tam vystupuje Spejbl. Už jsi slyšela, že Spejbl bude kandidovat na prezidenta?“

„Zatím spíš prezident kandiduje na Spejbla, ne?“

„Ano, do Radlic. Tohle já neřeším, to musíte tam.“

„No jasně, vole, to nemyslim. Ale jako když mám prostě hlad, vole, tak si dám brambůrky do pusy, vole.“

„No a co? To je přece jasný, ne?“

„Ale představ si, vole, že jsi první člověk na planetě, vole. Jak tě vůbec napadne dát si něco do pusy? Třeba kuře, vole.“

„Ano, v Radlicích. Tam si musíte zajít s úmrtním listem. Až ho budete mít, samozřejmě. A nebyla maminka JUDr.? Já že tu mám jednu klientku toho jména…“

„Ty figurky mám tři, vole. Kočičku, pejska a hajzl, vole.“

„A to si jako dáš na stůl?“

„Kdo chce mít hajzl na stole, vole?“

„Aha, bez titulu? Tak to tu mám asi jen vás. Ano, přesně tak, ano. Tak na shledanou.“

„No a vono začalo pršet! Tak sáhnu do tašky, vytáhnu deštník, votevřu ho a najednou cítím vůni hub! Tak si říkám, že jsem ho minule zapomněla usušit a von zplesnivěl, ale pak jsem si všimla, že tam zrovna natřeli přechod. Ta barva teda smrdí, to ti řeknu!“

„Co jste to teda hráli za karty?“

„Blázinec!“

„A jak se to hraje?“

„To je jednoduchý, člověk může cokoli, ale musí mít vždycky tři karty.“

„Ale nesmí tam být žolík, žejo?“

„Ale jo! Žolík je přece vždycky v blázinci!“

„Jo aha, ty myslíš žravý žolíky!“

„Ne! Blázinec!“

Škoda, už vystupuju! Holt teda pro dnešek taky zůstanu jen u prvního obrazu.