Někdy si pro sebe mluvím nahlas. Vlastně asi dost často. Je dobré, že dnes je normální telefonovat s mobilem v kapse, aspoň to moje mluvení mému okolí nepřipadá divné.

Tohle jsem jim asi neměla říkat. Měla bych se konečně naučit mlčet. Už to nějakou dobu zkouším, ale s nevalným výsledkem. Možná bych se měla nějak motivovat. Můžu ale dávat body sama sobě? Musím se podívat na internet, jestli na to není nějaká tabulka.

Na ulici se hlas mísí s hlukem projíždějících aut, uvnitř v domě zní hlouběji.

„Pomalu, já jsem křehká osoba!“ směje se sousedka, když jí manžel podává z výtahu tašky s nákupem. „Huhňo, řekni S jako syčák!“ křikne na batole, které se jí motá pod nohama.

„Dobrý den,“ zdravím a zkouším zastavit zdivočelé myšlenky. Skleněnými dveřmi vedoucími na balkón v mezipatře chvilku pozoruju sněhovou vánici a přemýšlím, zda je skutečná, anebo se odehrává jen ve mně.

Z vloček sněhu, které pozoruju, se skládají nanuky. Někdo je pověsil na prádelní šňůru. Jé, Eskymo! A bez polevy, to bylo nejlepší, navíc jen za padíka. Tenhle nápis je ale trochu rozmazaný, není to Rollo? Je vidět jen cena: 1,60 Kčs. Uvnitř bude dvoubarevné, čokoládovo-vanilkové. To meruňkový nanuk Nšoči tu visí za špejli bez obalu, asi ho vzal vítr.

Nasněžilo už i do truhlíku. To je dobře, aspoň se nerozpustí jablečná dřeň v plastových kelímcích ve tvaru hracích kostek s bílým víčkem. Je tam žlutá, červená i bleděmodrá. Pro koho asi jsou?

Ve třetím patře sedí na schodech holčička. Ze školní brašny na klíně loví tužku. Schovává obličej pod kapucí šedé mikiny, aby ji nebylo vidět. Nosí se dnes ještě klíče na krku?

„Maminka přijde hned,“ špitne holčička, když se na ni mimoděk zadívám, kapucu ale neodhrne.

„Promiňte,“ říkám si spíš jen sama pro sebe a začínám mít nepříjemný pocit, že tam nemám co dělat. Ale kde vlastně?

Stojím na ulici, hraju si se špačkem tužky v kapse a rozhlížím se po okolních domech. Uvědomím si, že jsem asi přešla vchod do metra. Prší. Posouvám si kapucu zimního kabátu víc do čela a spěšně se vracím.