V japonských lidových vyprávěních se snoubí dvojí druh krásy: vizuální a emocionální. Tu vizuální představují zpravidla popisy přírody, tu emocionální přináší vnitřní život jejich hrdinů. Ukázku typicky japonské poetiky v sobě nese lidový příběh Pěnice a její dům (Uguisu no sato).

Mladý dřevorubec jednoho dne vstoupil do háje kvetoucích slivoní a spatřil dům, který tam nikdy předtím neviděl. Uvnitř domu našel krásnou mladou ženu. Ta zrovna potřebovala odejít, a tak požádala dřevorubce, aby dům v její nepřítomnosti ohlídal. Přitom mu kladla na srdce, aby se rozhodně zdržel nahlížení do ostatních místností v domě.

Jak už to v příbězích bývá, dřevorubec jejího varování nedbal a do dalších místností se podíval. Byl v nich krásný nábytek a také malby představující čtyři roční období. V poslední místnosti našel dřevorubec tři malá vajíčka. Zvedl je, ale vyklouzla mu z ruky a rozbila se.

Když se mladá žena vrátila domů, hořce zaplakala a zvolala: „Ach, moje děti!“ Pak se proměnila v pěnici a odletěla. V tu chvíli dům zmizel a dřevorubec se ocitl sám mezi poli.

Pro japonské lidové příběhy je spojení s krásou jednotlivých ročních období typické. Zde se objevuje v podobě scén vyobrazených na malbách v zapovězených místnostech a její součástí je i rozkvetlý slivoňový háj či pěnice.

Krása přírody v kombinaci s krásou mladé ženy vytváří vnější – vizuální složku příběhu. Jeho součástí je ale i složka vnitřní – emocionální, která se projevuje v pocitech, jako je trpělivost či lítost. Je příznačné, že krásná žena (či pěnice) se dřevorubci za to, že zabil její děti, nijak nepomstí. Dá se to vykládat tak, že se stydí za to, že byla odhalena její pravá podoba, a tento její stud převáží nad hněvem.

Mladá žena z tohoto příběhu snáší zármutek, a to jí dodává zvláštní půvab. Pocit smutku však přetrvává i v závěru příběhu, když se dřevorubec ocitá sám v polích. Zobrazený smutek je ovšem součástí japonského smyslu pro emocionální krásu (mono no aware).

(Zdroj: R. J. Davies. The Japanese Mind. Understanding Contemporary Japanese Culture, 2002.)