Monet v Monaku
Výstava MONET V PLNÉM SVĚTLE (MONET EN PLEINE LUMIÈRE), kterou od 8. července do 3. září tohoto roku hostí Grimaldi Forum Monaco (s podporou pařížského Musée Marmottan Monet), se nese v duchu japonské estetiky a je na ní k vidění pohromadě stovka malířových děl z celého světa.
Výstava se zaměřuje – jak jinak – také na umělcův život na Azurovém pobřeží, které objevil společně se svým přítelem Renoirem poté, co se v roce 1883 usadil v Giverny, a kam se opakovaně vracel. Její velké téma – hledání světla – je přitom plně v souladu s prosvětleným, velkorysým muzejním prostorem, který sám o sobě podněcuje fantazii. Velkoryse je tu ovšem nastavená i klimatizace – snad proto, aby návštěvník mohl plně procítit celý cyklus pohledů na pevnost v Antibes ve všech ročních obdobích (1888).
Zcela v duchu japonského vnímání proměn přírody v jednotlivých ročních obdobích Monet nevykresluje krajinu, nýbrž zachycuje atmosféru neopakovatelného, prchavého okamžiku. Nemaluje objekty, maluje to, jaký z nich má pocit. Samotné domy či mosty nejsou pro něj nejdůležitější, zásadní je to, co se odehrává „mezi“, tedy vztah mezi objektem a umělcem – zobrazený třeba jako borovice na pobřeží s pozadím vzdáleného hradu. Monet maluje „obrazy prchavého světa“, přesněji řečeno světlo a energii, kterou ze ztvárňovaných objektů cítí.
Pocit ze scenerie, téma mlhy, zvláštní světlo zasněžené krajiny, prchavá krása ročních období, klid kratičkého zastavení v čase. Temné mraky, bílá oblaka ve tvaru zvířat, odlesky slunce na hladině moře, zrcadlení, plachetnice ve vlnách, nakloněná rybářská bárka, chaluhy ve zpěněné vodě, mořské jazyky olizující útesy a elegantní siluety na břehu. Nebo třeba Monetův portrét od Charlese Girona.
Zapomenutá zákoutí, ale i růžová zahrada, pivoňky, chryzantémy, kosatce, clematis, denivky připomínající lilie či smuteční vrby. Anebo dvě dekorativní plátna k meditaci, vytvořená jako únik před první světovou válkou…
Pokud jste na dovolené někde v okolí, určitě si výstavu nenechte ujít – raději si ale přibalte něco přes lokty!
P. S. A kdybyste chtěli z Japonska okusit víc, hned naproti je volně přístupná japonská zahrada (dokonce i s jeřáby v pozadí, i když ne s těmi živými).
Výstava se zaměřuje – jak jinak – také na umělcův život na Azurovém pobřeží, které objevil společně se svým přítelem Renoirem poté, co se v roce 1883 usadil v Giverny, a kam se opakovaně vracel. Její velké téma – hledání světla – je přitom plně v souladu s prosvětleným, velkorysým muzejním prostorem, který sám o sobě podněcuje fantazii. Velkoryse je tu ovšem nastavená i klimatizace – snad proto, aby návštěvník mohl plně procítit celý cyklus pohledů na pevnost v Antibes ve všech ročních obdobích (1888).
Zcela v duchu japonského vnímání proměn přírody v jednotlivých ročních obdobích Monet nevykresluje krajinu, nýbrž zachycuje atmosféru neopakovatelného, prchavého okamžiku. Nemaluje objekty, maluje to, jaký z nich má pocit. Samotné domy či mosty nejsou pro něj nejdůležitější, zásadní je to, co se odehrává „mezi“, tedy vztah mezi objektem a umělcem – zobrazený třeba jako borovice na pobřeží s pozadím vzdáleného hradu. Monet maluje „obrazy prchavého světa“, přesněji řečeno světlo a energii, kterou ze ztvárňovaných objektů cítí.
Pocit ze scenerie, téma mlhy, zvláštní světlo zasněžené krajiny, prchavá krása ročních období, klid kratičkého zastavení v čase. Temné mraky, bílá oblaka ve tvaru zvířat, odlesky slunce na hladině moře, zrcadlení, plachetnice ve vlnách, nakloněná rybářská bárka, chaluhy ve zpěněné vodě, mořské jazyky olizující útesy a elegantní siluety na břehu. Nebo třeba Monetův portrét od Charlese Girona.
Zapomenutá zákoutí, ale i růžová zahrada, pivoňky, chryzantémy, kosatce, clematis, denivky připomínající lilie či smuteční vrby. Anebo dvě dekorativní plátna k meditaci, vytvořená jako únik před první světovou válkou…
Pokud jste na dovolené někde v okolí, určitě si výstavu nenechte ujít – raději si ale přibalte něco přes lokty!
P. S. A kdybyste chtěli z Japonska okusit víc, hned naproti je volně přístupná japonská zahrada (dokonce i s jeřáby v pozadí, i když ne s těmi živými).