Ráda jezdím tramvají, zvlášť odpoledne, když ke mně z různých stran doléhají útržky hovorů. Člověk se leccos dozví. Někdy i naučí.

„Hele dneska je desátýho, viď? To je poslední den, co má na to, aby mi poslal ty peníze, vole! Tak uvidíme, já vůbec nevím, co s ním je. Možná je v nemocnici nebo ve vězení, vole.“

„A jak se to jmenuje?“

„Stresem k mrtvici! Fakt to stojí za to!“

„Jenže vole mladá garda si tam začne hrát na manažírky, a co já s tím! Takže oukej!“

„A na kterým pólu myslíš? Já se v tom nevyznám! Jedinými mými zdroji znalostí o pólech je Pacifik, Nohavica a stará mapa, co máme na zdi na záchodě, ale ta je už úplně vyšisovaná.“

„A to je ti jasný, že neznalost znemožňuje kritický myšlení, žejo!? I senátoři naletěli jihokorejský sektě! Všechno prostě nevygůglíš, musíš se něco naučit!“

„Ty vole, ten tramvaják je fakt frajer! Viděls to hovado na kole? Jak mu tam vjel! Co kdyby mu to v tý louži podjelo a švihnul sebou! No ty vole! Příště nastoupím radši zadníma dveřma, takovej adrenalin za bílýho dne!“

„Kdo je to baráčník?“

„To nevim, ale pít šampaňský jako aperitiv patří prej k dobrejm mravům!“

„Tatí, v protisměru se jezdí jenom zpátky?“

„Hele votoč se a pokračuj, támhle je to volný!“

„Mně se normálně na dnešek zdálo, že jsem půjčovala pošťačce župan!"

„Cože? A proč?“

„Co je to za otázku, prostě byla zima a ona neměla kabát…“

„Vy máte pošťačku?“

„No to já právě nevím, pošta nám teď chodí asi jednou za tři tejdny, teď naposled přišly asi čtyři pohledy od kamarádů z prázdnin najednou, i když byly poslaný během dvou měsíců. Děda je furt sbírá, ale musí na nich bejt orazítkovaná známka.“

Pán na zadním sedadle si kapesníkem čistí boty. Tři stanice každou. Pak vytáhne hřeben a češe šálu. Někdy v sobě jízda tramvají obsáhne celý příběh, na pointu toho dnešního ale teprve budu muset přijít. Jako by po kolejích městem jezdil nějaký paralelní svět...