Těžko hledám slova, jak rozhodnutí prezidenta nevetovat ani nepodepsat tzv. církevní restituce, slušně nazvat. Řekněme, že není zrovna dvakrát odvážné. Prezident, který se nebojí srozumitelných činů, vnímá náladu ve společnosti i ekonomické souvislosti, by restituce prosazené Nečasovou vládou vrátil zpátky Poslanecké sněmovně.
Úryvek z připravovaného knižního rozhovoru Jana Šíchy s Jiřím Dienstbierem POLITIKA NENÍ KŠEFT
Musím se trpce usmívat, když sleduji všechny rychlokvašené „demokraty“, kteří se po listopadu 89 otřepali, začali trochu po sezóně vzývat antikomunismus a stěžovat si, že za dnešní stav země může příliš mnoho sametu před třiadvaceti lety. Vůbec jim přitom nedochází, že problém je naopak v našem odklonu od tehdejších ideálů.
Zatím poslední pochybný projekt ministerstva práce a sociálních věcí, takový stylový Drábkův dáreček na rozloučenou, nazvaný krátce sKarta výjimečně neohrožuje státní rozpočet, ale přímo občany České republiky. V první řadě ty hendikepované, kteří se proti podobným asociálním nařízením, vymykajícím se zdravému rozumu, mohou bránit jen stěží. Právě pro ně může znamenat každá cesta do banky či k bankomatu doslova nepřekonatelnou překážku, nemluvě o značných nákladech, které jim tím zcela nesmyslně vznikají a dělají díru do rodinných rozpočtů.
Život umí být vtipný. Rodičům jsem se narodil ve Washingtonu, což s sebou nese americké občanství, pas i právo volit prezidenta. Nikdy jsem této možnosti nevyužil, necítím se být zrovna tím, kdo má rozhodovat o budoucnosti lidí žijících za oceánem.