27. 10.
FG - To zní jako z nějakého románu...
PC - Když jsem poprvé stál před Pražským Jezulátkem, tak jsem si řekl: Budu úspěšným spisovatelem! Udělám pro to všechno, budu tvrdě pracovat a povede se mi to. Teď vidím, že se stal zázrak. Víte, tehdy jsem nebyl moc spokojený se svým životem, i když jsem byl šťastně ženatý a měl jsem dost peněz. Psal jsem texty pro přední brazilské zpěváky, ale chtěl jsem něco úplně jiného. Chtěl jsem se stát tím, čím jsem dnes.
FG - Zarazilo mě, kolik lidí se k vám tady hlásilo. Je vůbec na světě místo, kde můžete normálně chodit a nikdo vás nepozná?
PC - No, to je těžké... možná tam, kde nemají knihy, třeba někde v džungli. Ale upřímně vám řeknu, že se nijak nebráním, přece jsem chtěl být slavný. Pozornost, kterou vyvolávám, snáším docela dobře.
FG - Vážně vám to nikdy nevadí? Vždyť si musíte připadat jako v kleci. Každou chvíli vás někdo zastavuje, jeden chce společnou fotku, druhý autogram, třetí podat ruku...
PC - Jasně, někdy mi to už jde na nervy, ale nikdo to nepozná. K nikomu, kdo se mnou chce mluvit nebo mě třeba jen pozdravit, nejsem neuctivý. Ani když se na mě strnule dívá po celou dobu, co sedím v restauraci.
FG - Vaše žena Cristina Oiticica se v Brazílii proslavila jako malířka. Nemůže vám manželství ohrozit ta vaše nebývalá popularita?
PC - Bože, jsme spolu skoro třicet let! Z toho vidíte, že se s tím vypořádává velmi dobře. Ale nezapomeňte, že Christina je sama umělkyně, obdivovaná a uznávaná ve svém oboru. To jí pomáhá pochopit, v čem žiju.
FG - Když jste se seznámili, vůbec jste nebyl známý...
PC - Víte, a to je možná důvod, proč spolu tak krásně žijeme. Christina vedle sebe nemá někoho, kdo by se najednou změnil k nepoznání a choval se jinak jenom proto, že se proslavil jako spisovatel. Zůstal jsem, to mi opravdu věřte, úplně stejný. Teď samozřejmě mluvím o tom, jak se chovám, ne o tom, jak chápu život a rozumím světu.
FG - Co byste poradil lidem, kteří nejsou schopni v manželství vydržet?
PC - Poctivost, čestnost, upřímnost. My jsme k sobě naprosto čestní a otevření. Moje žena o mne projevuje ustavičný a opravdový zájem, a také mě vždycky něčím příjemným překvapí. Jsme citově velmi hluboce spojeni. Já jsem se narodil ve znamení Panny pod nadvládou Býka s Měsícem ve Štíru. Ona se narodila ve Štíru pod nadvládou Blížence a s Měsícem v Panně. Možná právě proto se k sobě tak náramně hodíme, nevím.
FG - Hosté, kteří dostali pozvánku na večeři, od vás čekali něco hlubokomyslného. Vy jste všechny překvapil, jak jste byl uvolněný. A když jste začal mluvit o sexu, to koukali úplně.
PC - Lidé vždycky potřebují autoritu, nějakého svého guru. Hodně lidí mi dává tak zvláštní otázky, jako kdybych snad měl znát nějaké tajemství sfingy nebo co. Ale já jsem normální člověk.
FG - Tak nás zkuste přesvědčit.
PC - Dobře: piju alkohol, kouřím, mám sexuální touhy a sex taky praktikuju... velmi často. Pro mne, jako pro Brazilce, není sex tabu. Protože jsem výřečný a při rozhovoru se žádnému tématu nevyhýbám, mluvím o sexu stejně rád jako o jiných věcech. To byl také důvod, proč jsem se hostitelů ptal, kdy a jak přišli o panictví.
FG - No, z toho byli někteří dost vyvalení...
PC - Skutečně jsem pro to neměl nějaké perverzní důvody. Prostě na to přišla řeč. Probírali jsme, že se o Češích mluví jako o jednom z mála národů, který řeči o sexu nepobuřují, a že jsou v tomhle otevřenější. Taky jsem chtěl zjistit, jak náboženství ovlivňuje sexuální chování, protože pokud jde o náboženství, Češi se naopak řadí na poslední místa ve světě. Říkám to hlavně proto, že je mnoho sexuálních problémů a nesrovnalostí a mnoho z nich pramení právě z náboženských poměrů a vyznání.
FG - A po pěti skleničkách vína jste začal všem přítomným dámám vykládat, jak hezky vypadají.
PC - (smích) Ale ne všem! Jen dvěma z nich. Moje žena seděla hned vedle mne, takže vidíte, že to nebylo myšleno nějak špatně, naopak bylo to andělsky čisté.
FG - Podle vás jsou na světě nejkrásnější Brazilky, ale o Češkách jste řekl, že patří mezi nejhezčí ženy, jaké jste kdy viděl. To říkáte o ženách v každé zemi, kam přijedete?
PC - Ó můj bože, Češky jsou opravdu atraktivní! Česká miss si přišla pro autogram a řekla mi, že jsem její oblíbený spisovatel. Mile mě překvapilo, že u vás čtou knihy i miss. Novou knihu Záhir přečetla opravdu rychle, vždyť vyšla před pár týdny. Pak jsem si uvědomil, a to jediným pohledem do řady, která před mým stolem čekala na autogram, že už jenom tenhle pohled může vzbouřit hormony. Tolik krásných, půvabných žen! Při podpisování knih pro zhruba pět set čtenářek jsem si uvědomil, že vaše miss je jenom jakýsi průměr všech českých žen. Když jsem tam seděl a ty dámy tam tak postávaly nebo, ještě hůře, skláněly se ke mně... Úplně jsem se zpotil. Klimatizace naštěstí fungovala dobře.
FG - Ještě k tomu, že jste kuřák. Jak se vyrovnáváte s tím, že jste stále víc vytlačováni z nerůznějších míst?
PC - Vůbec mi nevadí, že jsem politicky nekorektní a chybuju. Ano, kouřím, jsem tudíž kuřák a neříkám, že to je správné, ale přináší mi to nesmírné potěšení a požitek. Když jsem byl mladší, kouřil jsem i marihuanu a hašiš. No a co? Stalo se něco? Taky miluju vydatná jídla, a to i ve velkém množství, a spoustu dalších jiných věcí, o kterých vím, že zrovna nemusí být nejlepší pro mé zdraví. Ale o kolik déle bych na světě mohl být? Pokud bych se omezoval a díky tomu si přidal nepatrný zlomek života, třeba i několik let, to pro mne nehraje žádnou roli. Až přijde můj čas, tak přijde, to stejně neovlivním.
FG - Proč jste si tolik přál, abyste se proslavil? Píšete knihy, ve kterých udílíte lekce oduševnění, a na druhé straně si přejete být celebritou. Není v tom paradox?
PC - To je přece jedna z nejzákladnějších vlastností, už od samého dětství chceme být milováni. V dospělosti pak chceme být respektováni, to ano, jenže i to je jenom další význam slova obdivováni, milováni. To, jaký jsem, ukazuju lidem skrze své knihy. Tak je přirozené, že mě uspokojuje, když se moje práce líbí. Věřím, že v tomhle nejsem jediný. Určitě je hodně těch, kteří jsou ve stejné situaci jako já a cítí to stejně. Nikdy bych nechtěl nějakou vyumělkovanou slávu, kterou bych si nezasloužil, slávu založenou na podvodu a lži. Ale protože píšu od srdce, s láskou a velmi poctivě, mohu si dovolit říct, že si uznání opravdu vychutnávám.
FG - Hodně kritiků dráždíte. Obviňují vás, že jste povrchní a že píšete záměrně jednoduše, aby vaše knihy četlo co nejvíc lidí.
PC - Ano, ale já píšu pro čtenáře. Kritici mají svoji práci a mnohým se opravdu nelíbím, protože to pro ně nejspíš nemá tu pravou hloubku; alespoň se domnívám, že to tak je.
FG - A není?
PC - Když jsem začínal, řekl jsem si, že budu vždycky upřímný, srozumitelný, a pokud možno otevřený. Věděl jsem, že chci psát to, co cítím, co mě napadne, své postřehy a poznatky. Vlastně předávám část svých zkušeností nebo zkušeností lidí, kterými se obklopuju. A že v tom hodně kritiků nemůže najít nový druh psaní v nějakém nadlidském stylu nebo snad nějakou extrémní inovaci ve vyprávění obyčejně neobyčejných příběhů? To je jejich osobní problém. Věřte mi, nikdy nepíšu tak, abych se někomu falešně zalíbil nebo někoho vyumělkovaně uspokojil. Píšu si už jenom to, co chci.
FG - Ale ty knihy se přece prodávají ve velkém.
PC - No jistě, ale to je prosté vysvětlení. Moje knihy se dobře prodávají úplně přirozeně. A ani trochu mě to nepopuzuje. Snad každý spisovatel si přeje, aby ho četlo co nejvíc lidí. Já už nepotřebuju víc peněz.
FG - Můžu vám věřit?
PC - Můžete. Jsem už dostatečně zabezpečený. A dlouho, vždyť už jako dítě jsem díky rodičům vyrůstal v zajištěné rodině. Nebudu tady věčně, děti nemám... Takže snad všichni pochopí, že smyslem mého psaní není vyprodukovat co nejvíc s jediným cílem dobře prodat a vydělat, kolik jen půjde. Píšu, protože cítím, že psaní je mým životním posláním.
FG - Máte nějaký životní vzor, kterým se řídíte?
PC - Každý má nějakou svou víru, něco, čemu věří, a dokonce je hodně z nás pověrčivých i v běžném životě. Ale nechtěl bych uvádět něco, co byste mohli chápat jako mého hlavního průvodce životem, protože mnohé se mění podle konkrétních událostí, a to, co se hodí pro mne nebo moji rodinu, se nehodí pro nikoho jiného. Navíc upřímně nenávidím udílení rad. Nikdy bychom neměli posuzovat životy ostatních lidí, protože jenom každý člověk sám zná svoji velkou bolest a své velké odříkání.
FG - Ale neočekávají od vás lidé, že jim budete říkat nějaké poučné věci, které jim život trochu rozjasní, stejně jako o tom píšete?
PC - Hodně z nich ano, máte pravdu, ale já dělám vše, co je v mých silách, aby čtenáři pochopili, že všechno důležité, co potřebuju sdělit, najdou v mých knihách. V normálním životě jsem, no, zcela normální. Co jiného bych mohl být?
Rozhovor s Paulem Coelhem
Fabiano Golgo
Přečteno 31584 krát
Paulo Coelho: 70 milionů knih ve 150 zemích. Brazilský spisovatel, autor proslulého Alchymisty, snese srovnání s hvězdami pop-music a filmu. Vyvolává obrovský zájem, velkou až nekritickou lásku čtenářů, ale také odsuzující názory kritiků. Kdybychom chtěli tento jev k něčemu přirovnat, tak Coelho prožívá v nesrovnatelně větší míře to, co tady Michal Viewegh.
Když v roce 1987 vyšel jeho první román Mágův deník, byla to literární senzace. Rok nato napsal Alchymistu, své vrcholné dílo, téměř pohádkový příběh cesty španělského pastýře za pokladem. Tato kniha mu zajistila celosvětovou popularitu a také velké peníze. Na všechno, co od té doby vydal, se čekalo s napětím. Mnozí kritici mu však vyčítají, že stále víc sklouzává k podbízivým příběhům jako z červené knihovny a že schéma jeho knih včetně nezbytného poutníka je snadno čitelné a neměnné. Dává prý čtenářům jen to, co od něj očekávají, jakési duchovní pohlazení a vědomí ušlechtilosti, jenže dávno pryč jsou doby, kdy tak překvapoval.
Po Alchymistovi následovaly například Brida, Valkýry, U řeky Piedra jsem usedla a plakala, Pátá hora, Veronika se rozhodla zemřít, Ďábel a slečna Chantal, Jedenáct minut, Záhir. Napsal také několik děl o okultismu a magii. Jsem se s nim setkal v roce 2005, když vyšla kniha Zahir v čestině, po jeho autogramiádě v Praze.
FG - Do Prahy jste poprvé přijel v době, kdy na Hradě ještě seděl prezident Husák, v roce 1982...
PC - O tom nepochybujte! Tady jsem se rozhodl, že budu spisovatelem a proslavím se po celém světě. Dodnes jsem přesvědčen, že nebýt návštěvy kostela s posvátným Pražským Jezulátkem, nikdy by se mi to nepovedlo.
FG - To zní jako z nějakého románu...
PC - Když jsem poprvé stál před Pražským Jezulátkem, tak jsem si řekl: Budu úspěšným spisovatelem! Udělám pro to všechno, budu tvrdě pracovat a povede se mi to. Teď vidím, že se stal zázrak. Víte, tehdy jsem nebyl moc spokojený se svým životem, i když jsem byl šťastně ženatý a měl jsem dost peněz. Psal jsem texty pro přední brazilské zpěváky, ale chtěl jsem něco úplně jiného. Chtěl jsem se stát tím, čím jsem dnes.
FG - Zarazilo mě, kolik lidí se k vám tady hlásilo. Je vůbec na světě místo, kde můžete normálně chodit a nikdo vás nepozná?
PC - No, to je těžké... možná tam, kde nemají knihy, třeba někde v džungli. Ale upřímně vám řeknu, že se nijak nebráním, přece jsem chtěl být slavný. Pozornost, kterou vyvolávám, snáším docela dobře.
FG - Vážně vám to nikdy nevadí? Vždyť si musíte připadat jako v kleci. Každou chvíli vás někdo zastavuje, jeden chce společnou fotku, druhý autogram, třetí podat ruku...
PC - Jasně, někdy mi to už jde na nervy, ale nikdo to nepozná. K nikomu, kdo se mnou chce mluvit nebo mě třeba jen pozdravit, nejsem neuctivý. Ani když se na mě strnule dívá po celou dobu, co sedím v restauraci.
FG - Vaše žena Cristina Oiticica se v Brazílii proslavila jako malířka. Nemůže vám manželství ohrozit ta vaše nebývalá popularita?
PC - Bože, jsme spolu skoro třicet let! Z toho vidíte, že se s tím vypořádává velmi dobře. Ale nezapomeňte, že Christina je sama umělkyně, obdivovaná a uznávaná ve svém oboru. To jí pomáhá pochopit, v čem žiju.
FG - Když jste se seznámili, vůbec jste nebyl známý...
PC - Víte, a to je možná důvod, proč spolu tak krásně žijeme. Christina vedle sebe nemá někoho, kdo by se najednou změnil k nepoznání a choval se jinak jenom proto, že se proslavil jako spisovatel. Zůstal jsem, to mi opravdu věřte, úplně stejný. Teď samozřejmě mluvím o tom, jak se chovám, ne o tom, jak chápu život a rozumím světu.
FG - Co byste poradil lidem, kteří nejsou schopni v manželství vydržet?
PC - Poctivost, čestnost, upřímnost. My jsme k sobě naprosto čestní a otevření. Moje žena o mne projevuje ustavičný a opravdový zájem, a také mě vždycky něčím příjemným překvapí. Jsme citově velmi hluboce spojeni. Já jsem se narodil ve znamení Panny pod nadvládou Býka s Měsícem ve Štíru. Ona se narodila ve Štíru pod nadvládou Blížence a s Měsícem v Panně. Možná právě proto se k sobě tak náramně hodíme, nevím.
FG - Hosté, kteří dostali pozvánku na večeři, od vás čekali něco hlubokomyslného. Vy jste všechny překvapil, jak jste byl uvolněný. A když jste začal mluvit o sexu, to koukali úplně.
PC - Lidé vždycky potřebují autoritu, nějakého svého guru. Hodně lidí mi dává tak zvláštní otázky, jako kdybych snad měl znát nějaké tajemství sfingy nebo co. Ale já jsem normální člověk.
FG - Tak nás zkuste přesvědčit.
PC - Dobře: piju alkohol, kouřím, mám sexuální touhy a sex taky praktikuju... velmi často. Pro mne, jako pro Brazilce, není sex tabu. Protože jsem výřečný a při rozhovoru se žádnému tématu nevyhýbám, mluvím o sexu stejně rád jako o jiných věcech. To byl také důvod, proč jsem se hostitelů ptal, kdy a jak přišli o panictví.
FG - No, z toho byli někteří dost vyvalení...
PC - Skutečně jsem pro to neměl nějaké perverzní důvody. Prostě na to přišla řeč. Probírali jsme, že se o Češích mluví jako o jednom z mála národů, který řeči o sexu nepobuřují, a že jsou v tomhle otevřenější. Taky jsem chtěl zjistit, jak náboženství ovlivňuje sexuální chování, protože pokud jde o náboženství, Češi se naopak řadí na poslední místa ve světě. Říkám to hlavně proto, že je mnoho sexuálních problémů a nesrovnalostí a mnoho z nich pramení právě z náboženských poměrů a vyznání.
FG - A po pěti skleničkách vína jste začal všem přítomným dámám vykládat, jak hezky vypadají.
PC - (smích) Ale ne všem! Jen dvěma z nich. Moje žena seděla hned vedle mne, takže vidíte, že to nebylo myšleno nějak špatně, naopak bylo to andělsky čisté.
FG - Podle vás jsou na světě nejkrásnější Brazilky, ale o Češkách jste řekl, že patří mezi nejhezčí ženy, jaké jste kdy viděl. To říkáte o ženách v každé zemi, kam přijedete?
PC - Ó můj bože, Češky jsou opravdu atraktivní! Česká miss si přišla pro autogram a řekla mi, že jsem její oblíbený spisovatel. Mile mě překvapilo, že u vás čtou knihy i miss. Novou knihu Záhir přečetla opravdu rychle, vždyť vyšla před pár týdny. Pak jsem si uvědomil, a to jediným pohledem do řady, která před mým stolem čekala na autogram, že už jenom tenhle pohled může vzbouřit hormony. Tolik krásných, půvabných žen! Při podpisování knih pro zhruba pět set čtenářek jsem si uvědomil, že vaše miss je jenom jakýsi průměr všech českých žen. Když jsem tam seděl a ty dámy tam tak postávaly nebo, ještě hůře, skláněly se ke mně... Úplně jsem se zpotil. Klimatizace naštěstí fungovala dobře.
FG - Ještě k tomu, že jste kuřák. Jak se vyrovnáváte s tím, že jste stále víc vytlačováni z nerůznějších míst?
PC - Vůbec mi nevadí, že jsem politicky nekorektní a chybuju. Ano, kouřím, jsem tudíž kuřák a neříkám, že to je správné, ale přináší mi to nesmírné potěšení a požitek. Když jsem byl mladší, kouřil jsem i marihuanu a hašiš. No a co? Stalo se něco? Taky miluju vydatná jídla, a to i ve velkém množství, a spoustu dalších jiných věcí, o kterých vím, že zrovna nemusí být nejlepší pro mé zdraví. Ale o kolik déle bych na světě mohl být? Pokud bych se omezoval a díky tomu si přidal nepatrný zlomek života, třeba i několik let, to pro mne nehraje žádnou roli. Až přijde můj čas, tak přijde, to stejně neovlivním.
FG - Proč jste si tolik přál, abyste se proslavil? Píšete knihy, ve kterých udílíte lekce oduševnění, a na druhé straně si přejete být celebritou. Není v tom paradox?
PC - To je přece jedna z nejzákladnějších vlastností, už od samého dětství chceme být milováni. V dospělosti pak chceme být respektováni, to ano, jenže i to je jenom další význam slova obdivováni, milováni. To, jaký jsem, ukazuju lidem skrze své knihy. Tak je přirozené, že mě uspokojuje, když se moje práce líbí. Věřím, že v tomhle nejsem jediný. Určitě je hodně těch, kteří jsou ve stejné situaci jako já a cítí to stejně. Nikdy bych nechtěl nějakou vyumělkovanou slávu, kterou bych si nezasloužil, slávu založenou na podvodu a lži. Ale protože píšu od srdce, s láskou a velmi poctivě, mohu si dovolit říct, že si uznání opravdu vychutnávám.
FG - Hodně kritiků dráždíte. Obviňují vás, že jste povrchní a že píšete záměrně jednoduše, aby vaše knihy četlo co nejvíc lidí.
PC - Ano, ale já píšu pro čtenáře. Kritici mají svoji práci a mnohým se opravdu nelíbím, protože to pro ně nejspíš nemá tu pravou hloubku; alespoň se domnívám, že to tak je.
FG - A není?
PC - Když jsem začínal, řekl jsem si, že budu vždycky upřímný, srozumitelný, a pokud možno otevřený. Věděl jsem, že chci psát to, co cítím, co mě napadne, své postřehy a poznatky. Vlastně předávám část svých zkušeností nebo zkušeností lidí, kterými se obklopuju. A že v tom hodně kritiků nemůže najít nový druh psaní v nějakém nadlidském stylu nebo snad nějakou extrémní inovaci ve vyprávění obyčejně neobyčejných příběhů? To je jejich osobní problém. Věřte mi, nikdy nepíšu tak, abych se někomu falešně zalíbil nebo někoho vyumělkovaně uspokojil. Píšu si už jenom to, co chci.
FG - Ale ty knihy se přece prodávají ve velkém.
PC - No jistě, ale to je prosté vysvětlení. Moje knihy se dobře prodávají úplně přirozeně. A ani trochu mě to nepopuzuje. Snad každý spisovatel si přeje, aby ho četlo co nejvíc lidí. Já už nepotřebuju víc peněz.
FG - Můžu vám věřit?
PC - Můžete. Jsem už dostatečně zabezpečený. A dlouho, vždyť už jako dítě jsem díky rodičům vyrůstal v zajištěné rodině. Nebudu tady věčně, děti nemám... Takže snad všichni pochopí, že smyslem mého psaní není vyprodukovat co nejvíc s jediným cílem dobře prodat a vydělat, kolik jen půjde. Píšu, protože cítím, že psaní je mým životním posláním.
FG - Máte nějaký životní vzor, kterým se řídíte?
PC - Každý má nějakou svou víru, něco, čemu věří, a dokonce je hodně z nás pověrčivých i v běžném životě. Ale nechtěl bych uvádět něco, co byste mohli chápat jako mého hlavního průvodce životem, protože mnohé se mění podle konkrétních událostí, a to, co se hodí pro mne nebo moji rodinu, se nehodí pro nikoho jiného. Navíc upřímně nenávidím udílení rad. Nikdy bychom neměli posuzovat životy ostatních lidí, protože jenom každý člověk sám zná svoji velkou bolest a své velké odříkání.
FG - Ale neočekávají od vás lidé, že jim budete říkat nějaké poučné věci, které jim život trochu rozjasní, stejně jako o tom píšete?
PC - Hodně z nich ano, máte pravdu, ale já dělám vše, co je v mých silách, aby čtenáři pochopili, že všechno důležité, co potřebuju sdělit, najdou v mých knihách. V normálním životě jsem, no, zcela normální. Co jiného bych mohl být?
24. 10.
Král Fidel a tyran Guevara
Fabiano Golgo
Přečteno 34623 krát
Existuje už půl stolejí jako fantazie: antikapitalistický ostrov. Fidel je Walt Disneyem pro Latinskou Ameriku a jeho bývalý kolega revolucionář, který se proměnil v plakátovou ikonu pro středostavovské puberťáky – Che Guevara - je jeho myšák Mickey.
Fidel je jen fetišem pro lidi, kteří nenávidějí Ameriku. Pravda o něm je to, že to není žádný levičák, je to monarchista. Fidel je na Kubě králem a tak, jak tomu je v monarchistických systémech, jeho nástupcem se má stát jeho bratr Raúl. Dynastie Ruz.
A Che Guevara? Tvář Che Guevary se tiskne na trička a na plakáty v mnoha koutech světa. Symbolizuje idealizovaného revolučního ducha. Kult Ernesta Che Guevary avšak pochází z falešného mýtu, že byl tento Argentinec údajně bojovník za svobodu. Che byl ve skutečnosti nepřítelem svobody, což lze lehce dokázat, když si přečtete, co sám napsal, a prostým pohledem na jeho vražedné a totalitní činy, jakmile se dostal k moci. Che byl tyran.
Vlastní rukou zavraždil mnoho disidentů, Svědků Jehovových, demokratů, "amerikanizovaných" umělců, afrokubánských kněží a dokonce i jiných revolucionářů, kteří s ním bojovali po boku.
Guevara osobně dohlížel na stavbu kubánských koncentračních táborů, kam byli za trest posíláni a kde byli eliminováni ti, kteří nesouhlasili s novým režimem. Velel prvním popravčím četám kubánské revoluce.
Na základě zkušenosti shrnul svou vražednou představu spravedlnosti ve svém "Poselství Trikontinentále": "nenávist jako prvek boje, soustředěná nenávist pro nepřítele, která donucuje lidskou bytost, aby překonala své přirozené zábrany a proměnila ho v účinný, násilný, selektivní a chladnokrevný vražedný nástroj".
V roce 1957, jak se uvádí v jeho deníku ze Sierry Maestra, Guevara zastřelil Eutimio Guerru, protože ho podezříval, že předává informace. "Skoncoval jsem s problémem pistolí kalibru .32, do pravé strany jeho mozku. Jeho majetek byl teď můj."
Jeho majetek byl teď můj?!
Později zastřelil Artistidia, venkovana, který vyjádřil touhou odejít, až povstalci potáhnou dál. Uvažoval sice nad tím, zda tato jeho oběť "byla opravdu vinná natolik, aby si zasloužila smrt", a hned poté bez okolků zavraždil Echevarríu, bratra jednoho ze svých soudruhů, za blíže nespecifikované zločiny: "Musel zaplatit tu cenu."
V roce 1958, poté, co dobyl města Sancti Spiritus, Guevara, se neúspěšně pokusil zavést svého druhu zákon šaria, snažil se omezovat vztahy mezi muži a ženami, zakazoval pití alkoholických nápojů a hazardní hry. Zabíjel lidi, odebíral jim majetek a snažil se zrušit jejich svobodnou vůli.
Těsně po pádu Batistova režimu jmenoval Castro Guevaru správcem vězení La Cabaña. Guevara stál v první polovině roku 1959 v čele snad nejtemnějšího období kubánské revoluce.
Popravovalo se od pondělí do pátku, ve dne v noci, pouhých několik minut po vynesení rozsudku. Guevara vylezl na zeď, ležel na zádech, kouřil doutníky a díval se na popravy.
Zavedl systém "procesů", které trvaly jen pár hodin, sám byl jediným soudcem. Většinou končily tak, že státní úředníci Batistova režimu byli postaveni ke zdi a zastřeleni. "Ano, je to diktatura," ospravedlňoval se Che francouzskému tisku. "Je zločinecké myslet na potřeby jednotlivce."
"Popravy?" řekl Guevara v roce 1964 na Valném shromáždění OSN. "Popravujeme! A budeme dál popravovat, pokud to bude nutné."
Guevarova posedlost kolektivistickou kontrolou nad vším ho vedla k spolupráci na vytvoření bezpečnostního aparátu, který zotročil šest a půl milionu Kubánců.
"Nespolehliví" občané byli naloženi do autobusů a na náklaďáky a dopraveni pod ozbrojeným dozorem do koncentračních táborů, kde pracovali 19 hodin denně, a byli pravidelně znásilňováni, biti a zohavováni.
Málokdy se konaly nějaké procesy. "Provedl jsem stručné vyšetřování a pak byl venkovan popraven," napsal Guevara o jedné vraždě. "Není možné tolerovat ani podezření ze zrady." Říkával soudcům: "Neprotahujte ten proces. Tohle je revoluce. Nepoužívejte buržoazních právních metod, důkazy jsou vedlejší. Musíme jednat na základě přesvědčení."
Je tohle portrét hrdiny?
A co král Fidel? S koncem Fidelovy éry se Kuba dostává na rozcestí. Kterou ze svých ostrovních verzí Disneylandu si zvolí? Současnou, bez jejího tvůrce i bez jeho mrtvého Mickeyho v těchto dnech množství jiných digitálních hrdinů, anebo předchozí, tu, v jejímž čele stál Fulgencio Batista, onu špinavější versi Disneylandu pro americké turisty, kteří hledají levný sex a kasina?
Socialistická verze by mohla přežít jedině díky Kačeru Donaldovi, ehm, v tomto případě díky barvitému venezuelskému prezidentu Hugo Chavezovi, který Kubu finančně podporuje, po více než deseti letech vážně stagnující ekonomiky, která se dostala do vážných potíží poté, co ji přestal podporovat Sovětský svaz.
Dnešní Kuba není realistický model. Nemůže existovat nezávisle, bez pomoci.
Castrovo stoprocentně gramotné obyvatelstvo sice má nárok na zdravotnictví zadarmo, ale jaky? Mýtus o všeobecném zdravotnictví na Kubě není uveden v řádném kontextu a je plný propagandy. V zemi, která se všeobecně chválí za její zdravotnictví, se nemocnice rozpadají, pacienti si musejí sami kupovat vlastní chirurgický šicí materiál na černém trhu a je téměř nemožné najít běžné léky, jako je aspirin či sirup proti kašli.
Kuba má ale nejmodernější zdravotnictví pro cizince - tam jsou k dispozici nejmodernější léky i nejmodernější technologie. Jak je to možné?
Fidel si může kupovat, kolik léčiv chce, téměř z libovolné jiné země na světě. Embargo existuje jen na výrobky z USA, avšak už dlouhá desetiletí není Amerika jedinou zemí, která vyrábí moderní lékařské zásoby, technologii a léky. A Fidel skutečně kupuje množství moderních léků a zařízení, včetně technologie pro zubaře za miliony dolarů, kterou koupil loni z Brazílie. Avšak všechno to moderní zařízení, které kupuje Kuba, a všechny ty důležité léky jsou k dispozici jen pro mnoho soukromých klinik, postavených pro zahraniční pacienty a pro místní aparátčíky. Průměrný občan se musí spokojit se zdravotnictvím, které by nebylo přijatelné nikde v civilizovaném světě. Castro nevydává peníze na veřejné nemocnice a kliniky.
Zatímco preventivní lékařská péče a diagnostické testy jsou zadarmo, pacienti musejí platit za léky, předepisované jim ambulantně, také za ušní, zubní a ortopedické procesy, za kolečková křesla a za berle. A stejně jako v České republice účtují lékaři v nemocnicích pacientům zvláštní honoráře pod stolem za lepší či rychlejší služby.
Jiným mýtem je kojenecká úmrtnost na Kubě. Už r. 1957 měla Kuba nejnižší kojeneckou úmrtnost v Latinské Americe! A to bylo za nenáviděného a později Castrem svrženého prezidenta Fulgencia Batisty. Podle tehdejších oficiálních statistik OSN měla tehdy Kuba třináctou nejnižší kojeneckou úmrtnost na světě. To znamenalo, že Batistova Kuba byla před Francií, Západním Německem, Japonskem, Izraelem, Rakouskem, Itálií a Španělskem – všechny tyto země však Kubu v této statistice během Castrova režimu předstihly. Postavení Kuby v kojenecké úmrtnosti pokleslo z 13. místa za Batistovy éry na poslední místo z pětadvaceti zemí, citovaných za Fidelovy éry.
V konvenční analýze kubánské kojenecké úmrtnosti také chybí údaje o velmi vysoké potratovosti, která, protože místní lékaři tradičně označují mnohá těhotenství za "vysoce riziková", snižuje kojeneckou úmrtnost. Procento potratů na Kubě je třetí nejvyšší na světě.
Jiným údajem je údaj o počtu lékařů na jednoho obyvatele. Už v roce 1957 byl počet lékařů a zubařů na Kubě na jednoho obyvatele stejný jako v Holandsku a vyšší než v Británii.
Nemusíte mi věřit, podívejte se dole na fotografie z nemocnic Hospital Nacional (hlavní nemocnice v Haveně) a Placetas. Všimněte si, že poličky pro léky jsou téměř prázdné, postele jsou ve strašném stavu a všude je špína. Tyto fotografie jsou z loňska.
Jak řikají Kubánci v soukromí, zdravotnictví je zadarmo, protože taky za nic nestojí…
Na Kubě ani není k dispozici elektrický proud po celý den, a Kubánci nemohou cestovat do zahraničí a nesmějí kritizovat, že nic není k dostání. Je to situace, které jistě mnoho Čechů rozumí. Přesto mnozí z nich si idealizují Castra, tohoto despotického diktátora, protože má pověst vítězného bojovníka proti Zlému americkému impériu. Za tento fetiš pro stoupence levice po celém světě platí Kubánci tím, že musejí žít jako v padesátých letech.
Pokaždé, když jedu na Kubu, mám pocit, že jsem se dostal do sci-fi hororu – na ostrov, kde se zastavil čas.
Kubánci už nyní nadšeně konzumují prostřednictvím milionů svých příbuzných na Floridě nejrůznější americké nesmysly, od tenisek až po šampón. Většina Kubánců nosí nejrůznější americké značky a výrobky. Jen že se musejí víc snažit, aby k nim získali přístup. Socialistický ideál je na Kubě už stejně mrtvý – celé obyvatelstvo touží po tom a dělá to, co se jim Fidel a jeho stoupenci po světě snaží odepřít.
Je samozřejmě pravda, že na Kubě nenacházíme vysokou míru zločinnosti a bídy, jaká existuje jinde. Výborně! A za to má zásluhu ta diktatura? Ano, a Praha byla za Husáka také daleko bezpečnějším místem. Za bývalého režimu existovala v Čechách daleko menší sociální nerovnost. Může někdo poukázat na jakékoliv tvrzení komunistického Československa o tom, jak v něm občané prosperovali a jak se měli dobře, která neopakuje dodnes i kubánský režim? Co má dnešní Kuba, co nemělo komunistické Československo? A čím by se situace odlišovala, kdyby padl komunistický režim na Kubě, od situace, která nastala při pádu komunistického režimu v Československu?
Kubánci by měli mít právo rozhodnout sami o tom, co chtějí.
Argumentovat ve prospěch Kuby a užívat při tom pochybných hospodářských a sociálních argumentů je cynické, protože nikdo z nás nemůže ospravedlňovat režim, v němž jedna nebo několik osob má právo nerespektovat lidská práva druhých.
Takže bez ohledu na jakékoliv okolnosti, Fidel je diktátor, protože diktuje, jak má být jeho zemi vládnuto, jak se mají jeho občané chovat a jak mají myslet, kdo má být usmrcen a kdo bude smět žít.
Castrův režim vytvořil nejrepresivnější policejně-státní aparát na západní polokouli. Kuba je orwellovskou noční můrou, umístěnou v tropické oblasti. Její Velký bratr má vousy a doutník. Kuba odmítla ratifikovat veškeré mezinárodní oprávní dokumenty, chránící základní lidská práva. Odmítla podepsat Mezinárodní dohodu o občanských a politických právech.
Režim Fidela Castra zavraždil tisíce lidí, kteří se odvážili mít jiný názor, jež je oficiálni kubánská linie. Castro utvořil Výbory na obranu revoluce, které fungují na Kubě snad na každém čtverečním kilomteru. Ideologická konformnost je vnucována systémem rozsáhlé a všudypřítomné tajné policie, udavačů a oněch sousedských "výborů", které vyhledávají a potlačují disent. A tato tajná policie je daleko více jako byla krutá rumunská Securitate, nikoliv jako švejkovská StB.
Velký počet lidí na Kubě je vězněn v Castrových věznicích za politické zločiny, mezi něž patří rozhovor s cizincem i pokus opustit ostrov.
Věznění je často založeno na pouhém podezření či na drbech. Reakce Castrova režimu na krizi s AIDS bylo zavedení povinného celostátního testování a osoby, u nichž byla zjištěna nákaza virem HIV, byly poslány do vězení.
Svoboda projevu v tisku je ochraňována pouze potud, pokud odpovídá cílům "socialistické společnosti". Lidé,kteří vyjádří nezávislý názor, jsou vězněni na základě tak mlhavých obvinění, jako je "nebezpečnost", kterou kubánský trestní zákoník definuje jako "zvláštní náklonnost osoby páchat trestné činy, což se projevuje jeho chováním v otevřeném rozporu se socialistickými normami."
Veškerá tisková a elektronická média jsou považována za majetek státu, který ovládá komunistická strana. Nezávislí novináři a knihovníci jsou svévolně a opakovaně vězněni, šikanováni a jejich technika a knihy jsou konfiskovány. Kubánští občané nemají přístup k zahraničním časopisům či tisku, protože mnoho z nich je zakázáno jako nepřátelská propaganda. Oficiálně je z téhož důvodu zakázána i Všeobecná deklarace lidských práv! Podle zákona z roku 1999 o ochraně národní nezávislosti a ekonomiky čelí každý, kdo vlastní či rozšiřuje "podvratnou" literaturu, vězení až na dobu 20 let...
V roce 2003 Fidelova vláda uvěznila po krátkých procesech více než 70 aktivistů za lidská práva a nezávislých novinářů. Po stručných procesech, většina z nichž trvala méně než jeden den, byli odsouzeni do vězení až na 28 let! Většina odsouzených osob jsou stoupenci a organizátory projektu Varela, občanské iniciativy (jaké oficiálně podporuje i kubánská ústava), které získala více podpisů od kubánských občanů než Charta 77 v Československu.
Takže žádné podrobnosti ani údaje o Kubě nemohou zastínit nepřijatelnou skutečnost, že Kubánci nejsou svobodni říkat, co chtějí, nemohou cestovat, nemohou číst, co by chtěli a nemohou se ani přestěhovat bez souhlasu vlády z jednoho města do druhého...
lekarna - placetas
proto je zadarmo...
23. 10.
Matka začala být zlá a na Jirkovi si vybíjela svou nervozitu. Už tehdy ho začala rafinovaně trestat. Zavírala ho na celý den na záchod, dávala mu neúměrné výprasky a potom ho potírala pudrem, aby to nebylo znát na těle. Ostatním členkám církve musel říkat teto a jezdit s nimi agitovat do Jihlavy. To často odmítal, protože mu bylo trapné chodit od domu k domu a lákat lidi ke Svědkům. Vždycky když to odmítl a teta si stěžovala, že nechce pomoci přivést nové ovečky, tak mu matka uštědřila ledovou sprchu, nebo mu ošklivě ostříhala vlasy, aby vypadal odpudivě a nikdo se s ním nekamarádil.
Když bylo Jirkovi deset let, bratří z církve pro jeho mámu vybrali v Praze "ideálního manžela" ze svých řad a jemu nového "tátu". Bohužel se po dvou měsících ukázalo, že volba byla všechno, jen ne šťastná. Tento horlivý křesťan začal totiž bít nejen svou novou manželku, ale i Jirku a jeho dvě sestřičky. S mlácením manželky nepřestal ani poté, co přišla do jiného stavu, a podle výpovědi v tom pokračoval ještě nejmíň dalšího půl roku.
Po narození dítěte se začal soustřeďovat na Jirku jako na nejstaršího a žena ho v tom podporovala, protože ani jí nebylo bezohledné zacházení s jedenáctiletým klukem cizí a navíc pak dal muž pokoj jí.
Týrání, které pro chlapce tímto začalo, se nedá vylíčit, protože jde skutečně o sadismus nejtvrdšího zrna. Snad jen, že "otec" chlapcem házel místnosti nebo ho zvedal ke stropu a pouštěl dolů a pak sledoval, jak se na zemi svíjí bolestmi a pláče.
Vyrazil mu několik zubů ranami pěstí do obličeje, dával mu nekonečné výprasky kabelem, nebo latí, kterých nespočet o chlapcovo vyhublé tělo zlomil. To vše se neodehrávalo někde na odlehlé samotě na horách, ale v Telči a věděli o tom jak spolužáci, tak učitelé. Nikoho ale nenapadlo informovat policii, sociální pracovníky nebo lékaře.
Trvalo to další otřesné tři roky než konečně alespoň na čas spadla klec, i když za nečekaných okolností.
Ve třinácti totiž Jirka ukradl v obchodě balíček žvýkaček, což byla jeho první a doposud poslední krádež. Stalo se tomu tak zřejmě proto, aby se konečně kolem něj začalo něco dít. Prodavačka ho odvedla domů, kde pak následoval nelidský výprask, jehož následky nemohly druhý den ujít ve škole už nikomu. Tak se tedy vedení školy rozhodlo konečně zavolat sociální pracovnici.
Ta však konstatovala, že to se občas "po krádeži" stává, že rodiče své dítě neúměrně potrestají!
Po letmé prohlídce a nálezu nesčetného množství modřin, zaschlých ran, stop po bičování a dalších zřejmých důkazů, že kluk je nemilosrdně týrán, ji už ale nezbylo nic jiného, než ho okamžitě odvést do nemocnice.
Tam strávil dva dny na pozorování a poté byl převezen do Dětského diagnostického ústavu v Brně-Hlinky. Po dvoudenním pobytu bylo zjištěno, že hoch je zcela nekonfliktní bezproblémové dítě a proto byl umístěn do dětského domova v Plumlově u Prostějova, kde jak sám říká, se mu líbilo (tento dětský domov byl již zrušen).
Ale i v něm strávil Jirka jen velmi krátkou dobu. Měsíc a půl totiž trvalo než matka přijela na první návštěvu. Mezitím byl totiž "otec" zatčen za to, co mu udělal..
Chlapec však utekl z dětského domova, vrátil se domů a matce se podařilo jej přesvědčit o tom, aby vypověděl, že mu "otec" nikdy nic neudělal, a že chce zůstat doma. Soud tomu uvěřil, "otec" byl propuštěn a chlapec byl vrácen zpět ke svým trýznitelům.
Jak k tomu mohlo dojít? Na to může dát odpověd pouze příslušný soudce, psychologové a sociální pracovníci.
Týrání nepřestávalo. Hodně lidí v Telči již věděla, že za to, co mu dělal, "otec" tři měsíce seděl. Přišlo vyloučení z řad Svědků Jehovových a rodiče z toho vinili Jirku. "Otec" už byl mnohem rafinovanější a aby měl nějaké odůvodnění k přísným trestům, tak zadával chlapci nesplnitelné úkoly. Musel například tisíckrát napsat nějaký text a když to nesplnil v určitém časovém limitu, tak dostal tvrdě nařezáno.
Musel navozit více než šedesát litrů vody z vesnice vzdálené tři kilometry, a to do čtyřicetipěti minut. To se mu nikdy nepodařilo stihnout a proto byl pokaždé tvrdě mučen. Nesměl chodit ven. Pouze až by splnil všechny vymyšlené úkoly, ale těch bylo tolik, že to bylo nemožné. "Otec" se touto sadistickou šikanou nesmírně bavil. Chlapec byl v podstatě celé dětství zavřený doma a kromě školy neměl možnost stýkat se s vrstevníky. Ven se dostal tak čtyřikrát do měsíce, když byl někam poslán, ale to jen vždy tak na půl hodinky až hodinku.
Jednou z nejvíce ponižujících věcí pro něj dodnes je, že musel po náměstí a ulicích Telče chodit s cedulkami na krku, na kterých stálo: "Neposlouchám rodiče. Zasloužím si trest". Viděl to úplně každý, koho potkal, ale všichni mlčeli.
Všichni viděli, že je dítě týráno, ale projevovali absolutní nezájem. V Telči vládla lhostejnost, ale Jirka byl mučen dál. Pokračovalo bití, kopání do břicha, pálení, sprchování ledovou vodou a různé psychické tresty a zákazy.
Jirka nikdy neutekl z domova, i když na to často myslel. Přesto se pokorně každý den vracel ze školy do domu, který se pro něj stal mučírnou a vězením. V zoufalství zavolal na Linku bezpečí, ale tam mu bylo řečeno, že oni mu nemůžou pomoci, ať se svěří někomu staršímu - třeba učiteli. To udělal, ale - malé město: učitel se s "otcem" znal, zavolal si ho, poptal se a to bylo vše. Na tu noc co následovala, Jirka nezapomene a podobných nocí, které probrečel at' už bolestí, nebo lítostí nad svým životem ho čekalo ještě mnoho.
Vše totiž pokračovalo další dva roky a půl!
Přišel 23. prosinec 2000 a Jirka prosil matku jestli by poprvé v životě nemohli slavit Vánoce. Ta rezolutně protestovala a vysvětlila mu, že ikdyž jsou z církve vyloučeni, tak jsou pořád Svědkové Jehovovi a že žádné Vánoce nebudou...
Po proplakané noci, na Štědrý den ráno se Jirka probudil jako první. Obléknul se, vzal si občanku a vydal se na svůj první útěk. Nejdříve zajel k tetě do Jihlavy, kde pobyl pár dní, ale pak pochopil, že tam nemůže zůstat, protože ho možná hledá policie a teta by ho jistě vydala. Tak se tedy vydal do Prahy za babičkou - matkou "otce". Ta však stejně jako Jirkův "otec" pije a Jirku vyhodila - ať jde k čertu.
Ten ještě zavolal do Telče. "Otci" řekl, že je v pořádku, ale že je kvůli němu na útěku, protože ho mlátí a že chce mít vánoce a normální život. "Otec" mu jen řekl: "A co já s tím?" a zavěsil.
Jirka tedy chodil po Praze, nebo přespával po záchodcích, protože byla zima. Když utratil všechny drobné, co měl, za jídlo, tak s poslední desetikorunou zavolal matce. Ta mu jen začala vyhrožovat "jakej dostane výprask" a zavěsila.
Bez peněz, hladový, zmrzlý a v těžké depresi z toho, že je na světě úplně sám a nikdo mu nechce pomoci a mít ho rád, se posadil na lavičku u sochy Sv.Václava. Po chvíli ho oslovil asi padesátiletý pan Bohumil a začal se ho vyptávat co tady dělá, odkud je, kolik je mu let, atd. Jirka mu všechno po pravdě řekl a tento muž mu nabídl, že může přespat u něj. Byla už tma, Jirka se cítil velmi zoufale a nevěděl kam jinam by šel. Proto souhlasil.
V bytě zjistil, že pan Bohumil je homosexuál, protože to na něj začal zkoušet. Jirka pohlavní styk odmítal a tak mu pan Bohumil za něj nabídl peníze. Jirka říká, že to musel udělat, protože byl úplně na dně a krást nechtěl. Říká, že neměl čas o něčem přemýšlet, nebo se bát. Hlavně to chtěl mít už všechno za sebou. Nakonec u něj zůstal několik dní a pak se rozhodl, že situaci musí vyřešit nějak jinak.
Proto odjel do Jihlavy na sociálku, kde řekl, že by chtěl do dětského domova. Jeden den strávil v nemocnici a pak byl již podruhé ve svém kratičkém životě umístěn do Dětského diagnostického ústavu v Brně-Hlinkách. Snad proto, aby tamní psychologové dostali druhou šanci zjistit, že Jirka nepatří ani k rodičům, ani do ústavu pro zločince, ale do dětského domova, o který si sám řekl, nebo do dobré náhradní rodiny.
Pánové a dámy však opět zklamali na celé čáře!
Depresivní prostředí, chladný přístup vychovatelů, nedostatek volnosti tak nutné pro týrané děti. Jirka utekl. Ale jeho další kroky vedly již přímo za panem Bohumilem. U něj strávil třináct dní, dokud nepřijela jeho manželka a děti. Pak musel odejít.
Psal se únor 2001. Noc. Opět sám v cizím velkoměstě. Byla mu zima a tak ho napadlo zajít na Hlavní nádraží, kde by se mohl zahřát.
Netrvalo dlouho a osamoceně sedícímu mladému chlapci přišel první homosexuál lačný po novém masíčku. Unaveného Jirku nemusel dlouho přesvědčovat. Jirka během pár dní vystřídal několik klientů, spal po různých bytech i v luxusních hotelích, kde se ho nikdo neptal kolik je mu let a proč přichází v noci s nějakým padesátiletým cizincem.
Většina jeho zákazníků byli Angličani, Američani a Češi, protože o Němcích slyšel od ostatních kluků jen špatné věci, tak se jim raděj vyhýbal. Jinak se nebál s někým cizím odejít, protože si nemyslí, že by mu někdo cizí chtěl něco špatného udělat.
Někteří kluci mu nabízeli drogy a dospělí Romové a Češi, jestli by pro ně nechtěl pracovat za podíl. Že mu můžou sehnat dobré kšefty, ubytování a tak. Ani do jedné z těchto věcí Jirka nespadl. Jediné čeho se nevyvaroval (když opomineme, že ve své dětské naivitě odešel s kdejakým "cizím pánem") je to, že byl přepaden a úplně o všechno okraden.
Při monitorování prostituce a zneužívání dětí na území hlavního města, jsem se s Jirkou setkal i já. Po velmi dlouhém rozhovoru vyslechnutí jeho otřesného příběhu jsem mu doporučil, aby se vrátil do Brna do diagnostického ústavu. Jirka souhlasil, posadil jsem ho na autobus a hned nejbližší sobotu v den návštěv ho muj tlumočník jel navštívit. Byl to navíc příhodný čas, neboť měl právě po šestnáctých narozeninách.
O dojmu z ústavu není třeba se nějak obšírněji rozepisovat. Kdo jste byl někdy v psím útulku, tak si představte jen na místě psů odložené děti.
Žádné překvapení, že odtamtud utíkají.
Po návštěvě však už Jirka neutekl. Z rodiny za nám nikdo nepřijel. Navštívil ho jen kolega.
Při rozhovoru s ředitelem ústavu bylo přislíbeno, že najde pro Jirku coby absolutně zřejmou oběť pěkný dětský domov. Nestalo se tak.
V diagnostickém ústavu strávil více než dva měsíce a po té byl na popud ředitele přemístěn do Dětského výchovného ústavu v Jihlavě. Do pasťáku. Tam se stal od prvního dne tento vyhublý klučina, který je celý život týrán a ponižován, terčem nemilosrdně kruté šikany.
Květen 2001: Jirka už nemohl déle snášet šikanu od chovanců a nezájem vychovatelů. Utekl. Samozřejmě do Prahy. Tentokrát se již dostal rovnou až do jednoho známého podniku, Pinocchio, ve kterém se scházejí prostituti, gayové a pedofilové. Naštěstí nepadl do chřtánu žádnému z všudypřítomných pasáků. Ve tři hodiny ráno byl pak další den kontrolován hlídkou na Hlavním nádraží. Policie ho pak předala řediteli "pasťáku" a ten si jej odvezl zpět.
Šikana pokračovala. Ostatní kluci, kteří tam jsou, jsou agresivní a každý z nich má již něco za sebou. Jirka s nimi nemá nic společného. To připomíná film Requiem pro pannenku, kde se zdravá dívka úřednickým omylem dostane do ústavu pro mentálně postižené, ale personál se jí nechce vzdát.
I Jirka byl v ústavu "omylem." Nebo přímo zlou vůlí. On řiká, že vychovatelé o šikanování věděli. Když ho chovanci začali bít, tak vychovatel prostě odejde z místnosti.
Byl dvakrát sexuálně znásilněn. Proto opět utekl s tím, že už se tam nechce nikdy vrátit.
Jeho svoboda trvala jen velmi krátce. Policie ho opět zatkla. Přesto se mu podařilo se se mnou telefonicky spojit a vylíčit mi hrůzy a utrpení, jaké v ústavu prožívá a to nejen ze strany chovanců. Detaily není třeba zmiňovat.
Předně jakto, že si nikdo v Telči ještě když byl hoch sotva pětiletý nevšiml, že je týraný? Co dětský lékař, učitel tělocviku? Jakto, že byl Jirka vrácen z dětského domova trýznitelům? Jakto, že byl jeho "otec" propuštěn? Proč ředitel diagnostického ústavu rozhodl o Jirkově umístění do výchovného ústavu? A konečně proč, ikdyž nahlásil vychovatelům i řediteli co se mu tam děje, nikdo nic nedělá?
To jsou důvody proč utíkál. Kdyby byl v dětském domově, nebo v náhradní rodině již od mala, tak by jistě nemusel projít tím, co jej poznamenalo na celý život.
Vina padá na rodiče, učitele, psychology, ale i na sousedy a běžné občany města Telč, kteří viděli a slyšeli, ale dělali, že nevidí a neslyší, a tak poznamenali jeden lidský život navždy.
Dětí, jako je Jirka, je bohužel spousta.
Ad článek České ústavy: Doživotí pro vaše dětství
Fabiano Golgo
Přečteno 35719 krát
Jirka Šuta se narodil do rodiny, která nebyla moc obyčejná. Matka i "otec" jako zapřisáhlí ortodoxní Svědkové Jehovovi mu příliš štěstí nepřinesli. Velmi přísná spartánská výchova připravila chlapci těžké chvíle hned na samém začátku života. Když byly Jirkovi čtyři roky, tak mu "otec" ve věku třiceti let zemřel na leukémii, protože máma nedala povolení k transfúzi.
jirka dneska
Matka začala být zlá a na Jirkovi si vybíjela svou nervozitu. Už tehdy ho začala rafinovaně trestat. Zavírala ho na celý den na záchod, dávala mu neúměrné výprasky a potom ho potírala pudrem, aby to nebylo znát na těle. Ostatním členkám církve musel říkat teto a jezdit s nimi agitovat do Jihlavy. To často odmítal, protože mu bylo trapné chodit od domu k domu a lákat lidi ke Svědkům. Vždycky když to odmítl a teta si stěžovala, že nechce pomoci přivést nové ovečky, tak mu matka uštědřila ledovou sprchu, nebo mu ošklivě ostříhala vlasy, aby vypadal odpudivě a nikdo se s ním nekamarádil.
Když bylo Jirkovi deset let, bratří z církve pro jeho mámu vybrali v Praze "ideálního manžela" ze svých řad a jemu nového "tátu". Bohužel se po dvou měsících ukázalo, že volba byla všechno, jen ne šťastná. Tento horlivý křesťan začal totiž bít nejen svou novou manželku, ale i Jirku a jeho dvě sestřičky. S mlácením manželky nepřestal ani poté, co přišla do jiného stavu, a podle výpovědi v tom pokračoval ještě nejmíň dalšího půl roku.
Po narození dítěte se začal soustřeďovat na Jirku jako na nejstaršího a žena ho v tom podporovala, protože ani jí nebylo bezohledné zacházení s jedenáctiletým klukem cizí a navíc pak dal muž pokoj jí.
Týrání, které pro chlapce tímto začalo, se nedá vylíčit, protože jde skutečně o sadismus nejtvrdšího zrna. Snad jen, že "otec" chlapcem házel místnosti nebo ho zvedal ke stropu a pouštěl dolů a pak sledoval, jak se na zemi svíjí bolestmi a pláče.
Vyrazil mu několik zubů ranami pěstí do obličeje, dával mu nekonečné výprasky kabelem, nebo latí, kterých nespočet o chlapcovo vyhublé tělo zlomil. To vše se neodehrávalo někde na odlehlé samotě na horách, ale v Telči a věděli o tom jak spolužáci, tak učitelé. Nikoho ale nenapadlo informovat policii, sociální pracovníky nebo lékaře.
Trvalo to další otřesné tři roky než konečně alespoň na čas spadla klec, i když za nečekaných okolností.
Ve třinácti totiž Jirka ukradl v obchodě balíček žvýkaček, což byla jeho první a doposud poslední krádež. Stalo se tomu tak zřejmě proto, aby se konečně kolem něj začalo něco dít. Prodavačka ho odvedla domů, kde pak následoval nelidský výprask, jehož následky nemohly druhý den ujít ve škole už nikomu. Tak se tedy vedení školy rozhodlo konečně zavolat sociální pracovnici.
Ta však konstatovala, že to se občas "po krádeži" stává, že rodiče své dítě neúměrně potrestají!
Po letmé prohlídce a nálezu nesčetného množství modřin, zaschlých ran, stop po bičování a dalších zřejmých důkazů, že kluk je nemilosrdně týrán, ji už ale nezbylo nic jiného, než ho okamžitě odvést do nemocnice.
Tam strávil dva dny na pozorování a poté byl převezen do Dětského diagnostického ústavu v Brně-Hlinky. Po dvoudenním pobytu bylo zjištěno, že hoch je zcela nekonfliktní bezproblémové dítě a proto byl umístěn do dětského domova v Plumlově u Prostějova, kde jak sám říká, se mu líbilo (tento dětský domov byl již zrušen).
Ale i v něm strávil Jirka jen velmi krátkou dobu. Měsíc a půl totiž trvalo než matka přijela na první návštěvu. Mezitím byl totiž "otec" zatčen za to, co mu udělal..
Chlapec však utekl z dětského domova, vrátil se domů a matce se podařilo jej přesvědčit o tom, aby vypověděl, že mu "otec" nikdy nic neudělal, a že chce zůstat doma. Soud tomu uvěřil, "otec" byl propuštěn a chlapec byl vrácen zpět ke svým trýznitelům.
Jak k tomu mohlo dojít? Na to může dát odpověd pouze příslušný soudce, psychologové a sociální pracovníci.
Týrání nepřestávalo. Hodně lidí v Telči již věděla, že za to, co mu dělal, "otec" tři měsíce seděl. Přišlo vyloučení z řad Svědků Jehovových a rodiče z toho vinili Jirku. "Otec" už byl mnohem rafinovanější a aby měl nějaké odůvodnění k přísným trestům, tak zadával chlapci nesplnitelné úkoly. Musel například tisíckrát napsat nějaký text a když to nesplnil v určitém časovém limitu, tak dostal tvrdě nařezáno.
Musel navozit více než šedesát litrů vody z vesnice vzdálené tři kilometry, a to do čtyřicetipěti minut. To se mu nikdy nepodařilo stihnout a proto byl pokaždé tvrdě mučen. Nesměl chodit ven. Pouze až by splnil všechny vymyšlené úkoly, ale těch bylo tolik, že to bylo nemožné. "Otec" se touto sadistickou šikanou nesmírně bavil. Chlapec byl v podstatě celé dětství zavřený doma a kromě školy neměl možnost stýkat se s vrstevníky. Ven se dostal tak čtyřikrát do měsíce, když byl někam poslán, ale to jen vždy tak na půl hodinky až hodinku.
Jednou z nejvíce ponižujících věcí pro něj dodnes je, že musel po náměstí a ulicích Telče chodit s cedulkami na krku, na kterých stálo: "Neposlouchám rodiče. Zasloužím si trest". Viděl to úplně každý, koho potkal, ale všichni mlčeli.
Všichni viděli, že je dítě týráno, ale projevovali absolutní nezájem. V Telči vládla lhostejnost, ale Jirka byl mučen dál. Pokračovalo bití, kopání do břicha, pálení, sprchování ledovou vodou a různé psychické tresty a zákazy.
Jirka nikdy neutekl z domova, i když na to často myslel. Přesto se pokorně každý den vracel ze školy do domu, který se pro něj stal mučírnou a vězením. V zoufalství zavolal na Linku bezpečí, ale tam mu bylo řečeno, že oni mu nemůžou pomoci, ať se svěří někomu staršímu - třeba učiteli. To udělal, ale - malé město: učitel se s "otcem" znal, zavolal si ho, poptal se a to bylo vše. Na tu noc co následovala, Jirka nezapomene a podobných nocí, které probrečel at' už bolestí, nebo lítostí nad svým životem ho čekalo ještě mnoho.
Vše totiž pokračovalo další dva roky a půl!
Přišel 23. prosinec 2000 a Jirka prosil matku jestli by poprvé v životě nemohli slavit Vánoce. Ta rezolutně protestovala a vysvětlila mu, že ikdyž jsou z církve vyloučeni, tak jsou pořád Svědkové Jehovovi a že žádné Vánoce nebudou...
Po proplakané noci, na Štědrý den ráno se Jirka probudil jako první. Obléknul se, vzal si občanku a vydal se na svůj první útěk. Nejdříve zajel k tetě do Jihlavy, kde pobyl pár dní, ale pak pochopil, že tam nemůže zůstat, protože ho možná hledá policie a teta by ho jistě vydala. Tak se tedy vydal do Prahy za babičkou - matkou "otce". Ta však stejně jako Jirkův "otec" pije a Jirku vyhodila - ať jde k čertu.
Ten ještě zavolal do Telče. "Otci" řekl, že je v pořádku, ale že je kvůli němu na útěku, protože ho mlátí a že chce mít vánoce a normální život. "Otec" mu jen řekl: "A co já s tím?" a zavěsil.
Jirka tedy chodil po Praze, nebo přespával po záchodcích, protože byla zima. Když utratil všechny drobné, co měl, za jídlo, tak s poslední desetikorunou zavolal matce. Ta mu jen začala vyhrožovat "jakej dostane výprask" a zavěsila.
Bez peněz, hladový, zmrzlý a v těžké depresi z toho, že je na světě úplně sám a nikdo mu nechce pomoci a mít ho rád, se posadil na lavičku u sochy Sv.Václava. Po chvíli ho oslovil asi padesátiletý pan Bohumil a začal se ho vyptávat co tady dělá, odkud je, kolik je mu let, atd. Jirka mu všechno po pravdě řekl a tento muž mu nabídl, že může přespat u něj. Byla už tma, Jirka se cítil velmi zoufale a nevěděl kam jinam by šel. Proto souhlasil.
V bytě zjistil, že pan Bohumil je homosexuál, protože to na něj začal zkoušet. Jirka pohlavní styk odmítal a tak mu pan Bohumil za něj nabídl peníze. Jirka říká, že to musel udělat, protože byl úplně na dně a krást nechtěl. Říká, že neměl čas o něčem přemýšlet, nebo se bát. Hlavně to chtěl mít už všechno za sebou. Nakonec u něj zůstal několik dní a pak se rozhodl, že situaci musí vyřešit nějak jinak.
Proto odjel do Jihlavy na sociálku, kde řekl, že by chtěl do dětského domova. Jeden den strávil v nemocnici a pak byl již podruhé ve svém kratičkém životě umístěn do Dětského diagnostického ústavu v Brně-Hlinkách. Snad proto, aby tamní psychologové dostali druhou šanci zjistit, že Jirka nepatří ani k rodičům, ani do ústavu pro zločince, ale do dětského domova, o který si sám řekl, nebo do dobré náhradní rodiny.
Pánové a dámy však opět zklamali na celé čáře!
Depresivní prostředí, chladný přístup vychovatelů, nedostatek volnosti tak nutné pro týrané děti. Jirka utekl. Ale jeho další kroky vedly již přímo za panem Bohumilem. U něj strávil třináct dní, dokud nepřijela jeho manželka a děti. Pak musel odejít.
Psal se únor 2001. Noc. Opět sám v cizím velkoměstě. Byla mu zima a tak ho napadlo zajít na Hlavní nádraží, kde by se mohl zahřát.
Netrvalo dlouho a osamoceně sedícímu mladému chlapci přišel první homosexuál lačný po novém masíčku. Unaveného Jirku nemusel dlouho přesvědčovat. Jirka během pár dní vystřídal několik klientů, spal po různých bytech i v luxusních hotelích, kde se ho nikdo neptal kolik je mu let a proč přichází v noci s nějakým padesátiletým cizincem.
Většina jeho zákazníků byli Angličani, Američani a Češi, protože o Němcích slyšel od ostatních kluků jen špatné věci, tak se jim raděj vyhýbal. Jinak se nebál s někým cizím odejít, protože si nemyslí, že by mu někdo cizí chtěl něco špatného udělat.
Někteří kluci mu nabízeli drogy a dospělí Romové a Češi, jestli by pro ně nechtěl pracovat za podíl. Že mu můžou sehnat dobré kšefty, ubytování a tak. Ani do jedné z těchto věcí Jirka nespadl. Jediné čeho se nevyvaroval (když opomineme, že ve své dětské naivitě odešel s kdejakým "cizím pánem") je to, že byl přepaden a úplně o všechno okraden.
Při monitorování prostituce a zneužívání dětí na území hlavního města, jsem se s Jirkou setkal i já. Po velmi dlouhém rozhovoru vyslechnutí jeho otřesného příběhu jsem mu doporučil, aby se vrátil do Brna do diagnostického ústavu. Jirka souhlasil, posadil jsem ho na autobus a hned nejbližší sobotu v den návštěv ho muj tlumočník jel navštívit. Byl to navíc příhodný čas, neboť měl právě po šestnáctých narozeninách.
O dojmu z ústavu není třeba se nějak obšírněji rozepisovat. Kdo jste byl někdy v psím útulku, tak si představte jen na místě psů odložené děti.
Žádné překvapení, že odtamtud utíkají.
Po návštěvě však už Jirka neutekl. Z rodiny za nám nikdo nepřijel. Navštívil ho jen kolega.
Při rozhovoru s ředitelem ústavu bylo přislíbeno, že najde pro Jirku coby absolutně zřejmou oběť pěkný dětský domov. Nestalo se tak.
V diagnostickém ústavu strávil více než dva měsíce a po té byl na popud ředitele přemístěn do Dětského výchovného ústavu v Jihlavě. Do pasťáku. Tam se stal od prvního dne tento vyhublý klučina, který je celý život týrán a ponižován, terčem nemilosrdně kruté šikany.
Květen 2001: Jirka už nemohl déle snášet šikanu od chovanců a nezájem vychovatelů. Utekl. Samozřejmě do Prahy. Tentokrát se již dostal rovnou až do jednoho známého podniku, Pinocchio, ve kterém se scházejí prostituti, gayové a pedofilové. Naštěstí nepadl do chřtánu žádnému z všudypřítomných pasáků. Ve tři hodiny ráno byl pak další den kontrolován hlídkou na Hlavním nádraží. Policie ho pak předala řediteli "pasťáku" a ten si jej odvezl zpět.
Šikana pokračovala. Ostatní kluci, kteří tam jsou, jsou agresivní a každý z nich má již něco za sebou. Jirka s nimi nemá nic společného. To připomíná film Requiem pro pannenku, kde se zdravá dívka úřednickým omylem dostane do ústavu pro mentálně postižené, ale personál se jí nechce vzdát.
I Jirka byl v ústavu "omylem." Nebo přímo zlou vůlí. On řiká, že vychovatelé o šikanování věděli. Když ho chovanci začali bít, tak vychovatel prostě odejde z místnosti.
Byl dvakrát sexuálně znásilněn. Proto opět utekl s tím, že už se tam nechce nikdy vrátit.
Jeho svoboda trvala jen velmi krátce. Policie ho opět zatkla. Přesto se mu podařilo se se mnou telefonicky spojit a vylíčit mi hrůzy a utrpení, jaké v ústavu prožívá a to nejen ze strany chovanců. Detaily není třeba zmiňovat.
Předně jakto, že si nikdo v Telči ještě když byl hoch sotva pětiletý nevšiml, že je týraný? Co dětský lékař, učitel tělocviku? Jakto, že byl Jirka vrácen z dětského domova trýznitelům? Jakto, že byl jeho "otec" propuštěn? Proč ředitel diagnostického ústavu rozhodl o Jirkově umístění do výchovného ústavu? A konečně proč, ikdyž nahlásil vychovatelům i řediteli co se mu tam děje, nikdo nic nedělá?
To jsou důvody proč utíkál. Kdyby byl v dětském domově, nebo v náhradní rodině již od mala, tak by jistě nemusel projít tím, co jej poznamenalo na celý život.
Vina padá na rodiče, učitele, psychology, ale i na sousedy a běžné občany města Telč, kteří viděli a slyšeli, ale dělali, že nevidí a neslyší, a tak poznamenali jeden lidský život navždy.
Dětí, jako je Jirka, je bohužel spousta.
22. 10.
A kdo je ochoten zaměstnat kohokoliv, staršího než 50 - 55 let?
Vzpomínám, jak jsem musel bojovat, abych v časopise Mladá fronta Plus po příchodu nového ředitele, udržel tři ženy starší čtyřiceti let. Musel jsem neustále vysvětlovat, že ty ženy pracují ve skutečnosti daleko lépe než mladí lidé, už jen proto, že to zaměstnání potřebují, na rozdíl od mladých lidí, kteří mohou jít pracovat, kam se jim zachce, ale také proto, že vychovaly děti a staraly se dlouhá desetiletí o domácnost, což je obrovská kvalifikace. Jsou velmi schopné při řešení stresových situací, dokáží si dobře zorganizovat práci, dodržují disciplínu.
Neustále jsem od ředitele slyšel, že se těch "starých žen" chce zbavit, staří lidé jsou prý nanic, protože jsou udajně zvyklí na zlozvyky z doby komunismu, kdy se nepracovalo.
Starší lidé jsou možná trochu pomalejší a jsou méně seznámeni s technologií, ale jsou pečlivější, mají širší životní zkušenosti a pracují tvrdě, protože si opravdu cení toho, že mají práci.
Ale zpátky k bezdomovcum. Nejtypičtějšími případy bezdomovců jsou muži, kteří žijí na ulicích a jejich příbuzní to ani nevědí, protože tito muži se stydí za to, že by je jejich bývalé manželky a děti viděli jako bezdomovce, člověka, který selhal a nedokáže se postarat sám o sebe.
Jinými, ještě skandálnějšími případy, jsou případy duševně nemocných lidí. Jednou jsem napočítal 37 prodavačů časopisu Nový prostor, kteří zjevně trpěli nějakou duševní chorobou. Abych to řekl vulgárně, mnozí z nich byli prostě duševně zaostalí.
Kde byli jejich příbuzní? Opustili je, vykašlali se na ně. Proč se o ně nepostaral stát? Protože tito lidé nevědí, že jsou duševně nemocní. A i v případech, kdy to vědí a snaží se od státu získat pomoc, jak tomu bylo v případě Dáši, s níž jsem šel na úřad ve snaze jí získat invalidní důchod, byrokracie to znemožní. Duševně nemocný člověk většinou už nemá občanský průkaz, neví, kde bydlí jeho příbuzní a tak dále. A jak všichni víme, úředníky jejich osud naprosto nezajímá - ti chtějí dokumenty, razítka a hlavně chtějí, aby je nikdo neobtěžoval. Nesnaží se lidem pomáhat, konec konců, říkají, že to není jejich práce. Jsou hrdi na to, že jsou roboty, aniž by se jakkoliv pokusili svou práci zlidštit. Také jsou obětí pracovní kultury, kterou vytvořil předchozí režim.
Takže existuje mnoho překážek, které vytváří stát, v jejichž důsledku zůstávají opravdu potřební lidé ve strašlivé situaci.
Dělím bezdomovce na tři kategorie:
* Lidé, kteří přišli o zaměstnání a nové už nenašli,
* lidé, kteří jsou duševně nemocní,
* lidé, kteří si z bezdomovectví udělali životní styl a jsou rádi, že nejsou součástí organizované společnosti.
Neházejme všechny bezdomovce do jednoho pytle.
=========================================================
KALENDÁŘ
23. října roku 1526 byl Ferdinand I. zvolen českým králem, čímž započala takřka 400 letá habsburská vláda nad českými zeměmi. Za Ferdinandovy vlády přicházejí do Čech v rámci rekatolizace jezuité.
CITACE DNE
František Palacký: Jsem pro zachování Rakouské říše.
SLOVO DNE
hulibrk
VÝROK Z MINULOSTI
„Osmdesát procent médií je proti nám, ti Steigerwaldové a Mášové proti nám vedou válku, a jedna z prvních věcí, kterou přijmeme po volbách, bude nový tiskový zákon, který tyhle balkánské poměry změní,“ prohlásil po Grossově rezignaci rozzlobený premiér Jiří Paroubek (září 2005, Respekt).
DÍLO DNE
autor: KaMs
TITULKA DNE
Bezdomovci, fuj!
Fabiano Golgo
Přečteno 33089 krát
Bezdomovci jsou špinaví a většinou opilí. Mnoho lidí jim odmítá pomoci, protože vědí, že když jim dají peníze, bezdomovci to utratí za alkohol a nikoliv za potraviny. Neuvědomují si, že jsou na ulicích, tak alkohol bezdomovce zahřívá a také jim pomáhá zapomenout na jejich strašlivou situaci.
Klasický případ, jak se člověk stává bezdomovcem, je tento: Nejprve přijdete o zaměstnání - a to se stalo tisícům lidí, pracujícím v zastaralých továrnách. Většina těchto lidí už nenašla v novém kapitalistickém konkurenčním prostředí žádnou práci. Lidé, kteří byli zvyklí prostě jen automaticky plnit příkazy, se už nejsou schopni naučit vyvíjet iniciativu. Nebo se naučit něčemu novému. Je pro ně příliš pozdě.
Ano, z mnoha z nich se stali alkoholici, ale to se stane lehce, když člověk naprosto ztratí vlastní sebeúctu.
A kdo je ochoten zaměstnat kohokoliv, staršího než 50 - 55 let?
Vzpomínám, jak jsem musel bojovat, abych v časopise Mladá fronta Plus po příchodu nového ředitele, udržel tři ženy starší čtyřiceti let. Musel jsem neustále vysvětlovat, že ty ženy pracují ve skutečnosti daleko lépe než mladí lidé, už jen proto, že to zaměstnání potřebují, na rozdíl od mladých lidí, kteří mohou jít pracovat, kam se jim zachce, ale také proto, že vychovaly děti a staraly se dlouhá desetiletí o domácnost, což je obrovská kvalifikace. Jsou velmi schopné při řešení stresových situací, dokáží si dobře zorganizovat práci, dodržují disciplínu.
Neustále jsem od ředitele slyšel, že se těch "starých žen" chce zbavit, staří lidé jsou prý nanic, protože jsou udajně zvyklí na zlozvyky z doby komunismu, kdy se nepracovalo.
Starší lidé jsou možná trochu pomalejší a jsou méně seznámeni s technologií, ale jsou pečlivější, mají širší životní zkušenosti a pracují tvrdě, protože si opravdu cení toho, že mají práci.
Ale zpátky k bezdomovcum. Nejtypičtějšími případy bezdomovců jsou muži, kteří žijí na ulicích a jejich příbuzní to ani nevědí, protože tito muži se stydí za to, že by je jejich bývalé manželky a děti viděli jako bezdomovce, člověka, který selhal a nedokáže se postarat sám o sebe.
Jinými, ještě skandálnějšími případy, jsou případy duševně nemocných lidí. Jednou jsem napočítal 37 prodavačů časopisu Nový prostor, kteří zjevně trpěli nějakou duševní chorobou. Abych to řekl vulgárně, mnozí z nich byli prostě duševně zaostalí.
Kde byli jejich příbuzní? Opustili je, vykašlali se na ně. Proč se o ně nepostaral stát? Protože tito lidé nevědí, že jsou duševně nemocní. A i v případech, kdy to vědí a snaží se od státu získat pomoc, jak tomu bylo v případě Dáši, s níž jsem šel na úřad ve snaze jí získat invalidní důchod, byrokracie to znemožní. Duševně nemocný člověk většinou už nemá občanský průkaz, neví, kde bydlí jeho příbuzní a tak dále. A jak všichni víme, úředníky jejich osud naprosto nezajímá - ti chtějí dokumenty, razítka a hlavně chtějí, aby je nikdo neobtěžoval. Nesnaží se lidem pomáhat, konec konců, říkají, že to není jejich práce. Jsou hrdi na to, že jsou roboty, aniž by se jakkoliv pokusili svou práci zlidštit. Také jsou obětí pracovní kultury, kterou vytvořil předchozí režim.
Takže existuje mnoho překážek, které vytváří stát, v jejichž důsledku zůstávají opravdu potřební lidé ve strašlivé situaci.
Dělím bezdomovce na tři kategorie:
* Lidé, kteří přišli o zaměstnání a nové už nenašli,
* lidé, kteří jsou duševně nemocní,
* lidé, kteří si z bezdomovectví udělali životní styl a jsou rádi, že nejsou součástí organizované společnosti.
Neházejme všechny bezdomovce do jednoho pytle.
=========================================================
KALENDÁŘ
23. října roku 1526 byl Ferdinand I. zvolen českým králem, čímž započala takřka 400 letá habsburská vláda nad českými zeměmi. Za Ferdinandovy vlády přicházejí do Čech v rámci rekatolizace jezuité.
CITACE DNE
František Palacký: Jsem pro zachování Rakouské říše.
SLOVO DNE
hulibrk
VÝROK Z MINULOSTI
„Osmdesát procent médií je proti nám, ti Steigerwaldové a Mášové proti nám vedou válku, a jedna z prvních věcí, kterou přijmeme po volbách, bude nový tiskový zákon, který tyhle balkánské poměry změní,“ prohlásil po Grossově rezignaci rozzlobený premiér Jiří Paroubek (září 2005, Respekt).
DÍLO DNE
autor: KaMs
TITULKA DNE
19. 10.
Krátký rozhovor s Ronaldinhem
Fabiano Golgo
Přečteno 31065 krát
Ronaldinho je suverénně nejlepší fotbalista na světě...
F - Pelé prohlásil, že je hrdý na to, že jseš to ty, kdo je novým Králem (tak se Pelému říká v Brazílii). Tostao (hráč legendárního brazilského národního týmu, který v roce 1970 vyhrál mistrovství světa), jeden z tvých vzorů, řekl: Ronaldo Gaucho je mnohem lepší než všichni současní fotbalisté světa a mohl by se stát jedním z pěti nejlepších hráčů všech dob. Překvapilo tě to?
R - Pokaždé, když se něco takového stane, tak si říkám - to není možné, to se mi jenom zdá. Je úplně jedno, kolik dostanu cen nebo, jak úspěšný budu mít rok. Budu nervózní vždycky, když budu mluvit s Pelém, Rivelinem nebo Tostaem. Jsou to pro mě takoví hrdinové, jako by pocházeli z nějakého vzdáleného Olympu. Lidé mi říkají: „Ronaldinho, už jsi se dostal do fotbalové historie - vedle Pelého a Maradony,“ ale mě to prostě tak nepřijde.
F - Tys vyrůstal v extrémně skromných podmínkách, v dřevěném domě kdesi ve favele (slumu). Většina nejlepších brazilských hráčů pochází z podobného prostředí. Čím to podle tebe je?
R - Myslím, že tihle kluci jsou sice strašně chudí, ale zato mají mnohem víc svobody. Ti bohatší musí chodit do školy každý den, a když se vrátí domů, máma je hned posadí k domácím úkolům a musejí ještě tohle a tamto... Rodiče v těch chudých rodinách pracují dlouho do noci, vracejí se utahaní a jejich děti si tak dělají, co chtějí. A každý kluk v Brazílii miluje fotbal a hrál by pořád, kdyby to šlo. Neměl jsem sice na míč, ale kopal jsem - u nás v obýváku s balonem z ponožek. A vzpomínám si, jak na mě máma pořád křičela -„nech toho, něco rozbiješ“, i když doma nebylo nic, co by mělo sebemenší hodnotu. Zkoušel jsem si kličky a nožičky a zabavil jsem se tím klidně celý den.
F - Naše kultura je silně orientovaná na vzhled, to dobře víš. Možná proto, že jde o zemi s tropickým klimatem, kde lidé chodí málo oblečení, se stávají posedlí kultem těla. Jakákoli, byť malá zvláštnost - třeba velký nos, se hned stává terčem mnoha vtipů. Tebe si dobírají kvůli velkým zubům, trápí tě to?
R - Cože? Podle tebe nejsem krasavec? Zeptej se mojí mámy, ta ti řekne, že jsem. Dělám si legraci... Jasně, dávali mi různé přezdívky a vyrůstal jsem s tím, že budu vždycky pro smích, protože nevypadám jako Brad Pitt. Ale víš co, jsem mistr triků a kliček. Nikdy jsem neměl problém přihrát si nějakou slečnu. A že si mě dobírají? To je prostě brazilský národní sport - nikdo nám není dost krásný. Já vypadám tak, jak vypadám. A kdyby mi to vadilo, což není ten případ, tak si to jednoduše nechám změnit. Peněz mám na to dost, hehe...
18. 10.
O týden později mě během večírku popadne hornickou tlapou za krk a vleče ke své skříni. Ukazuje mi značkovéspodní prádlo a křičí, že on nemá žádné vytahané slipy.
Čas tlačí
Omlouvám se tedy a začínám psát znova – tentokrát neinvenčně. Úvod nechávám stranou a začínám přímo Krejčířovým útěkem. V megabytech materiálů se těžko orientuje – omylem tedy napíšu jinou verzi Krejčířova útěku, než jakou nabulíkoval Jaroslavu Kmentovi z Mladé fronty Dnes. Když se nato přijde, je velmi dusno. Jsme všichni ve stresu – je příliš málo času. Reklamní kampaň na knihu, kterou obratně vede Jaroslav Kmenta výměnou za několik exkluzivních rozhovorů, je přitom dokonale načasovaná na začátek prosince. Všichni jsme paranoidní.
Nevítaný pomocník
Naproti mémupokoji se ubytoval mladý Rus a nespouští ze mne oči. Z domnělého agenta UZSI nebo BIS se vyklube celkem přátelský homosexuál. Obchoduje s nemovitostmi. Přilétá jakýsi pan L. z Austrálie, prý historik, který nám má pomoct. Čtu jeho věcné poznámky v textu psané československy »tuto bysem dal trocha viac toho nějakého popisu«. Pan Gavenda odráží poměrně brutálně Krejčířovu snahu dát mi takového lektora. Pan L. se proměňuje v nezúčastněného pozorovatele.
Krejčíř nikdy nemluví s cizími lidmi – mezi které patřím - beze svědků.
Stěhuji se do hotelu Casuarina Beach. Když Krejčířovi tvrdím, že slovo »casuarina« zřejmě znamená »zátoka
chcanků«, uráží se smrtelně. Na návštěvu se zastavuje Denisa, přítelkyně Petra Hrubého. Je celá pyšná. Ne – omylně rozeznala, že jeden z trhovců lže, když tvrdí, že nemá cibuli. Kombinací jemné diplomacie a hrubé síly deseti amerických dolarů vymámila tři podpultové cibule. Večeře u Hrubých tedy bude pikantní.
Zakazujeme Krejčířovi blábolit do médií, protože nejsme schopni přizpůsobovat text tak pružně stále novým verzím jeho výpovědí. Na pracovní schůzku si dodávám odvahu čtyřmi napoleony a konstatuji, že bych nerad, aby v poslední verzi útěku Radovan odlétal soukromým tryskáčem. Projde mito, ale večer se mi zdá o nájemných vrazích. To se mi vlastně zdá každý den.
Pan L. navrhuje, aby v úvodu knihy byla zmínka o příspěvku pro kliniku specializovanou na dětskou onkologii. Krejčíř prohlašuje, že něco slíbit není hřích, a navrhuje operativní postup: založíme kliniku. Navrhuji Jiřího Gavendu na přednostu. Při hlasité četbě srdceryvné pasáže o obavách paní Krejčířové o svého manžela, a trpí depresemi a úzkostmi, se hroutím smíchy na podlahu.
Jsme v půlce knihy a jakési ledy konečně roztály. Jaroslav Kmenta sice Krejčířovi vychází vstříc, jak to jenom lze, ale před jeho telefonáty přece panuje jakási nervozita, i když témata rozhovorů jsou určena předem. Když mu Radovan vysvětluje, kudy utíkal z vily, snažím se nevyprsknout smíchy. Z odpovědí je zjevné, že i Kmenta na druhém konci „drátu “sedí nad mapou; navzájem se ohromují názvy ulic. Dlouhé promlky mezi odpověďmi, během kterých se Krejčíř polohlasem radí, Kmentovi nevadí. Jiřímu Gavendovi se na čele perlí pot. Je mi ho líto.
Dostal se mezi mlýnské kameny a nakonec prohlašuje, že viděl na vlastní oči směnku, kterou zaručeně nikdo neviděl přinejmenším do doby, než jsem opustil Seychely já.
Musíme znova měnit úvod knihy, aby se výpovědi shodovaly.
Inženýr Krejčíř slaví narozeniny. K práci ho téměř nelze dostat. Termín je mi zkrácen o dalších pět dnů a polovina knihy není hotová. Vše je dále komplikováno čekáním na materiály a vyjádření Tomáše Sokola k věci. Částky, kterými prý Krejčíř uplácel jednotlivé politiky, narůstají do obludných rozměrů.
Na nákupu s Petrem Hrubým zjišťuji, že co se kdo v mládí naučí, hodí se mu na dosmrti. »Čů hundrt fifty, jů not džouk mí,« odráží Petr pokus zlodějského Inda čachrovat s kurzyvalut. Dolary jsou tu vzácné - na oficiálním trhu stojí pět rupií, na černém až jedenáct. Pražský vekslák se neztratí ani na rovníku.
Není auto jako auto
V přístavu, kam právě pro Krejčíře dorazily ledničky a další kuchyňské zařízení z Jižní Afriky, vtipkujeme s celníky o české mafii, kterou proslavila místní média: „Jsme jen malá mafie,“ prohlašuje Petr. „Malá mafie zabíjí do třiceti lidí měsíčně. Velká sto. “Všichni se hlasitě smějí, ale stopy nervozity jsou na nich patrné. Ještě před několika týdny celé restaurace tichly, když hosté poznali tváře Krejčíře a jeho přátel.
Krejčíř mrzutě listuje katalogem Toyoty. Prý by ho nikdy nenapadlo, že klesne tak hluboko, aby jezdil japonským autem. Silnice jsou na Mahé ve slušném stavu, ale jezdit sedanem je nerozum. Kopcovitý terén vyžaduje off-roada.
Místní lidé se zapřísahají, že tentokrát zvolí opozici. Piju kafe bez cukru, cukr není. Jiří Gavenda studuje zamyšleně hotelový účet. Snaží se zřejmě zjistit, kdo za čtrnáct dní vypil několik lahví napoleona a celé basy bavorského piva Ecu vyráběného v licenci. Kouřím a tvářím se, že se mě to netýká. Obava, že mě stejně po dokončení práce sežerou žraloci, mi dává stoický nadhled nad jednotlivostmi.
Chlapec masajské postavy, na kterého jsem mrkl, pohrdavě prskl a ukázal prstemna můj vyvalený pupek.
Svoboda slova
Během třídenního maratonu dopisuji zbytek knihy. Na styl a formu jsem rezignoval už dávno. Závěr a část kapitoly Politika nechávám nedokončené. Slibuji Krejčířovi, že mu je pošlu po mailu. On slibuje, že mi za odvedenou práci zaplatí, jen co bude kniha vydána. Oba víme, že ten druhý lže.
Po celou dobu pobytu mi nikdo nebyl schopen ukázat Jižní kříž. Devátého listopadu boeing seychelských aerolinek strmě stoupá z příliš krátké ranveje. Jsem si stoprocentně jist, že budu ihned po příletu do Prahy zadržen. Když přelétáme Alpy, uvědomuji si, jak je Evropa nádherná. Padá na mne strašlivá únava, mám pocit, že se nedokážu doplazit ani k vlaku.
Každému z rodiny pak vysvětluji, ať si dává pozor, co říká do telefonu. Čtu v novinách Kmentovy články a každý den očekávám příchod kriminální policie. Nic se neděje. K n í ž ka vychází – je p l ná strašných tiskových chyb a přehlédnutých s t y l i s t i ckých neohrabaností. Mám pocit jakéhosi uspokojení.
Kniha přece stanovuje určitý kulturní precedens.
Svoboda slova je pro každého.Svoboda slova musí znamenat i svobodu nehorázného výmyslu, svobodu urážky i pomluvy, jinak to
svoboda není.
Prohlížím si ve sprše své tělo – tak takhle vypadá člověk, který napsal bestseller.
Nepozoruji na sobě žádné změny...
Autor knihy o Krejčířovi promlouvá
Fabiano Golgo
Přečteno 43373 krát
Krátce po nezdařeném policejnímn zákroku v Černošicích se Radovan Krejčíř stal jednou z mediálně nejznámějších osobností České republiky. Záhy poté, co Krejčíř našel alespoň dočasný azyl na Seychelských ostrovech, prosákla na veřejnost informace, že o svých kauzách připravuje knihu. Kniha bez názvu a autora se stala hitem vánočního trhu. Nakrátko v prodejnosti předčila dokonce legendárního Harryho Pottera. Spekulace o tom, kdo byl jejím skutečným autorem, byly zakrátko přehlušeny úvahami o pravdivosti či nepravdivosti Krejčířových tvrzení.
Ke spolupráci při psaní knihy přizval Radovan Krejčíř tehdy sedmadvacetilého spisovatele z Ostravy Filipa Sklenáře. Autor kontroverzního románu Červené dlaždice odlétl na seychelské ostrovy 22. srpna 2005, právě když eskalovalo zatýkání osob blízkých Radovanu Krejčřovi, a Útvar rychlého nasazení provedl neočekávaně likvidační zásah proti černošickému nakladatelství Agave, vedenému Krejčířovými rodinnými přáteli. "Byl to hrozný stres," říká autor. "Byl jsem si jistý, že mě okamžitě po návratu do Česka zatknou."
Filip Sklenář odhaluje, v jaké atmosféře vznikala celá kniha. Následuje jeho kompletní výpověď o vzniku knihy a pozadí všech událostí:
Krejčířův útěk jsem sledoval v přímém přenosu jako každý Čech. Tehdy jsem netušil, jak brzy se stanu jedním z aktérů největší reality show, jakou Česko zažilo od velkého cinkání klíči. Když mi vydavatel mé románové prvotiny pošeptal, v jak těsném vztahu je s uprchlým Krejčířem, okamžitě jsem se nabídl, že Krejčířovy vzpomínky napíšu.
Konspirace začíná
V polovině října dostávám první konspirativní mail: „Pane Sklenáři, jsem u jednoho nejmenovaného přítele uprostřed Indického oceánu. Snad se dovtípíte kde. Jiří Gavenda."
Korespondence je velmi rychlá. O půldeváté večer dostávám pokyn, abych odcestoval do Prahy s plavkami a pasem a nikomuse nesvěřoval s cílem své cesty. Není to uskutečnitelné – oznamuji své matce, že potřebuji půjčit tisíc korun, neboť odlétám na Seychelské ostrovy. Rozkřičí se, ať z ní nedělám krávu. Prosím na kolenou. Ve dvě ráno odjíždím vlakem do Prahy. Jiří Gavenda mezitím pokračuje v konspiraci.
Cesta do Černošic...„
"Dlaždice dorazily do skladu v Černošicích", informuje Gavenda svou choť tajemnou esemeskou v narážce na titul mé knihy - "vyzvedni je". Paní Gavendová se sledovačkou v patáchas napíchnutým telefonem se marně snaží dovtípit, co to může znamenat. Čekám dvanáct hodin, nežli jsem v Černošicích objeven – nikdo mi nechce nalít na účet, marné je přesvědčování, že přijedou přátelé s penězi.
...a na Seychely
Po dvou dnech odlétám přes Paříž na ostrov Mahé. V ruce mám velký kufr plný Gavendových ponožek a slipů. V kapse mám diktafon, tisíc dolarů paní Gavendové a cédéčko Judas Priest. Z letadla vystupuji v 7.21. Mám na sobě flaušový kabát – venku je čtyřiadvacet stupňů. Strašlivá pětičlenná kutálka falešně vyzpěvuje v odbavovací hale „Welcome, welcome, welcome to Seychelles “.
Ukazuji celníkovi zpáteční letenku a oznamuji adresu hotelu, kde mám rezervaci. Přátelsky se usmívá. „Jedete k panu Krejčířovi? Pojďte tudy.“ Místo východu pro diplomaty mě vede do jakési cely předběžného zadržení. Stolní lampa misvítí přímo do očí. Trojice celnic mi klade otázky, na které neznám odpověď. Vyzvoumě,ať předložím zavazadlo. Ve stresu nejsem schopen poznat Gavendův kufr, což dále komplikuje situaci. Po téměř dvou hodinách se nedorozumění vysvětluje – rezervace v hotelu Le Jarden des Palmes byla přímo na Krejčířovo jméno, nikoliv na moje.
Trojice rozesmátých mužů, mezi nimi Petr Hrubý a pan Gavenda, kteří vše celníkům vysvětlili, mě informuje, že každý druhý Čech tu vykřikuje, že přišel napsat knihu o Krejčířovi. Jeden z Krejčířových přátel údajně dorazil se třiceti eury a falešným průkazem žurnalisty. Poté, co se pokusil pupkem rozrazit celníky s výkřikem: Die Presse!, byl zadržen. Krejčířovi trvalo několik hodin, než ho vysvobodil z hlubin imigračního oddělení.
Seychelské ostrovy jsou mi od prvního momentu protivné. Z devadesáti tisíc obyvatel jich žije sedmdesát tisíc na ostrově Mahé. Když se Seychely vymanily z koloniálního područí, čítaly asi 150 ostrovů – nyní zhruba 100. Těch padesát nezalilo moře – vláda Seychelské národní lidové fronty je jen střelila neznámo komu. Místní obyvatelé jsou převážně velmi oškliví míšenci – většina žen je obézních a kníratých, mladí chlapci jsou krásní jako všude, ale spíše nepřátelští. V zemi vládne totalita a katolicko-bolševická morálka. Všude je strašná nuda. Nefunguje zásobování – nedostatek másla, cukru nebo toaletního papíru je běžným jevem. Všichni zaměstnanci jsou líní a neskutečně pomalí. Obsluha v pohansky předražených restauracích je nejhorší, jakou jsem dosud zažil.
Večer se setkávám s Krejčířem a po jeho odchodu se učím první větu v kreolštině: En lot bwar! Znamená to »ještě panáka«. Po osmnáctém výkřiku si mě přichází prohlédnout hotelový personál. Stres mi po celé následující týdny nedovolí se opít.
Poslouchám nahrávky prvních rozhovorů a propadám zoufalství. Nevím vůbec, za který konec to popadnout. Krejčíř mluví jako policejní protokol. Netuším, jak z toho dokážu udělat čitelný text.
Je ráno – kolem explodují kvetoucí keře. Nadhlavou mi létá velký žlutý netopýr, kterému tu říkají flying fox. Otevírám si sedmé pivo a začínám psát s rozmachem velký recesistický úvod, ve kterém mj. obviňuji pana Gavendu z přípravy mé vraždy za prodělek na mémrománu a barvitě líčím spodní prádlo, které jsem mu dovezl. Odpoledne pak odevzdávám prvních dvacet stran. O půlnoci slyším, jak nějaký vůz brzdí na hotelovém parkovišti smykem. Když se podívám panu Gavendovi do tváře, nepochybuji, že mě skutečně přišel srazit pěstí ze skály.
O týden později mě během večírku popadne hornickou tlapou za krk a vleče ke své skříni. Ukazuje mi značkovéspodní prádlo a křičí, že on nemá žádné vytahané slipy.
Čas tlačí
Omlouvám se tedy a začínám psát znova – tentokrát neinvenčně. Úvod nechávám stranou a začínám přímo Krejčířovým útěkem. V megabytech materiálů se těžko orientuje – omylem tedy napíšu jinou verzi Krejčířova útěku, než jakou nabulíkoval Jaroslavu Kmentovi z Mladé fronty Dnes. Když se nato přijde, je velmi dusno. Jsme všichni ve stresu – je příliš málo času. Reklamní kampaň na knihu, kterou obratně vede Jaroslav Kmenta výměnou za několik exkluzivních rozhovorů, je přitom dokonale načasovaná na začátek prosince. Všichni jsme paranoidní.
Nevítaný pomocník
Naproti mémupokoji se ubytoval mladý Rus a nespouští ze mne oči. Z domnělého agenta UZSI nebo BIS se vyklube celkem přátelský homosexuál. Obchoduje s nemovitostmi. Přilétá jakýsi pan L. z Austrálie, prý historik, který nám má pomoct. Čtu jeho věcné poznámky v textu psané československy »tuto bysem dal trocha viac toho nějakého popisu«. Pan Gavenda odráží poměrně brutálně Krejčířovu snahu dát mi takového lektora. Pan L. se proměňuje v nezúčastněného pozorovatele.
Krejčíř nikdy nemluví s cizími lidmi – mezi které patřím - beze svědků.
Stěhuji se do hotelu Casuarina Beach. Když Krejčířovi tvrdím, že slovo »casuarina« zřejmě znamená »zátoka
chcanků«, uráží se smrtelně. Na návštěvu se zastavuje Denisa, přítelkyně Petra Hrubého. Je celá pyšná. Ne – omylně rozeznala, že jeden z trhovců lže, když tvrdí, že nemá cibuli. Kombinací jemné diplomacie a hrubé síly deseti amerických dolarů vymámila tři podpultové cibule. Večeře u Hrubých tedy bude pikantní.
Zakazujeme Krejčířovi blábolit do médií, protože nejsme schopni přizpůsobovat text tak pružně stále novým verzím jeho výpovědí. Na pracovní schůzku si dodávám odvahu čtyřmi napoleony a konstatuji, že bych nerad, aby v poslední verzi útěku Radovan odlétal soukromým tryskáčem. Projde mito, ale večer se mi zdá o nájemných vrazích. To se mi vlastně zdá každý den.
Pan L. navrhuje, aby v úvodu knihy byla zmínka o příspěvku pro kliniku specializovanou na dětskou onkologii. Krejčíř prohlašuje, že něco slíbit není hřích, a navrhuje operativní postup: založíme kliniku. Navrhuji Jiřího Gavendu na přednostu. Při hlasité četbě srdceryvné pasáže o obavách paní Krejčířové o svého manžela, a trpí depresemi a úzkostmi, se hroutím smíchy na podlahu.
Jsme v půlce knihy a jakési ledy konečně roztály. Jaroslav Kmenta sice Krejčířovi vychází vstříc, jak to jenom lze, ale před jeho telefonáty přece panuje jakási nervozita, i když témata rozhovorů jsou určena předem. Když mu Radovan vysvětluje, kudy utíkal z vily, snažím se nevyprsknout smíchy. Z odpovědí je zjevné, že i Kmenta na druhém konci „drátu “sedí nad mapou; navzájem se ohromují názvy ulic. Dlouhé promlky mezi odpověďmi, během kterých se Krejčíř polohlasem radí, Kmentovi nevadí. Jiřímu Gavendovi se na čele perlí pot. Je mi ho líto.
Dostal se mezi mlýnské kameny a nakonec prohlašuje, že viděl na vlastní oči směnku, kterou zaručeně nikdo neviděl přinejmenším do doby, než jsem opustil Seychely já.
Musíme znova měnit úvod knihy, aby se výpovědi shodovaly.
Inženýr Krejčíř slaví narozeniny. K práci ho téměř nelze dostat. Termín je mi zkrácen o dalších pět dnů a polovina knihy není hotová. Vše je dále komplikováno čekáním na materiály a vyjádření Tomáše Sokola k věci. Částky, kterými prý Krejčíř uplácel jednotlivé politiky, narůstají do obludných rozměrů.
Na nákupu s Petrem Hrubým zjišťuji, že co se kdo v mládí naučí, hodí se mu na dosmrti. »Čů hundrt fifty, jů not džouk mí,« odráží Petr pokus zlodějského Inda čachrovat s kurzyvalut. Dolary jsou tu vzácné - na oficiálním trhu stojí pět rupií, na černém až jedenáct. Pražský vekslák se neztratí ani na rovníku.
Není auto jako auto
V přístavu, kam právě pro Krejčíře dorazily ledničky a další kuchyňské zařízení z Jižní Afriky, vtipkujeme s celníky o české mafii, kterou proslavila místní média: „Jsme jen malá mafie,“ prohlašuje Petr. „Malá mafie zabíjí do třiceti lidí měsíčně. Velká sto. “Všichni se hlasitě smějí, ale stopy nervozity jsou na nich patrné. Ještě před několika týdny celé restaurace tichly, když hosté poznali tváře Krejčíře a jeho přátel.
Krejčíř mrzutě listuje katalogem Toyoty. Prý by ho nikdy nenapadlo, že klesne tak hluboko, aby jezdil japonským autem. Silnice jsou na Mahé ve slušném stavu, ale jezdit sedanem je nerozum. Kopcovitý terén vyžaduje off-roada.
Místní lidé se zapřísahají, že tentokrát zvolí opozici. Piju kafe bez cukru, cukr není. Jiří Gavenda studuje zamyšleně hotelový účet. Snaží se zřejmě zjistit, kdo za čtrnáct dní vypil několik lahví napoleona a celé basy bavorského piva Ecu vyráběného v licenci. Kouřím a tvářím se, že se mě to netýká. Obava, že mě stejně po dokončení práce sežerou žraloci, mi dává stoický nadhled nad jednotlivostmi.
Chlapec masajské postavy, na kterého jsem mrkl, pohrdavě prskl a ukázal prstemna můj vyvalený pupek.
Svoboda slova
Během třídenního maratonu dopisuji zbytek knihy. Na styl a formu jsem rezignoval už dávno. Závěr a část kapitoly Politika nechávám nedokončené. Slibuji Krejčířovi, že mu je pošlu po mailu. On slibuje, že mi za odvedenou práci zaplatí, jen co bude kniha vydána. Oba víme, že ten druhý lže.
Po celou dobu pobytu mi nikdo nebyl schopen ukázat Jižní kříž. Devátého listopadu boeing seychelských aerolinek strmě stoupá z příliš krátké ranveje. Jsem si stoprocentně jist, že budu ihned po příletu do Prahy zadržen. Když přelétáme Alpy, uvědomuji si, jak je Evropa nádherná. Padá na mne strašlivá únava, mám pocit, že se nedokážu doplazit ani k vlaku.
Každému z rodiny pak vysvětluji, ať si dává pozor, co říká do telefonu. Čtu v novinách Kmentovy články a každý den očekávám příchod kriminální policie. Nic se neděje. K n í ž ka vychází – je p l ná strašných tiskových chyb a přehlédnutých s t y l i s t i ckých neohrabaností. Mám pocit jakéhosi uspokojení.
Kniha přece stanovuje určitý kulturní precedens.
Svoboda slova je pro každého.Svoboda slova musí znamenat i svobodu nehorázného výmyslu, svobodu urážky i pomluvy, jinak to
svoboda není.
Prohlížím si ve sprše své tělo – tak takhle vypadá člověk, který napsal bestseller.
Nepozoruji na sobě žádné změny...
17. 10.
pro Redhotu, 2001
Václav Klaus o přímé volbě...
Fabiano Golgo
Přečteno 32710 krát
FG - Myslíte si, že jsou čeští voliči dostatečně vyzrálí, aby si mohli sami zvolit svého prezidenta?
VK - To s vyzrálostí voličů vůbec nesouvisí. Chcete tím snad naznačit, že je rakouský volič zralejší než například německý? Přímá či nepřímá volba souvisí s celým ústavním uspořádám státu, nikoli s vyzrálostí voličů.
foto: timewarner
pro Redhotu, 2001
16. 10.
FG - Nikdy jste se netajil kritikou českých poměrů. Proč jste nikdy neemigroval?
MK - Nerad utíkám. Poprvé mě to napadlo až v roce 1988 při cestě do Západního Berlína. Na hranici nás hodiny vyslýchali, všechno prohledávali. Byla to ta příslovečná poslední kapka, poněvadž poprvé mě policisté zmlátili už v roce 1957 - v mých sedmnácti letech.
FG - Proč jste vlastně po listopadu ’89 nevstoupil do politiky?
MK - Jednu chvíli jsem na to myslel. Chtěl jsem něco udělat pro českou kulturu, ale asi jsem se přecenil. I když jako senátor bych pak měl určitě dobrou penzi.
FG - A co stát se prezidentem?
MK - Tak blbej nejsem. (smích)
FG - Prosím? Vždyť Václav Klaus je váš oblíbenec!
MK - Mám ho rád. I se všemi chybami, které má.
FG - Což byste o jeho předchůdci Václavu Havlovi nikdy neřekl. O něm jste se nevyjadřoval moc lichotivě.
MK - Podle mého přesvědčení byl Václav Havel špatným prezidentem. Nebyla s ním možná diskuse. Když mám problém s Václavem Klausem, zvednu telefon nebo pošlu esemesku a klidně se s ním hádám. Naposledy kvůli medailím. Nesouhlasil jsem s výběrem některých kandidátů na státní vyznamenání, která Klaus udělil.
FG - A s Havlem se pohádat nemůžete?
MK - Ne. Ten bohužel není schopen přímého kontaktu. Klaus chce vyhrát a netají se tím, ale když prohraje, jde opět otevřeně do boje. Toho si cením. Havel jednat přímo neumí. Když měl na mě vztek, dělal, že mě nevidí, a to jsem seděl dva metry od něho. Navíc má pocit, že problémy lze řešit dohodou mezi vladaři. To naštěstí v demokracii není možné.
FG - Podobně jako oba vaši prezidenti musíte i vy čelit kritice. Někdy i za to, že Národní galerie nakoupila vaše umění. Co na to odpovídáte?
MK - Národní galerie nakoupila moje díla v době, kdy jsem tu ještě nepracoval. Pouze za jedno mi zůstala dlužná, a to jsem při svém nástupu nařídil vyrovnat, aby tak galerie nedlužila svému generálnímu řediteli. To bylo v roce 1999. Od té doby jsem Národní galerii nic neprodal, i když o to byl zájem. Všechny mé věci, které jsou v expozici, si NG ode mě vypůjčila. Kdybych nebyl v expozici českého umění zastoupen, považoval bych to za profesionální selhání.
FG - Proč myslíte, že nemůžete v Národní galerii chybět?
MK - Ať se vám to líbí nebo ne, patřím mezi nejvýznamnější české umělce druhé poloviny 20. století. A moji kritici? Devadesát procent lidí, kteří o mně mluví, nezná moji práci. Moje pověst arogantního člověka má původ nepochybně v médiích, kde vám nedovolí říct nic jiného než ano nebo ne. Média nemají zájem problém vysvětlit, ale skandalizovat. Jsem pro to, dostávat i klást nepříjemné otázky, ale se šancí odpovědi. To média u nás zásadně nedělají.
FG - Pobýval jste v šedesátých letech dva roky v Americe. Co si o ní myslíte?
MK - Je to zajímavá a krásná země. Celou jsem ji projel autem. Navíc mě Amerika naučila umět prodat svou práci. V Čechách neumíme jasně a bez skrupulí hovořit o práci a odměně za ni. Ale poznal jsem Ameriku i jako nesvobodnou, policejní zemi. Ta země mě zcela vyléčila z mindráků, které zAmeriky často Češi mají. Pobyt a práce tam mi ji demytizovaly.
FG - Do Ameriky vás pozvala tehdy slavná umělecká skupina Fluxus. Jak se o vás dozvěděla?
MK - Pod Fluxus se zahrnují všechny umělecké akční projevy, které se v šedesátých letech dály. Moje práce se Fluxu dotýká jen okrajově. Pořádal jsem v šedesátých letech v tehdejším Československu pouliční akce a známý teoretik umění Jindřich Chalupecký se o mě začal zajímat a poslal dokumentaci mé práce různě po světě. Rázem mě znala spousta lidí.
FG - A spoustu lidí jste poznal i vy. Třeba Yoko Ono.
MK - Znal jsem ji i jejího prvního manžela Tonyho Coxe a jejich divokou dceru Kyoko. Byl jsem v New Yorku s přítelkyní, která měla s sebou syna, a ten si s Kyoko a dětmi Geofreye Hendrickse hrával. Tony Cox žil tehdy s krásnou temnou dívkou, která svou krásou okouzlila i mě.
FG - Když mluvíme o ženách, vy jste ženatý už přes třicet let!
MK - Začali jsme s mou manželkou žít už na začátku roku 1973. Neměli jsme v úmyslu se překotně brát, nepovažovali jsme to za důležité, ale byl jsem půl roku ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni a dozvěděl jsem se, že režim uvažoval o tom vyvézt mě za hranice, což byla v komunistickém světě jakási móda. Tak jsme se po mém náhodném propuštění rychle vzali, abychom jim to ztížili. Moje žena měla dvě děti a vyhodit rodinu nebylo tak jednoduché. Svatba byla 8. března, což byl svátek - Mezinárodní den žen. Tehdy jsme si to ani neuvědomili, takže jsme byli překvapení, když jsme nemohli nikde sehnat květiny a po ulicích se potáceli opilci. Říkali jsme si, že asi slaví naši svatbu. Svatební hosté byli jen přátelé, které policie již znala, a jako stálý doprovod jsme měli dva fízly v civilu.
FG - Takže jste se brali z praktických důvodů?
MK - V podstatě ano. Necítili jsme potřebu razítka. Lidé spolu mohou žít a milovat se bez požehnání úřadů. My jsme se vzali proto tak rychle, že jsme chtěli společně čelit nátlaku společnosti.
FG - Pomohlo vám to?
MK - Určitě. Manželka mohla lépe vystupovat jako můj partner a zástupce. Měla větší práva.
FG - Jak jste vychovával své nevlastní syny?
MK - Každé ráno jsem je sprchoval studenou vodou a neodpovídal na hloupé otázky. Doporučoval jsem jim, ať si odpověď najdou sami. Tchyně se mé přísnosti bála a varovala mě, že mě nebudou mít rádi. Ale věděl jsem, že pro děti je nejdůležitější pevný postoj a láska mezi rodiči. Dodnes máme vynikající vztahy, i když dnes jsou to vztahy přátelské, poněvadž pokud se láska k dětem nezmění v dospělosti v přátelství, je to špatně.
FG - Vaše manželka je známá tím, že vás často brání proti vašim kritikům. A jak plamenně!
MK - Vždyť je to moje žena!
FG - Některé vztahy fungují po takových letech jen ze zvyku, což asi není váš případ. Jak to děláte? Co je u Knížáků, co ostatní možná nemají?
MK - Nic speciálního. Láska.
FG - Představa dlouholetých manželství je spíš ta, že si druhého ani nevšimnete, když přijdete domů, nebo ne?
MK - V takovém manželství bych nebyl a moje žena taky ne. Je to velmi silná bytost. Vůbec není submisivní a v ničem mi nepodléhá. Její postoje jsou jejím rozhodnutím. A proč mě brání? Asi proto, že je přesvědčena, že se mi děje nějaká křivda. Nenutím ji do toho, ale ani ji v tom neomezuji. Existuje mezi námi vzájemný respekt. Jinak by to nemohlo fungovat.
FG - Co vlastně dělá vaše žena?
MK - Pracuje pro mě a se mnou. Bez ní by velká část mé práce nebyla nikdy realizována.
FG - A čím byla původní profesí?
MK - Byla vrcholová gymnastka. Bohužel si při tréninku nalomila páteř a to ji zastavilo v kariéře. Pracovala na ústředí tělovýchovy a později ve výzkumném ústavu architektury, kde psala na stroji texty v podstatě ve všech jazycích. Stále píše jako kulomet. Když jsme se vzali, začala pracovat hlavně se mnou, i když to ze začátku moc nešlo.
FG - Jaký je váš poslední společný projekt? Na čem jste naposledy spolupracovali?
MK - Už přes třicet let pracuji na encyklopedii výtvarníků loutkového divadla od vystopovatelné minulosti do roku 1950. Česká republika byla v 19. století a v první polovině století 20. místem, kde vznikaly tisíce loutek. Aloutkářství bylo obecně rozšířeno.
FG - Vy a loutkové divadlo? Jak jste se k němu proboha dostal?
MK - Začal jsem loutky sbírat. A jelikož jsem člověk pídivý, zajímalo mě, odkud pocházejí a kdo je vyrobil. Zjistil jsem, že o tom naše muzea v podstatě nic nevědí, a pokud nějaké publikace existují, jsou plné nesprávných údajů. A tak jsem začal shánět informace, bádat v knihovnách a archivech. Podařilo se mi vybudovat ohromný archiv, který je základem chystané knihy. V roce 1990, když jsem začal pracovat na akademii a měl velmi málo času, hledal jsem někoho, kdo by mi s jejím dokončením technicky pomohl. Všichni byli nemožní. Pak se toho chopila moje žena, a ukázalo se, že je naprosto precizní a že je schopná i vědecké práce.
FG - Kolik jí to zabere času?
MK - Už několik let sedí celé dny u počítače a u telefonu a systematicky pracuje. Kniha by měla vyjít letos před Vánocemi. Upozorňuji, že ji do toho nenutím. Je to její volba, ale jsem jí za to vděčný.
FG - Je podobně hladká vaše spolupráce i v jiných oblastech?
MK - Ano. Nerad myju nádobí, tak ho myje ona. A jsou věci, které ona dělat nechce, tak je udělám já. Ale nemáme nic striktně rozdělené. Vyplývá to vždy ze situace.
FG - V čem jste si se svou ženou podobní?
MK - Asi v tom, že nejsme příliš společenští. Nehorujeme pro velké návštěvy, nenavštěvujeme party, pokud nemusíme. A držíme se v ústraní, pokud to jde. Máme rádi soukromí.
FG - Býváte v práci do noci?
MK - Z domova vyjíždím mezi půl osmou a tři čtvrtě na osm. Když jde vše dobře, vracím se po sedmnácté hodině, ale velmi často až k devatenácté. V případě večerních akcí až v noci. Takže doma jsem velmi málo. Velmi často mám večer nějakou akci kolem osmé a někdy ještě akci pozdější, třeba pozdní večeři. Takže doma opravdu celý den nejsem.
FG - A jak trávíte víkendy?
MK - Pokud to lze, odjíždíme na chalupu, kde jsem kdysi bydlel. Byly doby, kdy jsem nechtěl bydlet v Praze. Když mě zavřeli, tak mi chalupu policajti chtěli sebrat, protože se líbila jednomu z estébáckých náčelníků. Mám tam ateliér, ve kterém přes léto usilovně pracuji.
FG - Máte tolik inspirace jako dřív, kdy jste měl víc času?
MK - Mám víc inspirace. Potkávám se se spoustou věcí a ty mě obohacují, i když jsou někdy nepříjemné. Jsem přesvědčen, že umělec nepotřebuje speciální inspiraci, v podstatě ho inspiruje všechno. Navíc nejsem ten, který inspirační vzruchy okamžitě přetavuje do díla. Čekám, až se to ve mně usadí a dozraje.
FG - Věnují se umění i vaši nevlastní synové?
MK - Jeden ano. Ten druhý, starší je spíš studijní typ a stal se inženýrem chemie. V dětství jsem vypozoroval jeho sklon k technice. Koupili jsme mu malou chemickou laboratoř a on u toho zůstal. Mladší po bouřlivých letech, kdy se vyučil kovářem a kováře nikdy nedělal, vystudoval akademii obor nových médií. Pracoval jako výtvarník u filmu, například pro film Kytice, a byl nominován na Českého lva.
FG - Jak se pozná, co je umění a co ne?
MK - Asi se to hned nepozná. Pro mě je báječné, že umění je k ničemu. To považuju za velkou prioritu. Zdá se, že život by se bez něj obešel. Umění nejíme, nedýcháme, neoblékáme se do něj, nespíme s ním. Ale přesto je něčím, co může v životě hrát velkou roli. Přináší do života velkou porci jemnosti. Asi nemůžeme poznat hranice mezi dobrým a špatným uměním nebo mezi uměleckým a neuměleckým. Tvorba uměleckého díla je především na osobním rozhodnutí tvůrce. Klade to nároky na osobní zodpovědnost a to se mi líbí.
FG - Říkal jste, že je umění k ničemu. A co umění jako způsob komunikace? Váš odpůrce David Černý třeba natočil video, na kterém hovoříte s prezidentem Klausem...
MK - Nehovoříme! Mažeme se nějakou kaší a děláme to v zadcích obrů. Ale tím, že umění je k ničemu, jsem myslel, že se vymaňuje z běžných potřeb. To, co asi máte na mysli, je angažované umění, které velmi často zastává či propaguje nějaké politické postoje. Bohužel, taková vlastnost byla umění někdy vnucována. Třeba za fašismu nebo komunismu. Ale nemyslím si, že David Černý je angažovaný umělec. Dělá jen věci, které chtějí zaujmout, ohromit a proslavit autora.
FG - Asi každý umělec se chce proslavit. Proč jste se vlastně chtěl stát umělcem vy?
MK - Nevím, jestli jsem chtěl. Táta byl kantor, okresní malíř, hrál na housle a babička mě vodila do opery. Považoval jsem hudbu a barvy za samozřejmou součást života.
FG - Revoltoval jste svým uměním proti otci?
MK - Ne, nemyslím. Mindrák z otce jsem nikdy neměl. Vztahy v naší rodině byly naprosto normální, řekl bych i liberální. Akdyž se naši rozešli, tak to udělali velmi ohleduplně.
FG - Jak to vypadalo?
MK - Matka mi připomínala, že už jsem dlouho nenavštívil otce, a otec mě upozorňoval, že má matka narozeniny, a dával mi peníze na dárek pro ni.
FG - Takže rozervaný umělec jste nebyl?
MK - Asi ne. Jako kluk jsem psal básně, maloval akvarely, hrál hudbu. Přišlo mi to normální. Jednou jsem jako nejlepší žák dostal knihu básní. Mrskl jsem s ní někam do kouta. Až jsem byl nemocný a neměl už co číst, tak jsem ji vytáhl. A poezie mě naprosto pohltila. Ale jasná touha být umělcem ve mně nebyla. Chtěl jsem být pilotem.
FG - Pilotem?
MK - Ano. Ale pak se mi udělalo blbě na kolotoči, tak jsem si řekl dobře, budu letecký konstruktér.
FG - A kdy jste poznal, že to, co děláte, je umění?
MK - Umění určitě ne, ale když jsem v sedmnácti odmaturoval, tak jsem chtěl jít studovat na uměleckou školu. Ale nic jsem neuměl. Odjel jsem na zkoušky do Prahy a hned první den jsem zjistil, že zkoušky neudělám. Tak jsem chodil z Hloubětína na akademii pěšky a jedl jen rohlíky a pil vodu z vodovodu, abych peníze, které mi rodiče s sebou do Prahy dali, ušetřil a vrátil jim je. Měl jsem pocit, že bych je jinak podvedl. Pak jsem udělal zkoušky na vysokou školu pedagogickou obor výtvarná výchova a ruština. Odtamtud mě vyhodili a vzali mě do přípravky na akademii. Tam mě také brzy vyhodili.
FG - Rád říkáte nahlas to, co si myslíte. To není typicky česká vlastnost...
MK - Toho se nebojím, připadá mi to normální. Asi nejsem typický Čech.
pro mf05
Rozhovor s Milanem Knížákem
Fabiano Golgo
Přečteno 52926 krát
Je osobností české kultury, o které se mluví často a s emocemi. Lidé ho buď obdivují, nebo zatracují. MILAN KNÍŽÁK se totiž umí hlasitě pochválit a nepovažuje se za typického Čecha.
Za mou pověst arogantního člověka mohou média, tvrdí ředitel Národní galerie Milan Knížák. Pohodlně usazený v křesle své pracovny nejdřív trochu ostražitě odpovídá na první otázky. Je znát, že v případě potřeby je připraven se ostře bránit. Po chvíli se však začne projevovat jako shovívavý gentleman.
FG - Nikdy jste se netajil kritikou českých poměrů. Proč jste nikdy neemigroval?
MK - Nerad utíkám. Poprvé mě to napadlo až v roce 1988 při cestě do Západního Berlína. Na hranici nás hodiny vyslýchali, všechno prohledávali. Byla to ta příslovečná poslední kapka, poněvadž poprvé mě policisté zmlátili už v roce 1957 - v mých sedmnácti letech.
FG - Proč jste vlastně po listopadu ’89 nevstoupil do politiky?
MK - Jednu chvíli jsem na to myslel. Chtěl jsem něco udělat pro českou kulturu, ale asi jsem se přecenil. I když jako senátor bych pak měl určitě dobrou penzi.
FG - A co stát se prezidentem?
MK - Tak blbej nejsem. (smích)
FG - Prosím? Vždyť Václav Klaus je váš oblíbenec!
MK - Mám ho rád. I se všemi chybami, které má.
FG - Což byste o jeho předchůdci Václavu Havlovi nikdy neřekl. O něm jste se nevyjadřoval moc lichotivě.
MK - Podle mého přesvědčení byl Václav Havel špatným prezidentem. Nebyla s ním možná diskuse. Když mám problém s Václavem Klausem, zvednu telefon nebo pošlu esemesku a klidně se s ním hádám. Naposledy kvůli medailím. Nesouhlasil jsem s výběrem některých kandidátů na státní vyznamenání, která Klaus udělil.
FG - A s Havlem se pohádat nemůžete?
MK - Ne. Ten bohužel není schopen přímého kontaktu. Klaus chce vyhrát a netají se tím, ale když prohraje, jde opět otevřeně do boje. Toho si cením. Havel jednat přímo neumí. Když měl na mě vztek, dělal, že mě nevidí, a to jsem seděl dva metry od něho. Navíc má pocit, že problémy lze řešit dohodou mezi vladaři. To naštěstí v demokracii není možné.
venuse1
FG - Podobně jako oba vaši prezidenti musíte i vy čelit kritice. Někdy i za to, že Národní galerie nakoupila vaše umění. Co na to odpovídáte?
MK - Národní galerie nakoupila moje díla v době, kdy jsem tu ještě nepracoval. Pouze za jedno mi zůstala dlužná, a to jsem při svém nástupu nařídil vyrovnat, aby tak galerie nedlužila svému generálnímu řediteli. To bylo v roce 1999. Od té doby jsem Národní galerii nic neprodal, i když o to byl zájem. Všechny mé věci, které jsou v expozici, si NG ode mě vypůjčila. Kdybych nebyl v expozici českého umění zastoupen, považoval bych to za profesionální selhání.
FG - Proč myslíte, že nemůžete v Národní galerii chybět?
MK - Ať se vám to líbí nebo ne, patřím mezi nejvýznamnější české umělce druhé poloviny 20. století. A moji kritici? Devadesát procent lidí, kteří o mně mluví, nezná moji práci. Moje pověst arogantního člověka má původ nepochybně v médiích, kde vám nedovolí říct nic jiného než ano nebo ne. Média nemají zájem problém vysvětlit, ale skandalizovat. Jsem pro to, dostávat i klást nepříjemné otázky, ale se šancí odpovědi. To média u nás zásadně nedělají.
r. 1974
FG - Pobýval jste v šedesátých letech dva roky v Americe. Co si o ní myslíte?
MK - Je to zajímavá a krásná země. Celou jsem ji projel autem. Navíc mě Amerika naučila umět prodat svou práci. V Čechách neumíme jasně a bez skrupulí hovořit o práci a odměně za ni. Ale poznal jsem Ameriku i jako nesvobodnou, policejní zemi. Ta země mě zcela vyléčila z mindráků, které zAmeriky často Češi mají. Pobyt a práce tam mi ji demytizovaly.
FG - Do Ameriky vás pozvala tehdy slavná umělecká skupina Fluxus. Jak se o vás dozvěděla?
MK - Pod Fluxus se zahrnují všechny umělecké akční projevy, které se v šedesátých letech dály. Moje práce se Fluxu dotýká jen okrajově. Pořádal jsem v šedesátých letech v tehdejším Československu pouliční akce a známý teoretik umění Jindřich Chalupecký se o mě začal zajímat a poslal dokumentaci mé práce různě po světě. Rázem mě znala spousta lidí.
FG - A spoustu lidí jste poznal i vy. Třeba Yoko Ono.
MK - Znal jsem ji i jejího prvního manžela Tonyho Coxe a jejich divokou dceru Kyoko. Byl jsem v New Yorku s přítelkyní, která měla s sebou syna, a ten si s Kyoko a dětmi Geofreye Hendrickse hrával. Tony Cox žil tehdy s krásnou temnou dívkou, která svou krásou okouzlila i mě.
FG - Když mluvíme o ženách, vy jste ženatý už přes třicet let!
MK - Začali jsme s mou manželkou žít už na začátku roku 1973. Neměli jsme v úmyslu se překotně brát, nepovažovali jsme to za důležité, ale byl jsem půl roku ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni a dozvěděl jsem se, že režim uvažoval o tom vyvézt mě za hranice, což byla v komunistickém světě jakási móda. Tak jsme se po mém náhodném propuštění rychle vzali, abychom jim to ztížili. Moje žena měla dvě děti a vyhodit rodinu nebylo tak jednoduché. Svatba byla 8. března, což byl svátek - Mezinárodní den žen. Tehdy jsme si to ani neuvědomili, takže jsme byli překvapení, když jsme nemohli nikde sehnat květiny a po ulicích se potáceli opilci. Říkali jsme si, že asi slaví naši svatbu. Svatební hosté byli jen přátelé, které policie již znala, a jako stálý doprovod jsme měli dva fízly v civilu.
FG - Takže jste se brali z praktických důvodů?
MK - V podstatě ano. Necítili jsme potřebu razítka. Lidé spolu mohou žít a milovat se bez požehnání úřadů. My jsme se vzali proto tak rychle, že jsme chtěli společně čelit nátlaku společnosti.
FG - Pomohlo vám to?
MK - Určitě. Manželka mohla lépe vystupovat jako můj partner a zástupce. Měla větší práva.
FG - Jak jste vychovával své nevlastní syny?
MK - Každé ráno jsem je sprchoval studenou vodou a neodpovídal na hloupé otázky. Doporučoval jsem jim, ať si odpověď najdou sami. Tchyně se mé přísnosti bála a varovala mě, že mě nebudou mít rádi. Ale věděl jsem, že pro děti je nejdůležitější pevný postoj a láska mezi rodiči. Dodnes máme vynikající vztahy, i když dnes jsou to vztahy přátelské, poněvadž pokud se láska k dětem nezmění v dospělosti v přátelství, je to špatně.
FG - Vaše manželka je známá tím, že vás často brání proti vašim kritikům. A jak plamenně!
MK - Vždyť je to moje žena!
FG - Některé vztahy fungují po takových letech jen ze zvyku, což asi není váš případ. Jak to děláte? Co je u Knížáků, co ostatní možná nemají?
MK - Nic speciálního. Láska.
FG - Představa dlouholetých manželství je spíš ta, že si druhého ani nevšimnete, když přijdete domů, nebo ne?
MK - V takovém manželství bych nebyl a moje žena taky ne. Je to velmi silná bytost. Vůbec není submisivní a v ničem mi nepodléhá. Její postoje jsou jejím rozhodnutím. A proč mě brání? Asi proto, že je přesvědčena, že se mi děje nějaká křivda. Nenutím ji do toho, ale ani ji v tom neomezuji. Existuje mezi námi vzájemný respekt. Jinak by to nemohlo fungovat.
FG - Co vlastně dělá vaše žena?
MK - Pracuje pro mě a se mnou. Bez ní by velká část mé práce nebyla nikdy realizována.
FG - A čím byla původní profesí?
MK - Byla vrcholová gymnastka. Bohužel si při tréninku nalomila páteř a to ji zastavilo v kariéře. Pracovala na ústředí tělovýchovy a později ve výzkumném ústavu architektury, kde psala na stroji texty v podstatě ve všech jazycích. Stále píše jako kulomet. Když jsme se vzali, začala pracovat hlavně se mnou, i když to ze začátku moc nešlo.
FG - Jaký je váš poslední společný projekt? Na čem jste naposledy spolupracovali?
MK - Už přes třicet let pracuji na encyklopedii výtvarníků loutkového divadla od vystopovatelné minulosti do roku 1950. Česká republika byla v 19. století a v první polovině století 20. místem, kde vznikaly tisíce loutek. Aloutkářství bylo obecně rozšířeno.
FG - Vy a loutkové divadlo? Jak jste se k němu proboha dostal?
MK - Začal jsem loutky sbírat. A jelikož jsem člověk pídivý, zajímalo mě, odkud pocházejí a kdo je vyrobil. Zjistil jsem, že o tom naše muzea v podstatě nic nevědí, a pokud nějaké publikace existují, jsou plné nesprávných údajů. A tak jsem začal shánět informace, bádat v knihovnách a archivech. Podařilo se mi vybudovat ohromný archiv, který je základem chystané knihy. V roce 1990, když jsem začal pracovat na akademii a měl velmi málo času, hledal jsem někoho, kdo by mi s jejím dokončením technicky pomohl. Všichni byli nemožní. Pak se toho chopila moje žena, a ukázalo se, že je naprosto precizní a že je schopná i vědecké práce.
FG - Kolik jí to zabere času?
MK - Už několik let sedí celé dny u počítače a u telefonu a systematicky pracuje. Kniha by měla vyjít letos před Vánocemi. Upozorňuji, že ji do toho nenutím. Je to její volba, ale jsem jí za to vděčný.
FG - Je podobně hladká vaše spolupráce i v jiných oblastech?
MK - Ano. Nerad myju nádobí, tak ho myje ona. A jsou věci, které ona dělat nechce, tak je udělám já. Ale nemáme nic striktně rozdělené. Vyplývá to vždy ze situace.
FG - V čem jste si se svou ženou podobní?
MK - Asi v tom, že nejsme příliš společenští. Nehorujeme pro velké návštěvy, nenavštěvujeme party, pokud nemusíme. A držíme se v ústraní, pokud to jde. Máme rádi soukromí.
FG - Býváte v práci do noci?
MK - Z domova vyjíždím mezi půl osmou a tři čtvrtě na osm. Když jde vše dobře, vracím se po sedmnácté hodině, ale velmi často až k devatenácté. V případě večerních akcí až v noci. Takže doma jsem velmi málo. Velmi často mám večer nějakou akci kolem osmé a někdy ještě akci pozdější, třeba pozdní večeři. Takže doma opravdu celý den nejsem.
FG - A jak trávíte víkendy?
MK - Pokud to lze, odjíždíme na chalupu, kde jsem kdysi bydlel. Byly doby, kdy jsem nechtěl bydlet v Praze. Když mě zavřeli, tak mi chalupu policajti chtěli sebrat, protože se líbila jednomu z estébáckých náčelníků. Mám tam ateliér, ve kterém přes léto usilovně pracuji.
FG - Máte tolik inspirace jako dřív, kdy jste měl víc času?
MK - Mám víc inspirace. Potkávám se se spoustou věcí a ty mě obohacují, i když jsou někdy nepříjemné. Jsem přesvědčen, že umělec nepotřebuje speciální inspiraci, v podstatě ho inspiruje všechno. Navíc nejsem ten, který inspirační vzruchy okamžitě přetavuje do díla. Čekám, až se to ve mně usadí a dozraje.
FG - Věnují se umění i vaši nevlastní synové?
MK - Jeden ano. Ten druhý, starší je spíš studijní typ a stal se inženýrem chemie. V dětství jsem vypozoroval jeho sklon k technice. Koupili jsme mu malou chemickou laboratoř a on u toho zůstal. Mladší po bouřlivých letech, kdy se vyučil kovářem a kováře nikdy nedělal, vystudoval akademii obor nových médií. Pracoval jako výtvarník u filmu, například pro film Kytice, a byl nominován na Českého lva.
FG - Jak se pozná, co je umění a co ne?
MK - Asi se to hned nepozná. Pro mě je báječné, že umění je k ničemu. To považuju za velkou prioritu. Zdá se, že život by se bez něj obešel. Umění nejíme, nedýcháme, neoblékáme se do něj, nespíme s ním. Ale přesto je něčím, co může v životě hrát velkou roli. Přináší do života velkou porci jemnosti. Asi nemůžeme poznat hranice mezi dobrým a špatným uměním nebo mezi uměleckým a neuměleckým. Tvorba uměleckého díla je především na osobním rozhodnutí tvůrce. Klade to nároky na osobní zodpovědnost a to se mi líbí.
FG - Říkal jste, že je umění k ničemu. A co umění jako způsob komunikace? Váš odpůrce David Černý třeba natočil video, na kterém hovoříte s prezidentem Klausem...
MK - Nehovoříme! Mažeme se nějakou kaší a děláme to v zadcích obrů. Ale tím, že umění je k ničemu, jsem myslel, že se vymaňuje z běžných potřeb. To, co asi máte na mysli, je angažované umění, které velmi často zastává či propaguje nějaké politické postoje. Bohužel, taková vlastnost byla umění někdy vnucována. Třeba za fašismu nebo komunismu. Ale nemyslím si, že David Černý je angažovaný umělec. Dělá jen věci, které chtějí zaujmout, ohromit a proslavit autora.
FG - Asi každý umělec se chce proslavit. Proč jste se vlastně chtěl stát umělcem vy?
MK - Nevím, jestli jsem chtěl. Táta byl kantor, okresní malíř, hrál na housle a babička mě vodila do opery. Považoval jsem hudbu a barvy za samozřejmou součást života.
FG - Revoltoval jste svým uměním proti otci?
MK - Ne, nemyslím. Mindrák z otce jsem nikdy neměl. Vztahy v naší rodině byly naprosto normální, řekl bych i liberální. Akdyž se naši rozešli, tak to udělali velmi ohleduplně.
FG - Jak to vypadalo?
MK - Matka mi připomínala, že už jsem dlouho nenavštívil otce, a otec mě upozorňoval, že má matka narozeniny, a dával mi peníze na dárek pro ni.
FG - Takže rozervaný umělec jste nebyl?
MK - Asi ne. Jako kluk jsem psal básně, maloval akvarely, hrál hudbu. Přišlo mi to normální. Jednou jsem jako nejlepší žák dostal knihu básní. Mrskl jsem s ní někam do kouta. Až jsem byl nemocný a neměl už co číst, tak jsem ji vytáhl. A poezie mě naprosto pohltila. Ale jasná touha být umělcem ve mně nebyla. Chtěl jsem být pilotem.
FG - Pilotem?
MK - Ano. Ale pak se mi udělalo blbě na kolotoči, tak jsem si řekl dobře, budu letecký konstruktér.
FG - A kdy jste poznal, že to, co děláte, je umění?
MK - Umění určitě ne, ale když jsem v sedmnácti odmaturoval, tak jsem chtěl jít studovat na uměleckou školu. Ale nic jsem neuměl. Odjel jsem na zkoušky do Prahy a hned první den jsem zjistil, že zkoušky neudělám. Tak jsem chodil z Hloubětína na akademii pěšky a jedl jen rohlíky a pil vodu z vodovodu, abych peníze, které mi rodiče s sebou do Prahy dali, ušetřil a vrátil jim je. Měl jsem pocit, že bych je jinak podvedl. Pak jsem udělal zkoušky na vysokou školu pedagogickou obor výtvarná výchova a ruština. Odtamtud mě vyhodili a vzali mě do přípravky na akademii. Tam mě také brzy vyhodili.
FG - Rád říkáte nahlas to, co si myslíte. To není typicky česká vlastnost...
MK - Toho se nebojím, připadá mi to normální. Asi nejsem typický Čech.
pro mf05
15. 10.
FG - Co potřebuje katolický církev?
CH - Myslím, že naše církev bude muset čelit vědeckým a sociálním výzvám 21. století. Otázkám klonování či novému postavení žen v dnešní společnosti.
FG - Takže se domníváte, že by ženám mělo být konečně umožněno stát se knězi?
CH - Nenavrhuji a nemluvím o tom, že by v této věci mělo dojít k zásadní změně. Nemyslel jsem ženy v církevní hierarchii, ale ženy obecně, novou nezávislou ženu v moderní společnosti nebo ženy ve třetím světě...
FG - Zmínil jste potřebu církve adaptovat se na realitu 21. století. Tak co tedy postoj církve ke kondomům a jiným antikoncepčním prostředkům?
CH - Vidíme sex jako božský dar k vytvoření nového života, ne jako prostředek dělání si rychlé rozkoše. Můžeme najít spoustu tělesných rozkoší dotykem, líbáním, prostým bytím s těmi, které máme rádi.
Co se týče kondomů, jsou v církvi někteří, kteří by rádi viděli praktičtější přístup, jenž by neodmítal používání kondomů jako prostředku k zastavení AIDS. Tito lidé se domnívají, že hřích sexu bez reprodukce je něco mezi každým člověkem a Bohem. Soudí, že je to součástí naší Bohem dané svobodné vůle a že bychom měli akceptovat realitu a nebýt proti užívání kondomů. Jiní se s těmito názory neztotožňují. Ale zdá se, že se všichni shodneme na tom, že jiné antikoncepční metody a také potraty nemohou být akceptovány, protože to není způsob, jak si chránit vlastní zdraví.
FG - Mluvíte o dvou křídlech v církvi, co se týče názoru na používání kondomů. Ale neřekl jste, ke kterému křídlu patříte...
CH - Já nepatřím k žádnému křídlu. Pokouším se porozumět tomu, co učí Písmo svaté. Nejsem církev, jsem jen jejím členem.
FG - A co homosexuálové? Římskokatolická církev velmi hlasitě odsuzuje homosexualitu...
CH - Homosexuálové jsou Boží stvoření stejně jako vy nebo já...c
FG - Jako já, určitě! (smích)
CH - ... My neodsuzujeme homosexualitu, prostě jen nemůžeme v Bibli najít, že by svatba měla probíhat mezi někým jiným, než je muž a žena. Všechno ostatní je osobním rozhodnutím každého a jediným soudcem je Bůh.
FG - V zahraničí se o vás hovoří jako o umírněném konzervativci, ale v Brazílii jste považován za člověka s levicovými sklony.
CH - Jsem služebníkem Božím, mojí jedinou ideologií je učení římskokatolické církve. Během vojenského režimu v Brazílii jsem konal v souladu s principy církve. Byl tam režim, který cenzuroval svobodu slova, mučil a perzekvoval lidi.
FG - Kritizujete cenzuru, ale Vatikán má vlastní černou listinu knih. Jako jedna z posledních se na ní ocitla Šifra mistra Leonarda...
CH - Ne ne! Necenzurujeme Šifru mistra Leonarda. Chtěli jsme jen ukázat, kolik vad a chyb ta kniha obsahuje. Je to jenom beletrie s cílem prodávat. A ta kontroverze byla vytvořena jen k marketingovým účelům. Až doteď jsme nic neříkali, protože to pro nás byla jen další kniha, která si pohrává s Biblí. Byla to ta obrovská publicita, která zapříčinila to, že církev musela dát jasně najevo svůj názor proti falešným tvrzením, která jsou v té knize.
FG - Co se Janu Pavlu II. nepodařilo splnit během jeho pontifikátu, co musí být ještě uděláno?
CH - Myslím, že papež udělal vše, co musel. Ale práce nekončí, protože čas přináší nové výzvy a další otázky. Naším hlavním problémem je nyní chudoba a otázka lidských práv. Neoliberální kapitalistický přístup, který se rozšířil ve třetím světě od 90. let, nebyl schopen zmírnit obrovské sociální rozdíly v těchto společnostech. Musíme najít cesty, jak osvobodit lidi od nelidských podmínek.
FG - Ve třetím světě katolická církev ztrácí v posledních desetiletích věřící. Jenom v Brazílii přešlo 22 milionů lidí k evangelíkům. Jak chcete lidi přesvědčit, aby neopouštěli římskokatolickou víru?
CH - Je tu něco, co tyto lidi přitahuje k jiným církvím. Jediné, co můžeme dělat, je hledat mosty, které nás dostanou blíže k lidem, kteří nenalézají domov v římskokatolické církvi. Všichni jsme stvoření Boží a nezáleží na tom, k jaké církvi patříte.
FG - Takže jste otevřený vůči jiným vyznáním?
CH - Jak říkám, všichni lidé pocházejí od stejného Boha.
Prefekt vatikánské Kongregace pro klérus mluví
Fabiano Golgo
Přečteno 35988 krát
"Církev může o otázce celibátu diskutovat, protože celibát není žádné dogma, nýbrž disciplinární nařízení," vysvětluje kardinál Claudio Hummes, ktery je prefekt vatikánské Kongregace pro klérus a je považován za jednoho z možných nástupců Benedikta XVI. Hummes upozornuje, že i někteří apoštolové - mezi nimi například Petr - ženatí byli. "Církev není strnulá, je to instituce, která se mění, když se změnit musí," míní.
FG - Co potřebuje katolický církev?
CH - Myslím, že naše církev bude muset čelit vědeckým a sociálním výzvám 21. století. Otázkám klonování či novému postavení žen v dnešní společnosti.
FG - Takže se domníváte, že by ženám mělo být konečně umožněno stát se knězi?
CH - Nenavrhuji a nemluvím o tom, že by v této věci mělo dojít k zásadní změně. Nemyslel jsem ženy v církevní hierarchii, ale ženy obecně, novou nezávislou ženu v moderní společnosti nebo ženy ve třetím světě...
FG - Zmínil jste potřebu církve adaptovat se na realitu 21. století. Tak co tedy postoj církve ke kondomům a jiným antikoncepčním prostředkům?
CH - Vidíme sex jako božský dar k vytvoření nového života, ne jako prostředek dělání si rychlé rozkoše. Můžeme najít spoustu tělesných rozkoší dotykem, líbáním, prostým bytím s těmi, které máme rádi.
Co se týče kondomů, jsou v církvi někteří, kteří by rádi viděli praktičtější přístup, jenž by neodmítal používání kondomů jako prostředku k zastavení AIDS. Tito lidé se domnívají, že hřích sexu bez reprodukce je něco mezi každým člověkem a Bohem. Soudí, že je to součástí naší Bohem dané svobodné vůle a že bychom měli akceptovat realitu a nebýt proti užívání kondomů. Jiní se s těmito názory neztotožňují. Ale zdá se, že se všichni shodneme na tom, že jiné antikoncepční metody a také potraty nemohou být akceptovány, protože to není způsob, jak si chránit vlastní zdraví.
FG - Mluvíte o dvou křídlech v církvi, co se týče názoru na používání kondomů. Ale neřekl jste, ke kterému křídlu patříte...
CH - Já nepatřím k žádnému křídlu. Pokouším se porozumět tomu, co učí Písmo svaté. Nejsem církev, jsem jen jejím členem.
FG - A co homosexuálové? Římskokatolická církev velmi hlasitě odsuzuje homosexualitu...
CH - Homosexuálové jsou Boží stvoření stejně jako vy nebo já...c
FG - Jako já, určitě! (smích)
CH - ... My neodsuzujeme homosexualitu, prostě jen nemůžeme v Bibli najít, že by svatba měla probíhat mezi někým jiným, než je muž a žena. Všechno ostatní je osobním rozhodnutím každého a jediným soudcem je Bůh.
FG - V zahraničí se o vás hovoří jako o umírněném konzervativci, ale v Brazílii jste považován za člověka s levicovými sklony.
CH - Jsem služebníkem Božím, mojí jedinou ideologií je učení římskokatolické církve. Během vojenského režimu v Brazílii jsem konal v souladu s principy církve. Byl tam režim, který cenzuroval svobodu slova, mučil a perzekvoval lidi.
FG - Kritizujete cenzuru, ale Vatikán má vlastní černou listinu knih. Jako jedna z posledních se na ní ocitla Šifra mistra Leonarda...
CH - Ne ne! Necenzurujeme Šifru mistra Leonarda. Chtěli jsme jen ukázat, kolik vad a chyb ta kniha obsahuje. Je to jenom beletrie s cílem prodávat. A ta kontroverze byla vytvořena jen k marketingovým účelům. Až doteď jsme nic neříkali, protože to pro nás byla jen další kniha, která si pohrává s Biblí. Byla to ta obrovská publicita, která zapříčinila to, že církev musela dát jasně najevo svůj názor proti falešným tvrzením, která jsou v té knize.
FG - Co se Janu Pavlu II. nepodařilo splnit během jeho pontifikátu, co musí být ještě uděláno?
CH - Myslím, že papež udělal vše, co musel. Ale práce nekončí, protože čas přináší nové výzvy a další otázky. Naším hlavním problémem je nyní chudoba a otázka lidských práv. Neoliberální kapitalistický přístup, který se rozšířil ve třetím světě od 90. let, nebyl schopen zmírnit obrovské sociální rozdíly v těchto společnostech. Musíme najít cesty, jak osvobodit lidi od nelidských podmínek.
FG - Ve třetím světě katolická církev ztrácí v posledních desetiletích věřící. Jenom v Brazílii přešlo 22 milionů lidí k evangelíkům. Jak chcete lidi přesvědčit, aby neopouštěli římskokatolickou víru?
CH - Je tu něco, co tyto lidi přitahuje k jiným církvím. Jediné, co můžeme dělat, je hledat mosty, které nás dostanou blíže k lidem, kteří nenalézají domov v římskokatolické církvi. Všichni jsme stvoření Boží a nezáleží na tom, k jaké církvi patříte.
FG - Takže jste otevřený vůči jiným vyznáním?
CH - Jak říkám, všichni lidé pocházejí od stejného Boha.
14. 10.
FG - Jiný svět? Snad nějaký pekelný?
HG - Ne tak docela. Řekl bych, že se možná napojuju na náš budoucí svět. Ano, nejspíš to je budoucnost, která má teprve přijít.
FG - Jak by podle vás mohla vypadat?
HG - Budoucnost plná mutantů a lidského otroctví. Kdo ví, možná, že se někde odehrává paralelně budoucnost, minulost a současnost. Vždyť žijeme ve světě, jehož základ je kruh - od zeměkoule přes atomy. Takže možná, že čas funguje podobným způsobem, kdo ví.
FG - A ti mutanti znamenají vítězství nad smrtí?
HG - Ano. Možná, že jednou lidstvo najde technologii, kterou výrazně prodlouží lidský život. Doufám, že to bude co nejdřív.
FG - Řekněte mi, nemáte občas strach z toho, co malujete?
HG - Mám. Ale také mě to trochu vzrušuje. Připadá mi, jako by strach a sex pocházely ze stejných pocitů.
FG - Jak vznikl Vetřelec, váš nejslavnější výtvor přenesený na filmové plátno?
HG - Režiséra Ridleyho Scotta moje dílo oslovilo a požádal mě o spolupráci. Můj návrh na podobu Vetřelce odsouhlasil celý filmový štáb. Vzniklo elegantní, hmyzu podobné stvoření, které nebylo jen nemotorným monstrem. Ale došli jsme k názoru, že ještě děsivější bude stvoření bez očí, které poženou pouze instinkty. Proto jsem nakreslil druhou verzi, v níž Vetřelec neměl oči. To byly začátky. Pak jsme pokračovali na detailech a na Vetřelcově „oživování“.
FG - Vaše obrazy mají silný sexuální náboj. Ale ženy na vašich plátnech jsou často zachycené jako pasivní objekty, je jim znemožněn sebemenší pohyb.
HG - Teď, když to říkáte, si toho skutečně všímám, ale věřte, že je to poprvé, co o tom takhle přemýšlím. Máte pravdu, že ženy na mých obrazech jsou vždy spojeny s ostatními prvky malby a nemají pražádnou možnost pohybu.
FG - Jak to vzniklo? Proč je tak zobrazujete?
HG - (Pár vteřin přemýšlí) Víte, nerad o tom mluvím, ale sám bych v tom chtěl mít jasno. Proto udělám výjimku. Příčinou je sebevražda mé ženy. Teď si uvědomuju, že ty ženy neschopné pohybu mají co do činění se smutkem způsobeným ztrátou partnerky, se kterou jsem měl intenzivní vztah. Od té doby, co mě opustila, na ni neustále vzpomínám jako na nádhernou ženu. A ten smutek dávám do svých obrazů. Možná, že to má něco společného s tím, že už ji nikdy nemůžu potkat. Že i když je mrtvá a nemůže se hnout, tak po ní stále toužím. Ale už raději skončím, protože nechci, aby tenhle rozhovor vyšel v novinách s titulkem, že jsem nekrofil.
FG - Ztráta vaší ženy také vysvětluje, proč je na vašich obrazech přítomna i smrt.
HG - Smrt? Kde vidíte smrt?
FG - Všechny ty divné postavy mutantů připomínající zombi... Jsou to částečně lidé, částečně stroje a ve tvářích mají bolest.
HG - Jedním z mých častých motivů jsou dveře do jiného světa. Raději takhle nazývám smrt.
FG - Bojíte se smrti?
HG - Samozřejmě, vy ne? Můj Bože, smrt přece zajímá každého! Vždycky ráno si po probuzení uvědomím, že i když jsem tuhle noc přežil, otázka je, kolik jich mám ještě před sebou? A pokud se narodíte před tak dlouhou dobou jako já, tak víte, že už vás mnoho let nečeká. Což je depresivní.
FG - Ale vaše práce tady po vás zůstane!
HG - Záleží na tom? Zajímá mě jen to, co si můžu ještě užít. To, že tu po mně zůstane moje práce, pouze znamená, že zanechám lidem něco ze sebe. Jenže to už si já neužiju.
FG - A užíváte si svou slávu?
HG - Abych byl upřímný, tak slávu ne. Starám se - a to je poprvé, co to přiznávám - pouze o ty zatracené kritiky.
FG - Zajímáte se o kritiky, ale ne o miliony fanoušků, kteří vás obdivují jako tvůrce filmového Vetřelce?
HG - My umělci bychom se měli kritikům smát. Ale většinou chceme, aby nás měli rádi právě ti, kteří nás nesnášejí. (usmívá se) Kritici říkají, že nejsem umělec. A jedním z důvodů jejich odporu vůči mně je právě má popularita, která nevznikla v galeriích, ale na promítacím plátně. Kritici prostě nemají Hollywood v lásce.
FG - A vy? Věnoval jste svého Vetřelce filmu kvůli slávě, nebo kvůli penězům?
HG - Především kvůli penězům. A taky jsem si chtěl užít trochu slávy, to je fakt. Pokud bych si měl znovu vybrat, nechal bych i teď režiséra Ridleyho Scotta, ať se inspiruje mou prací, protože film Vetřelec mám opravdu rád. Ale sláva, kterou mi přinesl, byla současně sladká i kyselá. Svět mě sice zaregistroval, ale nezačal uznávat. Prestiž jsem nezískal. A já to chtěl opačně!
FG - Jak svým kritikům vysvětlíte, že jste umělec, a ne jen bizarní inženýr hollywoodských filmů?
HG - To je problém. Žiju s vědomím, že mě nikdo nebere vážně a že pro většinu lidí jsem pouze ten chlap, co vytvořil Vetřelce... Ale za to jsem dostal alespoň zaplaceno! V jiných filmech vidím vykradenou svou práci.
FG - Soudíte se?
HG - Ne. Na ten zbytek mého života mi ještě peníze vystačí.
FG - Na čem v současnosti pracujete?
HG - Na ničem. Jen si tak cestuju. Co taky dělat? Pro mě jsou všude jen dveře do jiných světů a těmi dveřmi jsou ženy a smrt.
***
HANS RUDY GIGER
Jeden z předních světových vizionářských umělců. Narodil se ve Švýcarsku 5. února 1940. Studoval architekturu a průmyslový design. Zprvu tvořil kresby tuší a olejomalby, později objevil airbrush - techniku stříkací pistole. Většina lidí ho zná díky filmu Vetřelec, za jehož design získal v roce 1980 Oscara. Když režisér Ridley Scott pozval Gigera do londýnských studií a on zde během několika měsíců vytvořil řadu skic zobrazujících mimozemský kosmický koráb i jeho nevítaného obyvatele - Vetřelce, ještě ani jeden netušil, jakou slávu jim oběma přinese.
Vetřelec Hans Rudy Giger
Fabiano Golgo
Přečteno 244345 krát
Jen třicet minut. Víc času na rozhovor prý nemá. „Pak musím odejít,“ řekl sedmašedesátiletý Hans Rudy Giger. A dopředu upozornil, že už nesnáší otázky na Vetřelce. Ale nakonec to nebylo tak zlé. Slíbenou půlhodinku beze všeho přetáhl a ochotně se rozpovídal. Krom jiného i o Vetřelci.
FG - Vaše obrazy působí trochu strašidelně. Co vlastně malujete - svoje noční můry?
HG - Často si pokládám stejnou otázku! Ale nebojte se, nemívám takové sny. Dokonce o tom, co vidíte na mých obrazech, ani nepřemýšlím. Většina věcí, které vytvářím, ke mně přijde nějakým zvláštním instinktem. Nejdřív si jen tak sedím a nic moc se neděje. Pak začnu kreslit, potom malovat, a za nějakou hodinku je obraz hotov. Jako bych se napojoval na nějaký jiný svět, který snad ani není můj.
FG - Jiný svět? Snad nějaký pekelný?
HG - Ne tak docela. Řekl bych, že se možná napojuju na náš budoucí svět. Ano, nejspíš to je budoucnost, která má teprve přijít.
FG - Jak by podle vás mohla vypadat?
HG - Budoucnost plná mutantů a lidského otroctví. Kdo ví, možná, že se někde odehrává paralelně budoucnost, minulost a současnost. Vždyť žijeme ve světě, jehož základ je kruh - od zeměkoule přes atomy. Takže možná, že čas funguje podobným způsobem, kdo ví.
FG - A ti mutanti znamenají vítězství nad smrtí?
HG - Ano. Možná, že jednou lidstvo najde technologii, kterou výrazně prodlouží lidský život. Doufám, že to bude co nejdřív.
FG - Řekněte mi, nemáte občas strach z toho, co malujete?
HG - Mám. Ale také mě to trochu vzrušuje. Připadá mi, jako by strach a sex pocházely ze stejných pocitů.
FG - Jak vznikl Vetřelec, váš nejslavnější výtvor přenesený na filmové plátno?
HG - Režiséra Ridleyho Scotta moje dílo oslovilo a požádal mě o spolupráci. Můj návrh na podobu Vetřelce odsouhlasil celý filmový štáb. Vzniklo elegantní, hmyzu podobné stvoření, které nebylo jen nemotorným monstrem. Ale došli jsme k názoru, že ještě děsivější bude stvoření bez očí, které poženou pouze instinkty. Proto jsem nakreslil druhou verzi, v níž Vetřelec neměl oči. To byly začátky. Pak jsme pokračovali na detailech a na Vetřelcově „oživování“.
FG - Vaše obrazy mají silný sexuální náboj. Ale ženy na vašich plátnech jsou často zachycené jako pasivní objekty, je jim znemožněn sebemenší pohyb.
HG - Teď, když to říkáte, si toho skutečně všímám, ale věřte, že je to poprvé, co o tom takhle přemýšlím. Máte pravdu, že ženy na mých obrazech jsou vždy spojeny s ostatními prvky malby a nemají pražádnou možnost pohybu.
FG - Jak to vzniklo? Proč je tak zobrazujete?
HG - (Pár vteřin přemýšlí) Víte, nerad o tom mluvím, ale sám bych v tom chtěl mít jasno. Proto udělám výjimku. Příčinou je sebevražda mé ženy. Teď si uvědomuju, že ty ženy neschopné pohybu mají co do činění se smutkem způsobeným ztrátou partnerky, se kterou jsem měl intenzivní vztah. Od té doby, co mě opustila, na ni neustále vzpomínám jako na nádhernou ženu. A ten smutek dávám do svých obrazů. Možná, že to má něco společného s tím, že už ji nikdy nemůžu potkat. Že i když je mrtvá a nemůže se hnout, tak po ní stále toužím. Ale už raději skončím, protože nechci, aby tenhle rozhovor vyšel v novinách s titulkem, že jsem nekrofil.
FG - Ztráta vaší ženy také vysvětluje, proč je na vašich obrazech přítomna i smrt.
HG - Smrt? Kde vidíte smrt?
FG - Všechny ty divné postavy mutantů připomínající zombi... Jsou to částečně lidé, částečně stroje a ve tvářích mají bolest.
HG - Jedním z mých častých motivů jsou dveře do jiného světa. Raději takhle nazývám smrt.
FG - Bojíte se smrti?
HG - Samozřejmě, vy ne? Můj Bože, smrt přece zajímá každého! Vždycky ráno si po probuzení uvědomím, že i když jsem tuhle noc přežil, otázka je, kolik jich mám ještě před sebou? A pokud se narodíte před tak dlouhou dobou jako já, tak víte, že už vás mnoho let nečeká. Což je depresivní.
FG - Ale vaše práce tady po vás zůstane!
HG - Záleží na tom? Zajímá mě jen to, co si můžu ještě užít. To, že tu po mně zůstane moje práce, pouze znamená, že zanechám lidem něco ze sebe. Jenže to už si já neužiju.
FG - A užíváte si svou slávu?
HG - Abych byl upřímný, tak slávu ne. Starám se - a to je poprvé, co to přiznávám - pouze o ty zatracené kritiky.
FG - Zajímáte se o kritiky, ale ne o miliony fanoušků, kteří vás obdivují jako tvůrce filmového Vetřelce?
HG - My umělci bychom se měli kritikům smát. Ale většinou chceme, aby nás měli rádi právě ti, kteří nás nesnášejí. (usmívá se) Kritici říkají, že nejsem umělec. A jedním z důvodů jejich odporu vůči mně je právě má popularita, která nevznikla v galeriích, ale na promítacím plátně. Kritici prostě nemají Hollywood v lásce.
FG - A vy? Věnoval jste svého Vetřelce filmu kvůli slávě, nebo kvůli penězům?
HG - Především kvůli penězům. A taky jsem si chtěl užít trochu slávy, to je fakt. Pokud bych si měl znovu vybrat, nechal bych i teď režiséra Ridleyho Scotta, ať se inspiruje mou prací, protože film Vetřelec mám opravdu rád. Ale sláva, kterou mi přinesl, byla současně sladká i kyselá. Svět mě sice zaregistroval, ale nezačal uznávat. Prestiž jsem nezískal. A já to chtěl opačně!
FG - Jak svým kritikům vysvětlíte, že jste umělec, a ne jen bizarní inženýr hollywoodských filmů?
HG - To je problém. Žiju s vědomím, že mě nikdo nebere vážně a že pro většinu lidí jsem pouze ten chlap, co vytvořil Vetřelce... Ale za to jsem dostal alespoň zaplaceno! V jiných filmech vidím vykradenou svou práci.
FG - Soudíte se?
HG - Ne. Na ten zbytek mého života mi ještě peníze vystačí.
FG - Na čem v současnosti pracujete?
HG - Na ničem. Jen si tak cestuju. Co taky dělat? Pro mě jsou všude jen dveře do jiných světů a těmi dveřmi jsou ženy a smrt.
***
HANS RUDY GIGER
Jeden z předních světových vizionářských umělců. Narodil se ve Švýcarsku 5. února 1940. Studoval architekturu a průmyslový design. Zprvu tvořil kresby tuší a olejomalby, později objevil airbrush - techniku stříkací pistole. Většina lidí ho zná díky filmu Vetřelec, za jehož design získal v roce 1980 Oscara. Když režisér Ridley Scott pozval Gigera do londýnských studií a on zde během několika měsíců vytvořil řadu skic zobrazujících mimozemský kosmický koráb i jeho nevítaného obyvatele - Vetřelce, ještě ani jeden netušil, jakou slávu jim oběma přinese.
11. 10.
Oni Češi, já Čech
Fabiano Golgo
Přečteno 35324 krát
Jsem zvyklý na to, že Češi umějí velmi dobře dělat si legraci sami ze sebe, ale nepřijímají kritiku od někoho, kdo není "jedním z nás". Je to přirozené.
Kromě toho, pokaždé, když poukážu na nějakou typickou českou vlastnost, místní lidé začnou házet kamením a argumentovat, že "oni takoví nejsou". Oni jsou přece Češi a nejsou nositeli zrovna této vlastnosti, a tak z toho prý vyplývá, že tato vlastnost není česká... Všichni ti, kteří se neustále sprchují a jsou příjemní na zákazníky, protestují - jako by byli pravidlem!
Při antropologickém výzkumu musíme vidět to, co je typické, ne to, co je všeobecně, bez výjimky platné.
Pro Brazilce je napřiklad typické, že jezdí s auty nebezpečně a neodpovědně. Já ale jezdím pomalu. Všichni, s nimiž se setkávám v České republice, se mě ptají na sambu a na karneval. No, většina Čechů ví o sambě víc než já. Osobně jsem nikdy na žádném mejdanu na karnevalu nebyl. Znamená to tedy, že nejsem Brazilec? Společně jako ostatní Brazilci však většinou nikam nikdy nepřijdu přesně a třeba mám horkou krev. V práci vytvářím neformální atmosféru, jak to dělají Brazilci. A tak dále. To jsou ale pouze tendence, které je možno zmapovat.
Antropologové píší v obecnostech, protože se především zajímají o společné rysy chování, zajímají je vzorce a pravidelné chování, nikoliv výjimky a jedinečné chování.
Beru v úvahu i ony takzvané "vnitřněkulturní variace". Přesvědčený člen mormonské církve a narkoman z Bronxu, oba občané USA, budou jednat a uvažovat naprosto odlišně, přesto však budou mít společné vlastnosti, jimž říkáme "americké". Oba budou pravděpodobně podnikaví, dynamičtí, budou tvrdě pracovat a nebudou umět zeměpis. Oba budou sdílet množství symbolů a tradic z populární kultury. Oba budou zřejmě zastávat stejný názor na teroristé.
Rozdíly mezi nimi budou patřit do subkategorií. Člen mormonské církve bude patřit do subkategorie věřících v Boha, o čemž lze říci, že je to typická americká vlastnost. Existence milionů katolíků v USA neznamená, že nejsou Spojené státy puritánskou protestantskou kulturou.
Existence amerického narkomana, pokud je ateistou, neznamená, že jsou Spojené státy nekřesťanskou fundamentalistickou společností. V USA žijí miliony agnostiků a ateistů - přesto je základem americké kultury náboženství, zejména protestantské křesťanství.
Nelíbí se mi, že Brazilci jsou národem lehce zkorumpovatelných, neodpovědných, nedisciplinovaných, hluboce náboženských lidí. Velmi se mi nelíbí ignorování chudých lidí. Stydím se za to, že bezdomovce ve spánku na ulicích Ria a Sao Paola zabíjejí maskovaní policisté po službě.
Mám avšak předstírat, že to pravda není? Anebo očekávat, že cizinci o tom budou mlčet, když se rozhodnou navštívit mou zemi? To je přece nesmysl...
Cizinci, kteří se přistěhují do České republiky, dobře vědí, že velké množství Čechů nepovažuje hygienu za tak důležitou, jak důležitá je v kulturách, z nichž pocházejí. Žádná strana při tom není ani v právu, ani v neprávu. Je tomu stejně jako s Romy v ČR - k tomu, jak se dnes Romové (a Češi) chovají, vedly konkrétní historické a kulturní faktory.
Romové se chovají tak, jak se chovají, v důsledku své kolektivní historie a své orální kultury. Francouzi, vysoce civilizovaný národ, jsou taky známi tím, že nepřikládají velký význam hygieně. Nejde při tom o to, zda je česká, francouzská, romská či brazilská kultura "lepší" nebo "správnější".
Romové si také nemyslí, že by měli své chování nějak měnit jen proto, že nějaký jiný národ (bílí Čechové) si myslí, že se chovají nesprávně.
Tak proč by měli své chování měnit Romové?
Nejpravděpodobnější odpovědí by zřejmě bylo, že proto, že žijí mezi "námi" a musejí se přizpůsobit tomu, co jedna čtenářka, která kritizovala můj článek, charakterizovala jako "evropské způsoby".
Ale máme-li se přidržet tohoto logického argumentu, pak by si měli Češi taky zjistit, co jsou "evropské způsoby" v oblasti hygieny a změnit se ... Ne, vy můžete být Evropany a přesto nebýt takoví, jaká je většina Evropanů.
Češi vyjadřují obavu, že přijdou o své typické rysy v důsledku vstupu do Evropské unie. Ale přitom jim vůbec nevadí, že od Romů očekávají, že se oni přizpůsobí tomu, co Češi považují za "evropské chování", přitom to za "evropské chování" považují mylně, protože je to jen bělošské české chování, které vnucují jako normu všem, kdo se odvažují sdílet s nimi onen kus země, který Češi chápou jako patřící výlučně jen jim, jeho bělošským obyvatelům.
Češi chtějí jen mít klid, bigotnost, kterou projevují, „není součástí jejich podstaty“. Prý Čechům nevadí, že jsou Romové osoby jiné rasy, vadí jim, že jsou v konfliktu s „naším“ chováním. Kdyby toho nebylo, Češi by si Roma ani nepovšimli.
Avšak argumenty, že Romové zneužívají sociální dávky od Čechů, znějí poněkud bizarně, vzhledem k tomu, že úsilí získat od státu podvodně co největší množství sociálních dávek je mezi spoustu bělošskými Čechy národním sportem. Hněv bílých Čechů, že Romové zneužívají sociální dávky, je, zdá se, motivován více závistí než etickými či právními důvody.
Ano, kapsáři jsou většinou Romové. Ano, většina Romů nepovažuje za životně důležité posílat své děti do školy. Mnoho Romů se chová násilně, hlučně, neodpovědně a podvádějí.
Čech právem považuje svůj národ za evropský v západním slova smyslu; považuje ho jen za mírně zpožděný, protože Sověti jej po několik desetiletí drželi mimo jeho přirozené místo na civilizované mapě.
Problém hygieny českého obyvatelstva je však většině cizinců natolik zjevný, že dokonce i známé turistické příručky jako Fodor's varují, že návštěvníci Prahy zažijí smrad v tramvaji, anebo že bude smrdět prodavačka v obchodě.
Tyhle skutečnosti jsou daleko běžnější, než nakolik je průměrný místní člověk ochoten přiznat. Ani se to netýká jen určité společenské třídy, neboť jsem tolikrát musel jednat s českými novináři, kteří smrděli, že už to ani nepočítám.
Proč tohle tolik zdůrazňuji? Protože přesně tak, jako existují vlastnosti, o nichž lze lehce dokázat, že jsou běžné mezi Romy, „vlastnosti“, které nejsou považovány za dostatečně civilizované, které jsou považovány za známku, že „oni“ jsou ve srovnání s „námi“ na daleko nižší úrovni, i takzvaně „civilizovaní Češi“ mají celou řadu necivilizovaných vlastností.
Kromě hygieny vadí člověku, který pochází z většiny západních zemí, že Češi, kteří pracují ve službách, se vůči zákazníkům chovají chladně a nezdvořile (v obchodech, v restauracích a na úřadech); vadí jim, že Češi do zaměstnání chodí v sandálech, nebo že kouří v uzavřených prostorách, vadí jim široce rozšířený alkoholismus, xenofobie a drobné krádeže na pracovišti.
Když zacházejí s Australanem v restauraci nebo na cizinecké policii špatně, když po něm chce český policista úplatek anebo když musí platit vyšší nájem než místní lidi, instinktivně reaguje vůči Čechům přesně tak, jak normálně reagují Češi vůči Romům. Považuje je za méně civilizované, než je on sám. Ten Australan Čechy pohrdá.
Děje se to každý den u stovek turistů, kteří jsou okrádáni ve směnárnách v centru Prahy, nebo od taxíkářů (říká se, že taxíky řídí ruská mafie, ale všichni řidiči jsou Češi...) anebo když nemohou v normální restauraci či v normálním hostinci za clonou cigaretového kouře najít stůl.
Na internetu jsem našel diskusi, jíž se účastní cizinci, kteří žijí v České republice. K otázce Romů a Čechů poukazuje tam mnoho cizinců na různé vlastnosti bělošských Čechů, které se velmi podobají vlastnostem, za něž bílí Češi často kritizují Romy.
V reakci na vlnu sympatií od cizinců vůči Romům a jejich postavení v České republice napsal jistý Miroslav:
Cikáni/Romové: Je to velmi složitá otázka. Nemyslím, že ti Češi, kteří nemají rádi Romy, k nim pociťují antipatie v důsledku nějaké rasistické doktríny, ale spíše jde o to, že většina z nás má s Romy špatné zkušenosti. Zbili nás, okradli nás, znovu a znovu. Zažil jsem to já, bratr, matka, otec, prakticky každý. Promluvte si s jakýmkoliv vyšetřovatelem trestných činů. Kéž bych mohl být tolerantnější. Jak rád bych chtěl, aby se Romové snažili zlepšit svůj image a status. Kdykoliv vidím skupinu Romů, držím si opravdu pevně peněženku. Pohlédnete-li na české trestní statistiky, uvidíte, že zločinnost u Romů je asi tisíckrát vyšší než u Neromů. (Poznamka: české úřady nezaznamenávají žádné údaje na základě etnické příslušnosti, tedy ani nedělí počet trestných činů na Romy a Neromy.)
Na to odpovídá Rogerco, člen 4641 tohoto chatu, těmito slovy:
„Je neférové činit všeobecné závěry o konkrétních [etnických] skupinách, ale řekl bych, ze zkušenosti, že některé skupiny mají zde [v ČR] špatnou pověst a jsou odsuzovány za drobné krádeže – cigarety, pivo, peněženky, atd. zatímco ostatní, jak se zdá, zde v ČR kradou – plýtvají – přicházejí o – manipulují – miliony a dokonce miliardy a skrývají se za určité absurdní zákony, které jim poskytují pro to ochranu a které existují jen v ČR a v zemi Berlusconiho. Je jasné, že příslušníci této druhé skupiny NEJSOU Romové (...) Avšak během let mě okradli Irové v Londýně, Angličané v Manchesteru a v Liverpoolu, Welšané v Colwyn Bay, Češi, Slováci, Romové a blíže národnostně nespecifikovaní lidé v Praze; dostával jsem výhrůžky, že mě zabijí, od karibské komunity v Liverpoolu, prodavači drog mě pěkně zmáčkli na univerzitě ve Walesu...“
Jako Brazilec identifikuji romské chování nikoliv s rasou, ale se sociálními podmínkami.
V mé zemi, která má 188 milionů obyvatel, je 32 milionů lidí chudých. 145 milionů lidí patříci do středních vrstev a asi 10 milionů lidí z vyšších vrstev protestuje každodenně proti divošskému, necivilizovanému chování 30 milionů chudých. Protože to jsou lidé, kteří kradou, podvádějí, někdy vraždí, nedodržují hygienické zásady, žijí v násilných domácnostech, muži z této části společnosti bijí své manželky, rodiče neposílají své děti do školy a namísto jsou vychováváni k tomu, aby žebrali a kradli na ulicích.
Většinové obyvatelstvo v Brazílii se chudých lidí silně obává a všeobecně je diskriminuje.
Tolik knih a článků opakuje tutéž diagnózu: Brazílie je svými extrémy skoro jako Indie, svými sociálními paradoxy. Má pětsetletou tradici středních a vyšších tříd, které nedovolují chudým, aby se s nimi mísili. Brazílie má jihoamerickou verzi indického kastovnického systému.
Tento sociální apartheid udržuje děti mé uklízečky v téže chudobě, v jaké žije i ona. Vzhledem k tomu, že chudí lidí mluví s charakteristickým přízvukem, jejich jazyk je plný gramatických chyb, poznáme je, i když jsou dobře oblečení. Vzhledem k tomu, že drtivá většina z nich skoro nemá na jídlo, žijí zadarmo v improvizovaných přístřešcích ve favelách (v brlozích), většinou je lze poznat podle oblečení – vypadají jako bezdomovci a páchnou. Jakmile jsou poznáni, nemají šanci, že by dostali normální zaměstnání. Nesmějí vstupovat do nákupních středisek ani do restaurací (aby tam nežebrali...)
Protože máme dostatečné množství důkazů a zkušeností a víme, že „oni“ (chudí) kradou a zavraždí nás za jediný pár bot, držíme si je od těla. Zavíráme okna od automobilu, když na červenou u každého semaforu předvádějí různé cirkusové triky anebo nám otírají přední sklo, aby si od nás vyžebrali pár halířů.
Takže jak se může těchto 30 milionů chudých dostat ze své chudoby, když my, majetní, jim nedovolíme, aby studovali, neposkytneme jim dost normální potravy, dáváme si pozor, aby jasně rozuměli, že jsou na nejnižší příčce společenského žebříčku a vnucujeme jim orální kulturu předsudečných výroků o tom, „jak hrozní jsou ti chudí“? Pak se divíme, že nás okrádají.
Klíčem k vyřešení tohoto problému jsou šance. Mám-li šanci studovat, jestliže má země má pracovní příležitosti, kam se mohu hlásit se svým vzděláním, pokud mi bylo dovoleno jíst zdravě, aby se mi mozek vyvinul k plným schopnostem, pokud jsem vyrostl, aniž bych slyšel, jak jsem já a mí lidé „strašní“, pravděpodobně se nestanu kapsářem, leda že mám zvrácenou touhu po nebezpečných sportech...
Kořeny toho, co bílí Češi odmítají u Romů, je chudoba a nedostatek příležitostí.
Když jste chudý, málokdy máte luxus hygieny.
Když nemáte možnost získat dobré vzdělání, jak naleznete později v životě místo na slunci?
Když nemůžete získat zaměstnání kvůli tomu, co udělali jiní lidé ve vaší sociální skupině, jak můžete ukázat svůj potenciál?
Školské osnovy musejí uznat existenci romské kultury ve všech oblastech školského systému. Musí být zahájeno mezikulturní vzdělávání. Ve školách musejí učit romští učitelé.
Problémy jsou složité a nevyřeší se pouze za jedinou generaci. Samozřejmě, že během desetiletí vznikla u mnoha Romů kultura, která je otevřeně nepřátelská vůči všemu, co představuje bělošské většinové obyvatelstvo. Není divu. Avšak pokud nebudou existovat příležitosti, a pokud se Romové nepřesvědčí, že se k nim bělošské obyvatelstvo nestaví nepřátelsky a nemusejí od něho očekávat příkoří, většina Romů se bude dále chovat způsobem, který bude v přímém rozporu se středostavovským bontónem a bělošskou nepřístupností.
Je to fantazie předpokládat, že by bylo možné nějak udržet kulturu „čistou“, nekontaminovanou cizím vlivem. Čeština má množství složitého časování a skloňování a další podivnosti, které kdysi existovaly i v nyní velmi zjednodušené angličtině (byla to tehdy anglosaština a mluvilo se jí v Británii do roku 1066). Koncem 18. století vytvořil Josef Dobrovský uměle spisovnou češtinu tím, že kodifikoval zastaralý jazyk ze století šestnáctého. Do té doby byla obecná čeština, s koncovkami jako „novýho“, „dobrej“ považována za bezpříznakový, spisovný český jazyk. Čtěte knížky z doby před Dobrovským, najdete to tam. Kdyby býval Dobrovský pro psanou formu jazyka nekodifikoval archaickou formu češtiny, byla by spisovná česká deklinace v současnosti o dost jednodušší.
Jazyky se však vyvíjejí a je téměř nemožné zabránit – zejména s příchodem esemesek a emailů – zjednodušenému a zliberalizovanému způsobu vyjadřování. Zjednodušuje se i pravopis – v Americe se nyní daleko častěji píše „nite“ místo „night“ – noc. Televizní stanice pro děti Nickelodeon už léta inzeruje své večerní vysílání titulkem „Nick at Nite“. A nikdo nevykřikuje „ochraňujte náš jazyk“.
Onen tolik obávaný vliv od větších zemí Evropské unie bude vždy jen politický, nikoliv kulturní. Italové zůstávají Italy, jimiž byli vždycky, a nezačnou pít čaj o páté jen proto, že jsou ve stejné EU jako Britové. Francouzi nejsou o nic méně francouzští jen proto, že jsou v EU i Němci. Jediné kulturní rysy, které dokáží překročit hranice, jsou ty, které příjemcům v jiném národě z nějakých důvodů vyhovují. V nás všech existuje přirozený filtr, proto mluví Španělé španělsky a nikoliv latinsky, i když je španělština z latiny odvozena. Místní kultura vždycky vítězí. Slováci se nestali Čechy v době, kdy bylo Slovensko součástí Československa. Stejně tak nepřijdou ani nyní Češi o svou českost, když je nyní Česká republika součástí struktury, kde jsou daleko silnější hráči.
Krátce řečeno, Češi změní to, co budou chtít změnit. Samozřejmě, vyžaduje to odvahu a sebedůvěru bojovat za to, v co věříte – a v tom může být problém, protože domácí česká kultura se děsí jakéhokoliv otevřeného konfliktu. Avšak sabotáž je stará dobrá česká zbraň, která může fungovat stejně efektivně, jak fungovala v minulosti za Rakušanů, Němců a Rusů.
V Brazílii jsem jedl knedlíky od dětství. Ne v nějaké české restauraci, ale v čínských restauracích. Knedlíky přinesl do Evropy Marco Polo. Všichni moji návštěvníci z Brazílie vždycky vykřikují, když je vezmu do místní české restaurace: „výborně, my máme čínský chléb velmi rádi“...
To by nám mělo připomenout, že málokdy se komu podařilo udržet si vlastní, čistou kulturu, nedotčenou cizími vlivy, neboť jsme všichni výsledkem neustálé interakce nejrůznějších kultur, od počátku civilizace. Globalizace není nový jev, jen je v současnosti rychlejší, v důsledku rychlosti komunikací a dopravy. A i ti Češi, kteri nejsou jako většina Čechu, jsou v podstatě Češi... Dokonce i Moravaky...
11. 10.
Je nevěra normální mezi homosexuály?
Fabiano Golgo
Přečteno 34884 krát
Rychlé rozšíření AIDS mezi homosexuály v osmdesátých letech se dalo lehce vysvětlit promiskuitou homosexuálních mužů. Jsou homosexuální muži více promiskuitní než heterosexuální muži?
Pravděpodobně nikoliv. Homosexuální muži ovšem mají jednu praktickou "výhodu": v nevěře jim nebrání žádná žena. Takže, když jsou spolu dva muži, i když v jejich vztahu není oficiálně dovolena nevěra, existuje v něm instinktivní vzájemné porozumění ohledně toho, že tělesné pokušení je nesmírně silné.
Pro homosexuálního muže je opravdu lehčí být promiskuitní, protože "kořistí" je jiný muž - který, na rozdíl od většiny žen (v důsledku kulturních faktorů) nebyl vychován tak, aby odmítal sexuální potěšení. Pokud žena sexuálně touží po muži, byla vychována k tomu, aby to veřejně příliš neukazovala, neboť muži většinou nechtějí investovat do někoho, koho lehce dostanou do postele.
Mezi muži je toto paradigma opačné: my jsme vychováváni, abychom prokazovali, že jsme sexuálně schopní: jsme hrdí na to, že se nám podařilo dostat mnoho žen. Ženy se nemohou vychloubat, že měly mnoho mužů, pokud nechtějí, aby jimi muži pohrdali. A tak mají homosexuální muži volnou ruku: mohou využívat své sexuální touhy, aniž by museli předstírat potenciálnímu partnerovi, že do postele nechtějí. Touha podvádět u heterosexuálních mužů je pravděpodobně stejná jako u homosexuálních mužů, až na to, že ti nemusejí svého partnera tolik přesvědčovat, aby dosáhli cíle.
Mužské homosexuální vztahy jsou záporně postiženy absencí partnerek, které by dokázaly omezit výstřelky mužské sexuality i nepotlačitelné touhy dokončit genderovou identifikaci, což znamená, že se homosexuální muži snaží "seznámit" s co největším počtem gayů (zatímco heterosexuálové vyrůstají s mnoha příklady z mnoha aspektů života, s nimiž se mohou ztotožnit, gayové nemají skoro žádné).
Většina gayů nemá děti, které by muže donutily, aby se začali chovat jako dospělí, většina gayů nemá povinnost podporovat domácnost, a tak jednají gayové až do pozdního věku jako adolescenti.
Proč jsou lidé promiskuitní, když nám to tolik komplikuje život?
Evoluční biologie nás učí, že lidé, stejně jako jiná zvířata, jsou adaptivními stroji, s pudy, které nás vedou k chování, které bylo v průměru úspěšné pro naše předky. Takže proč historie našeho lidského rodu dává přednost chování, které je (jak nás informují trpké balady, tragická dramata a statistiky o pohlavních chorobách) často pro všechny zaangažované strany destruktivní?
Tato otázka je zvlášť důležitá pro lidi, protože lidský sex a rození dětí je riskantnější ve srovnání se situací našich nejbližších příbuzných. Lidské děti mají obrovskou hlavu, což může při porodu rodičce způsobit smrt - a i pak, období, během něhož jsou děti závislé na rodičích, je překvapivě dlouhé a vyžaduje od rodičů obrovské investice.
Kdybychom měli změnit lidi, aby si dokázali poradit s požadavkem dlouhodobých investic do dětí, jedním typickým způsobem by bylo změnit naše pudy, abychom zůstali věrní jedinému partneru/partnerce na celý život. Je samozřejmě možné předsavit si vyvinutou variantu lidstva, kdy by "nevěra" vůbec nepřicházela v úvahu, protože na sebe zpárované dvojice mají tak velký vliv, že nikdo jiný není sexuálně zajímavý. Takoví jsou někteří ptáci. Proč tedy takoví nejsme my? Proč neodstranila přirozená selekce promiskuitu a cizoložství? Jaké adaptivní funkce vykonávají, které vyrovnávají riziko potomstva z nestabilních vztahů?
Odpovědí je uvědomění si, že evoluční selekce není dobrotivý plánovač, který se snaží maximalizovat přežití skupiny, naopak podporuje slepou konkurenci mezi jednotlivými genetickými liniemi. Musíme podrobněji zkoumat protichůdné strategie konkurujících hráčů ve hře rozmnožování.
Zatímco celková investice od rodičů musí být hodně intenzivní, muži mají o hodně nižší minimální energetickou a rizikovou investici do dětí než ženy.
Před příchodem moderní doby ženy často umíraly při porodu. To znamená, že genetické linie, které se šířily od mužů, mají optimální strategii, které se kloní trochu vůči postoji: "mějte hodně dětí a moc je nevychovávejte", zatímco u žen převažuje postoj: "mějte málo dětí a hodně se snažte, ať přežijí a mohou se samy rozmnožovat".
Muž, který je vždycky "věrný", vlastně zrazuje své geny - a tendenci v chování, která není součástí přirozené selekce. Jeho optimální strategií je být dostatečně promiskuitní a využívat tak příležitostí k tomu, aby jeho reprodukční povinnosti částečně nesli jiní muži. Přitom nesmí být natolik "nevěrný", aby ho potenciální partnerky považovaly za rizikového partnera (že od nich uteče s jinou ženou a opustí děti).
10. 10.
Diskriminace homosexuálů: můžeme si za to sami
Fabiano Golgo
Přečteno 35123 krát
Chápu, proč lidé tak málo rozumějí homosexualitě. Je to částečně naše vlastní vina.
Jste-li příslušníkem jiné rasy a lidé vás diskriminují, máte doma rodinu, která vás podpoří, protože příslušníci vaší rodiny jsou jako vy (i byli-li jste adoptováni, vaši adoptivní rodiče vás nebudou považovat za méněcenného). Jestliže jste tlustý a ve škole si z vás dělají legraci, i v tomto případě vás nebudou diskriminovat vaši rodiče. Stejné to bude, budete-li mít jakýkoliv jiný handicap.
U homosexuálů je tomu jinak. Jste-li homosexuál, potíž je, že vaši rodiče nejsou jako vy a mívají stejné názory jako většina společnosti.
Takže: proč proboha by si někdo z vlastní vůle zvolil diskriminaci od spolužáků, rodiny, společnosti? Jestliže člověk není masochista a nepožaduje dobrovolně, aby ho jiní považovali za duševně chorého či za perverzníka, nebo za hříšníka, proč proboha by si "volil" homosexualitu?
Samozřejmě, ani moji rodiče ani mí další příbuzní nikdy otevřeně neřekli nic proti mé homosexualitě. Ale než si uvědomili, že jsem homosexuál, jejich výroky na adresu homosexuálů, které člověk vidí na homosexuálních demonstracích, kde vystupují gayové v podivných kostýmech a plní očekávané stereotypy, nebývaly zrovna lichotivé.
Problém je, že i já taky mám pocit, že ti muži v dámských botách s vysokými podpatky, v těsných kalhotech, v parukách, nalíčení, nejsou zrovna "normální".
Netvrdím, že nemají právo na existenci. Ale prostě vypadají divně, odlišně od nás ostatních.
Nepřijímám onen druh diskriminace, který je založen na knihách pohádek (jako je například bible), neboť jsem vyrostl v hluboce křesťanské zemi a vím dobře, že náboženství je jen mocenská struktura, jako skoro každý podnik, vytvořený muži. Dávno jsem ztratil respekt pro bibli - je to kniha plná rozporů, krveprolévání a mstivých útoků od Pánaboha, který mimo jiné nechá pro sebe samého obětovat i vlastního syna! Vraždění homosexuálů podporuje bible v Třetí knize Mojžíšově 20:13 ("Kdyby muž spal s mužem jako s ženou, oba se dopustili ohavnosti; musejí zemřít, jejich krev padni na ně"). Složili to židovští chrámoví kněží a radovali se z toho jako z božského zjevení. Fundamentalisté užívají odsouzení homosexuality od apoštola Pavla v 1. listě Korintským (6:9) a argumentují, že Pavel předpověděl AIDS jako boží trest za "nečestné vášně", viz dopis Římanům 1:27.
Odmítání homosexuality, které je založeno na náboženské víře a na morálních názorech, které spojují plození dětí s péčí o ně a s vytvářením rodiny je jen pro lidi s omezenou myslí (znamená to tedy, že neplodné manželské dvojice by taky neměly mít právo vstoupit do manželství?) Je to také založeno na hluboce zakořeněných představách o mužích a ženách o sexu a o rodině. Tyto primitivní předsudky, posvěcené náboženstvím a historií prostě nepřijímám. Avšak akceptuji, že někteří lidé mají pocit, že se homosexuálové chovají agresivně vůči heterosexuálním hodnotám a že homosexuální sňatek napodobuje, zvráceným a nevážným způsobem, heterosexuální instituci. Takovéto argumenty chápu. Neznamená to, že s nimi souhlasím, ale vím, odkud ty předsudky pocházejí.
Položit rovnítko mezi heterosexualitu a homosexualitu tam, kde jde o rodinu a o vytváření rodiny, to je sociální experimentace v bezprecedentním měřítku.
Z mého hlediska je úsilí napodobovat heterosexuální instituce či role jen kapitulací externím normám ohledně toho, jak se chovat jako člověk.
Je historickou ironií, že hlavní proud dnešního hnutí homosexuálů se soustřeďuje více na podporování tradičních, patriarchálních institucí, jako je manželství, rodina a monogamní vztahy, než na zpochybňování legitimity těchto institucí.
Gayové musejí odmítnout nesmyslnou představu, že je "heterosexismus" utlačuje, že jde o odpornou ideologii, která zotročuje homosexuály tím, že trvá na tom, že heterosexualita je ústředním pilířem lidské kultury. Lidské biologii není možno uniknout, jakkoliv si mohou někteří akademici ve slonovinové věži představovat, že je lidská sexualita "sociální konstrukcí", kterou lze měnit podle toho, jak se komu zachce.
Homosexuálové byli vždy menšinou, raritou, bylo jich vždy méně než 10 procent ve společnosti. Heterosexuální "zaujatost" není nic násilně společnosti vnucovaného, je to prostě normální chování většiny lidí. Homosexuálové nejsou utlačováni. Z hospodářského, politického a kulturního hlediska mají homosexuálové daleko větší vliv než stejný počet heterosexuálů, o čemž vzniká bezpočet konspiračních teorií.
Ve společnosti existuje odpor spiš jen vůči určitému charakteristickému druhu homosexuálů, který se zdá negayům agresivní. Vadí-li homosexuálním aktivistům nepřátelský postoj většinové společnosti, měli by se chovat tak, aby byli méně napadnutelní.
Mnoho heterosexuálů si myslí, že jsme se rozhodli "zkusit si gay sex a že se nám to líbí", a tak jsme se rozhodli stát homosexuály. Abych řekl pravdu, většina si myslí, že jde o to, že se mu libi anální sex...
Se sexem to nemá ale vůbec nic společného. Homosexuální sex je něco, co většina z nás objeví až mnohem, mnohem později, než už víme, že nás přitahuje pouze jiný muži, nikoliv ženy.
Ve věku, kdy se kluci začínají zamilovávat do holek, jsme se my začali zamilovávat do kluků. Je to naprosto spontánní, nedá se s tím nic dělat. Stejně jako heterosexualové, kteřý si taky zamilujou do někoho daleko dřiv, než zkoušeji sex poprvé.
Mám-li to říci drsně a otevřeně, když jsem nakonec poprvé skončil, až ve věku 22 let, s jiným mužem v posteli, dospěl jsem k závěru, že je to celé nějaký boží (přeneseně, neboť jsem ateista) vtip nebo trest, neboť jsem z toho neměl žádné potěšení, pravě opak... Avšak nemohl jsem si pomoci: zamiloval jsem se vždycky jen do osob svého vlastního pohlaví. Nezáleželo to vůbec na mé vůli a o sexu to rozhodně nebylo.
Když jsem byl v pubertě, snažil jsem se, tak jak to činí většina homosexuálů, to "napravit". Věděl jsem, z každodenního normálního styku se společností, že být homosexuálem znamená být méněcenným, prašivým. Dokonce i já sám jsem zastával tento názor, protože jsem znal stereotypní obrazy homosexuálů z televize, tu přehnanou gestikulaci a ženská gesta.
Absolutně jsem se nechtěl stát homosexuálem. Nechápal jsem, co mám s těmito lidmi společného, kromě toho, že jsem se, proti své vůli, opakovaně zamilovával pouze do mužů.
Takže jsem se snažil během svého dospívání chodit se všemi těmi dívkami, které mě chtěly, snažil jsem se zjistit, jestli bych se do nich nezamiloval. I když jsem tehdy ještě neměl fyzický kontakt s muži, neustále jsem se zamilovával právě do nich. Nebyla to volba, byla to má přirozenost. Prohraný boj.
Mohl jsem se oženit a žít ve lži, ale v tom mi zabránily mé principy. Namísto toho jsem asi ve věku 18 let začal otevřeně hovořit o tom, že se zamilovávám do mužů, a díky svým rodičům jsem se za to nemusel stydět. Můj otec řekl, že na tom není nic soudobého, neboť to existovalo ve všech společnostech ve světové historii. Také podotkl, že některé společnosti před judeo-křesťanským diktátem považovaly homosexualitu za přirozenou věc.
Přesto bylo pro mě obtížné identifikovat se s debatami v homosexuální společnosti. Avšak pak jsem zjistil, že existuje množství jiných gayů, o jejichž existenci jsem vůbec nevěděl, protože se chovali jako já, nebyly zženstilý. Po pár letech jsem dospěl k názoru, že většina homosexuálů se nechová podle známého homosexuálního stereotypu.
Uvědomil jsem si také, že někteří homosexuálové se podle homosexuálního stereotypu chovají nikoliv proto, že by to vyhovovalo jejich přirozenosti, ale proto, že chtějí být součástí nějaké skupiny, rodiny, která vám dává pocit, že někam patříte, že jsou normální. A tak napodobují ty vlastnosti, aby se mohli zařadit.
Není vinou sdělovacích prostředků, že se po světě šíří stereotypní obrazy homosexuálů. Je to vinou nás samotných, homosexuálů. Ne všech z nás, ale mnoha z nás.
Velmi málo homosexuálů se rodí s touhou stát se ženou. A kdyby lidi věděli, kolik jejich milovaných herců, zpěváků nebo moderátorů televizního zpravodajství či reportérů je homosexuálních...
Není to jen to, že tito lidé musejí hrát postavy, které nepatří do homosexuálního ghetta, ale jde také o to, že v Praze dlouhá desetiletí prostě neexistovala živá homosexuální kultura, a tak, bez tlaku ostře definované homosexuální skupiny se tito lidé chovali normálně a přirozeně.
Homosexualita nevzniká volbou. Není to nemoc. Je to normální jev, který se vyskytoval ve všech společnostech. Ale chápu, proč se lidé proti tomu stavějí, a to nikoliv jen z náboženských důvodů.
Myslím si, že kdyby se mnozí z nás přestali chovat jako karikatura, nalezli bychom více sympatií.
09. 10.
Forum 2000, Albrightová, svoboda a tyranie
Fabiano Golgo
Přečteno 32674 krát
"Žádná země není povolána, aby prosazovala demokracii na celém světě," řekla bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Allbrightová, na zahájení Forum 2000.
Zakladatelé Spojených států věděli, že historicky vede demokracie - jedině může vést - k tyranii.
V současnosti je zákon považován za spravedlivý nikoliv proto, že ochraňuje svobodu, ale proto, že byl demokraticky schválen...
Zakladatelé USA vyhlásili, že jsou Spojené státy ústavní republikou, v níž je demokratické hlasování jen metodou, jak volit úředníky a schvalovat zákony, které však nesmějí omezovat individuální lidská práva.
Jestliže se vám nelíbí zákon nebo nějaký politik, tvrdí se nám, tak to máte smůlu, mohli jste proti nim hlasovat. A tak všechno, co pochází od vlády, je dobré, protože je to posvěceno hlasováním, které prý má vždycky pravdu. Není tedy vůbec překvapivé, že politikové i tyrani statu quo nadšeně podporují demokracii samotnou, jako by to byl nějaký ideál. Kdyby měli jmenovat princip svobody jako základ, tím by sami museli odsoudit vlastní postoje i vlastní politiku, nemluvě o despotismu jiných zemí.
Sláva Ameriky nespočívá v tom, že je to demokracie, ale v tom, že to je - byla - země založená na principu svobody.
Více než před dvěma sty lety vystoupila skupina lidí tak daleko dopředu, že to pozvedlo rychlostí toho pohybu i ostatní lidstvo. Do jednoho národa byly vetkány dva nové, revoluční pojmy: přirozená práva a omezená vláda. Poprvé byl národ založen na myšlenkách, nikoliv na krveprolévání či na dynastické příbuznosti, ani na diktátu nějakého nepřístupného božstva, vyjadřovaného diktátem tyranského vládce.
Američané však na ducha své Revoluce zapomněli. Velký, vzdorný duch národa se rozplynul.
Vznik Spojených států v praxi představoval revoluční myšlenku, že každý jednotlivý člověk, jako lidská bytost, je zdrojem produktivní, tvůrčí energie.
Ve skutečném smyslu představovalo založení Spojených států opravdový objev toho, co je lidské.
Tento objev byl založen na faktech skutečnosti, lidské podstaty a produktivní energie - a žádné množství zbraní ani rétorika despotů nemůže tuto skutečnost nijak pozměnit. Samou podstatou je dáno, že každá lidská bytost je svobodná.
Byl to obrovský vzestup. Stavem lidských bytostí před uznáním individuálních práv a americké revoluce byl stav zoufalé chudoby, častého moru, hladomoru a všeobecného zoufalství. Existovalo bohatství, avšak bylo to nakradené bohatství - vlastnili ho faraónové, králové, aristokracie. Tato situce nebyla neměnná - v určitou dobu a v některých společnostech lidé do určité míry objevili představu svobody. A do té míry lidé zaznamenali pokrok, hladověli o něco méně a začali zpochybňovat fatalistickou představu, že se nedá v jejich životě nic změnit, že jejich život určuje nějaký bůh...
V roce 1776 se jinak pomalé, uměřené přešlapování historie najednou vymklo z normální dráhy a všechno se navždy a radikálně změnilo. Pohodlí, technologie, životní úroveň, všechny možnosti vyžití, které dnes považujeme za samozřejmé, začaly vznikat, když bylo konečně dovoleno lidské energii, aby začala řádně fungovat - na individuální úrovni. Nejen technologie, ale i sociální vývoj byl možný, jakmile získal jednotlivý člověk suverenitu.
Otroctví, jehož přítomnost byla v rané americké společnosti znechucujícím paradoxem, nemohlo přežít v zemi, která přijala filozofii rovných lidských práv. Skutečná kulturní rozrůzněnost (taková, která existuje spontánně a kterou neurčuje jen nějaká elitářská skupina) je možná jen v kontextu individualismu a rovnosti příležitostí.
Avšak dnešní Spojené státy jsou ochromovány zvyšující se politickou kontrolou.
Úpadek těžce získané svobody ochromil nadšení lidí po občanské válce a po federální centralizaci moci, avšak Američané kráčeli dál. Korozivní proud vládních dotací lidem pomohl během velké hospodářské krize a další vládní intervence na "stimulaci" ekonomiky, jejichž nejvýraznějším projevem byl Rooseveltův New Deal, vedly k dalším podstatným škodám a dále ochromily americkou svobodu.
Mít odvahu vidět skutečnost takovou, jaká je, ve světle ztracené svobody, znamená potvrdit groteskní míru kontroly a narušování soukromí.
Většina Američanů ztratila znalost svobody i vlastní skutečnou svobodu. V Americe se sice pořád do zblbnutí opakuje, že "my jsme zemí svobodných lidí", a to stačí na to, aby si lidi mysleli, že tomu tak skutečně je. Dodejte k tomu pár krátkých útržků ve večerních televizních zprávách o hrůzách, k nimž dochází po celém světě, a lidi dojdou k závěru, že Spojené státy jsou nejsvobodnější zemí světa. (V Americe nesmíte pít alkohol, pokud vám není 21, a - podle toho, v jakém jste státě, nesmíte pít alkohol po určité hodině - třeba po desáté večer, po půlnoci anebo po druhé hodině v noci. V mnoha jižních státech není dovoleno kupovat alkohol v neděli, to je totiž Den Páně - potud odluka církve od státu...)
Americká revoluce je pomalu, kus po kuse, likvidována. Letadla, která vrazila do světového impéria, to jen jasně osvětlila.
Co je likvidováno? Je to velmi jednoduché. Vláda nyní funguje na základě předpokladu, že občané nejsou schopni vládnout sami svým vlastním životem.
Politikové a novináři se vyhýbají otázce svobody, když se pokoušejí definovat podstatu Spojených států. Když protestují proti omezování svobody projevu v Burmě, proti zotročování žen na Blízkém východě, proti zacházení s politickými vězni v Číně, nezmiňují se o tom, že společným principem všech těchto nespravedlností je porušování svobody. Co slyšíme namísto toho? Že jsou činy těchto vlád jaksi nesprávné a že se nějak odlišují od toho, co by povolili v Americe. Média a politikové se nebezpečným způsobem vyhýbají jádru problému: tvrdí, že tyto země nejsou dostatečně demokratické.
Avšak demokracie, kterou neomezují práva individuálních občanů, je jen vládou většiny.
V přírodních vědách lze mnoho jevů přesně předpovědět - astronomie například dokáže vypočítat, kde přesně se budou za stovky let nacházet planety. Avšak v případě lidských alternativ a lidské historie není přesně určeno nic. Lidské bytosti mají jedinečnou schopnost: mají vlastní svobodnou vůli. Svůj osud si volíme sami.
Svoboda není nevyhnutelná. Avšak nevyhnutelná není ani tyranie.
09. 10.
Forum 2000 behind-the-scenes
Fabiano Golgo
Přečteno 42325 krát
Highlights from this year's Forum 2000, which you will certainly not read in the newspapers:
Jiří Dienstbier, who still wants to be President, spent a long time sitting together on a table, while most people were inside Žofin listening to Paul Wolfowitz, trying to get KDU-ČSL's Jan Kasal on his side. Sitting with them was Ivan Pilip's wife.
Former actress and ambassador, now member of Slovak parliament Magda Vášáryová speaks very broken English, which was exposed when she was talking at the conference about Freedom and Responsibility in Media. She kept saying "were" where she had to say "was" and she could not pronounce "th", not to mention many formulations which were far from good English. I myself, being a non-native English speaker, understand that we foreigners always express ourselves in not-so-perfect English, but Magda was an ambassador and claims to speak many languages, having an aura of being such an intelligent woman... Her speech was the most boring and basically only revealed that: 1) she has been the victim of journalists for years, 2) that she will be discussing, in the Slovak parliament, whether Slovakia should have a public television service at all. She told the audience that the newscast from the Slovak public station has only 15 percent of viewers, while even Czech television stations get the same amount of viewers in Slovakia, which, according to her, shows that Slovaks are not interested in their public television! Magda is probably used to those huge ratings of TV Markiza or Nova, between 40 and 60 percent of the viewership, not understanding that 15 percent is not a bad number. Plus, public television should not be about how many viewers are watching, but about offering that, which commercial television does not offer...
Monika Pajerová had a walk with Madeleine Allbright, who seems much more frail than the last time she was in Prague. The former U.S. Secretary of State looked much thinner and more pale than usual. Václav Havel too, seems to have lost a bit of weight, which can be seen on his face. Plus, he seems also a bit shorter, probably because of his age. Last Friday he turned 71.
Michael Žantovsky also speaks English with an accent like Salvador Dalí's... For an ambassador to the United States and later to Israel, I would expect a much better command of the language. Žantovsky also presented Paul Wolfowitz to the public, although he could not resist and "licked his ass" - in a rather ridiculous way - saying that he does not like Michael Moore's films...
Wolfowitz decided to not attend the panel about media's freedoms and responsibilities, because he did not want to sit in a roundtable with CNN's Christiane Amampour. By the way, Wolfowitz is about 1,68cm tall, Christiane 1,82cm. Perhaps his problem was one of stature :-)
If anyone decided to committ a terrorist act against the likes of Wolfowitz and other controversial figures, they would have a very easy job: although some kids are supposed to check your accreditation before you enter, I brought with me two ladies who were allowed in as soon as the guy in charge heard their complicated foreign names and, instead of trying to find them in the list he was given by the organizers, he gave up and told them to enter. But even if he decided to do his job right, it would be for nothing, because anyone can enter the venue by the rear door, which is not supervised at all. A couple of onlookers realized that and came take advantage of the free food and drinks being served...
Havel has no problem in being sponsored by tobbacco companies. Not only one could be seen advertised inside the event, also 2 young ladies were distributing packs of cigarettes! In the 21st century, when we are all aware of how bad cigarettes are, Havel allows this kind of thing. He may want to fit in, by getting more people to lose part of a lung, like him, or die, like his former wife Olga...
08. 10.
Topolánkovy zlaté ruce
Fabiano Golgo
Přečteno 34517 krát
Bude zřejmě trvat léta, než přestane existovat tolerance Čechů vůči korupci a úplatkářství. Potíž je, že všichni zastávají cynický názor, že má-li člověk možnost brát úplatky, proč by to nedělal? Je to přece součástí normální lidské slabosti, tak co bychom se tím měli zabývat? Jestliže si většina lidí myslí, že je zapotřebí podmazat úředníka dvěma tisíci, aby zpracoval nějaké byrokratické dokumenty rychleji, tak proč ne?
Korupce v České republice je důsledkem mnoha faktorů, například lidé zastávají vzdorný postoj vůči "systému" (jednají na základě osobních vazeb a přátelství a nikoliv na základě zákona, jsou odcizeni veřejné sféře, protože si o ní myslí jen to nejhorší), moc nevěří v Boha, tak z něho nemají strach, neexistuje žádný tradiční morální kód, občanská společnost je slabá, slabé jsou i státní instituce, lidé nemají pro svou práci pro zaměstnavatele žádné pobídky, málokterý zaměstnanec či státní úředník nese za své činy odpovědnost. Jak proti tomu bojovat?
Je třeba zjednodušit vládní programy a procedury, odstranit byrokratické strážce "vstupu do systému", omezit počet neustále vyžadovaných razítek, minimalizovat byrokratické rozhodování, deregulovat, vytvořit jednoduché předpisy, poskytnout jim širokou publicitu, demystifikovat vládu, poskytnout širokou publicitu občanským právům, zveřejňovat procedury, odosobnit vládu, omezit nutnost osobního styku mezi občanem a byrokraty, způsobit, aby se státní úředníci museli ze své práce víc zodpovídat, zintenzivnit kontrolu nadřízených nad zaměstnavateli, zavést namátkové hodnocení práce byrokratů, zveřejňovat náklady byrokratických operací, monitorovat majetek a příjem státních činitelů, minimalizovat vládní byrokratický vliv na podnikatelskou činnost, zavést etická pravidla pro státní úředníky, vyplácet platy, z nichž by se dalo žít, odměňovat slušné chování. Je to tvrdé, ale takhle se situace v institucích dá napravit.
Česká republika však není z hlediska korupce, zdaleka nejhorším případem. Zdá se, že země v Africe, v Jižní Americe a severní slovanské země jsou na tom z hlediska korupce daleko hůře.
V České republice je nejběžnější drobná korupce, týkající se menších peněžních částek, viz kauza Volvo. Zdá se, že je tento druh korupce tak silně rozšířen mezi obyčejnými občany, že lze usoudit, že je to součástí národního kulturního dědictví.
Ovšem, lze říci, že je korupce jako taková přirozeným lidským rysem. Je fakt, že v některých společnostech vládne korupce méně - buď proto, že se lidé bojí trestu, anebo proto, že niterně chápou, co je etika.
Češi, zdá se mi, jsou jedním z mnoha národů, který není členem tohoto výlučného klubu.
Potlačování sobeckých pudů - to je něco, o čem naši předci zjistili, že jim to umožňuje lepší soužití s druhými.
I když kradou kuchaři maso a nosí si ho z práce domů, a úředníci papír z práce pro děti do školy, nebo telefonují soukromě na účet zaměstnavatele, je to všechno známkou všeobecného přesvědčení, že tyhle krádeže vlastně vůbec nejsou morálně špatné. No, morálně... Češi se stavějí k morálnímu kodexu nesmírně utilitářsky a prakticky. Češi zažili mnohokrát zklamání, co se týče nadřízených (to je hlavní důvod jejich cynismu a skepse), a proto korupci tolerují. Jestliže není ve společnosti přesvědčení, že existuje určitá vyšší pravda, která vede k jisté morálce a že bez pochopení těchto zásadních věcí jsou společnost i její členové poškozováni, korupce vládne bez omezení. Čeští státní úředníci a taxíkáři nemají důvodu, proč by se měli chovat slušně.
Sdělovací prostředky, rodiče a učitelé mají nudnou povinnost - přesvědčovat společnost, že je rozumné a efektivní chovat se poctivě. Jenže co dělat, když ani sdělovací prostředky, rodiče a učitelé o tom sami nejsou vnitřně přesvědčeni?
Občané - docela právem - usuzují, že nemá cenu se vůbec snažit jednat s vládou prostřednictvím oficiálních politický a byrokratických kanálů, anebo že i v případě, že jsou tyto kanály stále ještě do určité míry funkční, ostatní je jsou schopni efektivně zneutralizovat úplatkářstvím a protekcí. Také se lidé často bojí vůbec úřady nebo instituce o něco požádat, protože mají dojem, že bez protekce a bez úplatků vstupují v nerovný boj - a ani si neškrtnou.
Korupce vyvolává zásadní otázky ohledně vztahů a hranic mezi veřejným a soukromým zájmem. Z hlediska občana způsobuje korupce, že se oficiální procedury stávají nevypočitatelnými, pomalými, nákladnými - a jejich výsledek je náhodný pro všechny ty lidi, kteří nemohou anebo nechtějí zaplatit úplatek. Úplatkářství znamená, že státní úředníci slouží soukromým zájmům, nikoliv svému politickému vedení, široce rozšířené vydírání prostřednictvím úplatků znamená, že slouží byrokrati jen svým vlastním zájmům.
Korupce může mít nejrůznější formy, od obyčejných úplatků a drobného zneužívání moci až k hromadění osobního bohatství prostřednictvím zpronevěry anebo prostřednictvím jiných nečestných prostředků.
Korupce je vážným problémem pro státní úřady i pro občany, protože v jejím důsledku jsou služby dražší, korupce ochromuje rozvoj a zkresluje demokratické procesy a racionální rozhodování. Množství peněz, proplýtvaných na korupci, které by mělo namísto toho plynout do veřejných služeb, je značně velké.
Bohužel, korupce škodí v první řadě chudým lidem. Právě chudí lidé jsou prostřednictvím korupce vytlačováni z rozhodovacích procesů a zatlačováni na politický okraj v situacích, kde je možno si za peníze koupit politický vliv. Prohrávají chudí, jestliže plynou peníze, které by měly být investovány do zlepšování služeb anebo základní životní úrovně, do velkých, nákladných projektů s lukrativním potenciálem pro "komisionelní poplatky". Právě chudí nakonec financují úplatky za základní služby - anebo o ně přicházejí, protože si sami úplatky nemohou dovolit. Když zaplatí zkorumpovaný podnikatel úplatek, přičlení jeho hodnotu ke své faktuře. Jeho elektrárna či zavlažovací projekt bude stát víc a obyčejní lidé - ti, kteří kupují elektřinu nebo vodu - zaplatí náklady tohoto úplatku.
Úplatky jsou příčinou mnohého zla. Zkreslují rozhodování ve prospěch projektů, z nichž má prospěch jen několik málo osob namísto většiny. Také zvyšují zadluženost, jsou prospěšné firmě, nikoliv zemi, vyhýbají se místním demokratickým procesům, poškozují etickou tkáň společnosti, obcházejí zákony. Úplatky zvyšují náklady projektů. Když jsou tyto projekty financovány penězi, vypůjčenými ze zahraničí, úplatkářství zvyšuje zahraniční zadluženost dané země. Obyčejní lidé za to platí škrty ve výdajích na zdravotnictví, na školství a na veřejné služby. Často musejí také platit tím, že nesou břemeno dlouhodobých projektů, které jim nepřinášejí žádný prospěch a které si nikdy nevyžádaly.
České země, o nichž se původně očekávalo, že rychle přejdou od komunismu k plně funkční tržní ekonomice, propadly politické frašce, která tomu zabránila. A pasivní vztah, jaký mají Češi vůči politice, je pro politiky a státní úředníky pobídkou, aby pracovali k vlastnímu prospěchu. Tím vyvolávají široké odcizení veřejnosti vůči politice.
Největší škody, jaké páchá korupce:
# Korupce vede k ochromení administrativního aparátu. Likviduje odvahu pracovníků dodržovat vysokou úroveň morálky. Morálka upadá. Každý pracovník si říká proč by jen on sám měl být jediným strážcem morálky.
# Korupce ve vládě, které si všímají občané, snižuje respekt lidí vůči státní autoritě a ochromuje legitimitu vlády.
# Jestliže občané drtivou většinou usuzují, že čelní politikové a státní úředníci jsou zkorumpovaní, dospějí k názoru, že není důvodu, aby se i oni, obyčejní lidé, vyhýbali korupci.
# Korupce vede k podstatným ztrátám produktivního úsilí, neboť je nutno věnovat čas a energii vytváření styků s cílem přelstít systém.
# Korupce způsobuje, že se rozhoduje na základě peněz, nikoliv na základě lidských potřeb.
# Korupce způsobuje zvýšení nákladů na vládu (daňový poplatník musí také dávat úplatky, takže se platí za tutéž službu vícekrát).
08. 10.
O českém biflovacím školství
Fabiano Golgo
Přečteno 33747 krát
České školství je zastaralé, jeho produktem je stádo, namísto samostatně kriticky uvažujících občanů. České školství špatně připravuje mladou generaci pro moderní svět práce. Nejvyšší schopností člověka je účelné, disciplinované využívání inteligence. Právě náš mozek z nás dělá lidské bytosti. Jen protože máme nezávislou mysl, jsme schopni přežít.
Ve starověkých Athénách byly školy soukromými podniky, rodiče měli možnost si vybrat mezi učiteli podle ceny, kterou si mohli dovolit. Tato athénská školská kultura vedla k vznika první skutečně lidské civilizace - viz její literatura, věda, umění a filozofie, které stále s potěšením studujeme až do dneška.
Ve Spartě bylo jiné školství: tady vládl ve třídě Velký bratr. Školy byly vlastně svého druhu vojenskými tábory: jejich účelem bylo vyprodukovat bojovníky, automaty, lidi, kteří byli schopni plnit rozkazy a sloužit státu jako jednotné stádo.
V Athénách rozhodovali o všech aspektech výuky dětí přímo rodiče; ve Spartě o výuce dětí rozhodoval stát.
V současnosti nestudujeme žádnou spartánskou literaturu, vědu, umění či filozofii. Z jednoduchého důvodu: ona žádná nevznikla.
Vznikla jen kultura autoritářské vlády a zbožňování státu. Militaristická Sparta nakonec zlikvidovala demokratícké Athény. Platón pak pochválil brutální výkonnost spartánského systému, který dokázal vytvořit stádo bez jediné samostatné myšlenky. Platón v podstatě napodobil spartánský model ve své Republice. Dospěl k závěru, že "rodičovské výchově se nedá důvěřovat. Blaho státu vyžaduje, aby bylo plození, vychovávání a vyučování dětí pod veřejnou kontrolou".
Poučení ze Sparty a od Platón bedlivě zaznamenali všichni autoritáři a kolektivisté téměř ve všech stoletích. Ze spartánských metod se poučily státní školy v Prusku, v nacistickém Německu, v sovětském Rusku, v revoluční Francii a také náboženské školy anglických anglikánů, německých luteránů a francouzsko-španělských jezuitů. Jezuité se snažili vytvořit mladé lidi, kteří by byli slepě poslušní papeži. Jejich doktrína byla známá: "Dejte mi dítě do věku sedmi let a ukážu vám pak muže..."
V současném českém školství žádní Athéňané nevzniknou, jen Sparťané, kteří budou pořád vyhledávat příručky, jak se co má dělat podle předpisu.
03. 10.
Pro zajímavost, následující obrázky zobrazují maskoty Olympijských her od r. 1968, kdy byl maskot poprvé použitý.
Schuss - Zimní Olympijské hry, Grenoble, Francie - 1968
Waldi - Mníchov, Německo - 1972
Schneemann - Zimní Olympijské hry, Innsbruck - 1976
Amik - Montreal, Kanada - 1976
Ronni - Lake Placid, New York - 1980
Miša - Moskva, SSSR - 1980
Vučko - Zimní Olympijské hry, Sarajevo, Yugoslavia - 1984
Sam - Los Angeles, USA - 1984
Howdy a Hidy - Zimní Olympijské hry, Calgary, Kanada - 1988
Hodori - Seoul, Korea - 1988
Magique - Zimní Olympijské hry, Albertville, Francie - 1992
Cobi - Barcelona, País Vasco - 1992
Hakon a Krisin - Zimní Olympijské hry, Lillehamer, Norsko - 1994
Izzy - Atlanta, USA - 1996
Lekki, Tsukki, Nokki, Sukki - Zimní Olympijské hry, Nagáno, Japonsko - 1998
Millie, Ollie, Syd - Sydney, Austrálie - 2000
Powder, Copper, Coal - Salt Lake City, USA - 2002
Phevos a Athena - Řecko - 2004
Beibei, Jingjing, Huanhuan, Yingying, Nini - Peking, Čína - 2008
EXKLUZIVNĚ: Maskot Pražských olympijských her
Fabiano Golgo
Přečteno 37997 krát
I přestože ještě neproběhlo rozhodnutí o místě konání Olympijských her, už se jedná o potenciálním maskotovi... Alespoň jedno grafické studio na tom pracuje. Můj zdroj tvrdí, že první návrh byl lev s dvěma ocasy, z evidentního důvodu. Avšak, někdo "ze shora" si rozhodl, že maskotem má být spíš veverka. Tady máte obraz tzv. prácovní verze maskota.
Pro zajímavost, následující obrázky zobrazují maskoty Olympijských her od r. 1968, kdy byl maskot poprvé použitý.
1968
Schuss - Zimní Olympijské hry, Grenoble, Francie - 1968
1972
Waldi - Mníchov, Německo - 1972
1976
Schneemann - Zimní Olympijské hry, Innsbruck - 1976
1976
Amik - Montreal, Kanada - 1976
1980
Ronni - Lake Placid, New York - 1980
1980
Miša - Moskva, SSSR - 1980
1984
Vučko - Zimní Olympijské hry, Sarajevo, Yugoslavia - 1984
1984
Sam - Los Angeles, USA - 1984
1988
Howdy a Hidy - Zimní Olympijské hry, Calgary, Kanada - 1988
1988
Hodori - Seoul, Korea - 1988
1992
Magique - Zimní Olympijské hry, Albertville, Francie - 1992
1992
Cobi - Barcelona, País Vasco - 1992
1994
Hakon a Krisin - Zimní Olympijské hry, Lillehamer, Norsko - 1994
1996
Izzy - Atlanta, USA - 1996
1998
Lekki, Tsukki, Nokki, Sukki - Zimní Olympijské hry, Nagáno, Japonsko - 1998
2000
Millie, Ollie, Syd - Sydney, Austrálie - 2000
2002
Powder, Copper, Coal - Salt Lake City, USA - 2002
2004
Phevos a Athena - Řecko - 2004
2008
Beibei, Jingjing, Huanhuan, Yingying, Nini - Peking, Čína - 2008
Fabiano Golgo
https://blog.aktualne.cz/blogy/fabiano-golgo.php
Fabiano Golgo je Brazilec, který žije v České republice od roku 1997. Studoval žurnalistiku a kulturní antropologii v USA. Začal kariéru v médiích (když mu bylo 9 let) jako moderátor dětského pořadu v Porto Alegre, Brazílie. Již řadu let působí na vedoucích postech v českém tisku: byl šéfredaktorem deníku Metro, týdeníku Mladá Fronta Plus, Věda Technika a Mládeže (VTM), Redhot, Nový Prostor, Playboy a další. Jako publisher v Mladě Frontě a.s. měl na starosti časopisy Mateřidouška, Lidé a Země, Ikarie, Maminka, Podnikání v praxi, Marketing, Zoom a Ohníček. Byl moderátor na Expresradiu a v Radiu Ethno. Pracoval pro Lidové noviny a Mladá fronta Dnes. Pracuje na projektu podporovaném Evropskou Unií, který má za cíl naučit žáky českých základních škol respektu k jinakosti. Je komentátor Deníku Referendum. Je scenarista a redaktor pořadu Q v České televizi a točí dokument pro National Geographic. Je autorem časopisu KRAUS.
Všichni jsme Trumpové a Babišové
Autentická finanční nahota v českém vizuálním umění
Prvňáčci přicházejí do školy nepřipraveni, dospělí často nerozumí textu. Česko 2024
Malý fízl v režii toho velkého
Česká demokracie nabourala, obstrukce ničí smysl voleb- Zprávy dne na Aktuálně.cz
-
21.12.2024 | 16:25 |
Zprávy
Kraus: Nevěřím v přerod ze zlých džihádistů na hodné. Na Blízkém východě hrozí kolaps
-
21.12.2024 | 13:16 |
Domácí
Staletá tradice. Na jedinečné roráty v centru Prahy se sjíždějí lidé z dalekého okolí
-
21.12.2024 | 10:21 |
Domácí
Sepsali příběhy obětí střelby. Z jejich rozesmátých tváří se nám svírá srdce, říkají
- Další zprávy
Blogeři abecedně
A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr
Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy