Fabiano Golgo

30. 04.

Aby byla zachována nedotknutelnost národů

Fabiano Golgo Přečteno 27397 krát

Bylo nebylo, obyvatelé hlavního města byli zvlášť potěšeni, že budou mít možnost vnutit své ctnostné hodnoty jiným. Samozřejmě, lidé začali okamžitě nahlas dramaticky dohadovat, kteří vůdci by byli nejvhodnější jako představitelé, ale vzhledem k tomu, že k takovým hádkám tam docházelo často, nikdo si toho nevšímal.

Avšak existovali i lidé, kteří se obávali. Projevovali odpor vůči téměř všemocnému zrůdou a viděli jí jako hrozbu a násilné omezení jejich víry. Stejně jako existovaly určité země, které buď částečně anebo úplně propadly, několik jiných jejímu vlivu nepropadlo.

Byla to země, kterou jen částečně přesvědčila jakékoli tvrzení odjinud. Mnoho obyvatel chápalo, že nemůže být schopen poskytnout prospěch všem skupinám žijícím na jeho území. Pár lidí i si uvědomovalo, že ten nový Pán jen slibuje, aby si získal poslušnost lidí. Mnoho obyvatelé prostě nechápaly, co je na ten nový Pán tak atraktivního. Její politika byla zjevně kontraproduktivní a proti veškerému zdravému rozumu. „Nám se tady vede tak dobře“, prohlašovali obyvatelé, „To nedává smysl!“

Ale svou bolest rychle překonali a vrátili se k debatě mezi vesnicemi. Někteří z nich kritizovali nedávnou praxi přijímání filozoficky nesprávných cizinců z tak deprimujících zemí, jako Schwartzvillu, a - což bylo nejhorší - i z ji(ž)ných kontinentů. Jedna složka obyvatelstva byla odsouzena za to, že požadovala, aby - jestliže se tito uprchlíci nepřizpůsobí a nestanou se během času seriózními objektivní (jak se sami o sobě říkají místních) byli deportováni, aby byla zachována nedotknutelnost národů.

Když se země rozhodla překřtít se na evropský, Stát se octl na rozcestí. Nová Evropa se aktivně o státu ucházel, bez ohledu na velký věkový rozdíl mezi nimi. Ale se zbavila svého hněvu a zvládla plně zbytkové filozofie ztraceného království, kteří dočasně obývali bývalé území.

A tak během času před téměř incestními požadavky nekapitulovala. Jenomže poslední stránka této pohádky se ztratila, a tak nikdo neví, jestli žili spolu šťastně až do smrti.

29. 04.

Český rasismus v plné parádě

Fabiano Golgo Přečteno 36586 krát

Kdyby se parta Rakušanů najednou rozhodla tuto neděli odpoledne přijet do vaší ulice skandovat „Češi nekraďte!“, nezavolali byste policii, aby vás těch otravů zbavila? Nedokážu si představit, že by české úřady povolily a ochraňovaly pochod odsunutých Němců skandujících „Sudety Sudeťákům!“ ve vašem pohraničí. České úřady chrání nikoli svobodu slova nebo pochodu, ale svůj vlastní, tišší rasismus.

Napsáno pro Deník Referendum

Tento První máj bude ze sociologického hlediska historický. Nikoli však tím, že se bude konat neonacistický pochod. Už několik let jsme svědky řady pochodů neonacistů ve spoustě měst České republiky, které vyjdou pokaždé daňové poplatníky na mnoho milionů korun. Ale právě proto, že jich už bylo tolik, ten poslední v Novém Bydžově byl vrcholem kocourkoviny tím, že na základě úřednického slovíčkaření bojovaly dvě strany, z nichž výmluvnější byli právě neonacisté.

Pokud i tentokrát policie a správní orgány umožní neonacistům pochodovat rezidenční (romskou) čtvrtí, pouze se potvrdí, že rasismus je tišší, ale pořád stejně rozšířený i mezi těmi, kteří by s ním měli bojovat. Je to porovnatelné se situací v Utahu, kde (a pravě protože) většina obyvatel jsou Mormoni, je velmi rozšířená polygamie. Tudíž, přestože je polygamie zákonem zakázaná, šerif, soudce, policajt atd. pro polygamii nikoho zatýkat ani obviňovat nebude, protože tuto praxi sám s velkou pravděpodobností také praktikuje. Takže i když většina obyvatel ČR nesdílí s neonacisty stejně extremistické názory, tiše chápou jejich pohnutky - zároveň vůbec nechápou, proč Romové jsou, jací jsou. S nimi nic nesdílejí, s neonacisty ano, jen méně radikálně.

Kromě několika tisíců dredařů, anarchistů a havlovců si na sebe odmítají všichni vzít jakoukoli část odpovědnosti za to, jak se Romové chovají. Takže uvidíme, zda poslední události a ta evidentní vlna radikalizace české společnosti vyvolají na tento První máj reakci ve vlně odporu právě proti tomuto pochodu. Iniciativa „Nenásilná blokáda neonacistického pochodu" se už těší přízni několika známých osobností, jako například Jana Krause, Ivy Bittové, mistra světa v thajském boxu Jana Müllera a dalších, ale otázka je, kolik se tam dobrovolně objeví obyčejných civilních obyvatel - kolik lidí bude považovat za důležité si říct, že česká společnost není proneonacistická.

Když krize v ČT dokázala dostat desítky tisíc obyvatel v mrazech na Václavák, nebo dokonce až k tzv. „velínu“ a další desítky tisíc lidí šly před pražským Muzeem protestovat na základě textu frankofila a studenta revolucionáře Josefa Brože proti opoziční smlouvě („Děkujeme, odejděte“), kolika lidem bude v srdci pálit otázka neonacistů a jejich čím dál častějších a pro nás nákladnějších pochodů? A kolik zástupců lidu se bude vymlouvat na svobodu projevu, aby nejen umožnili pochod neonacistů, ale i je chránili?

Úřady tedy preferují právo svobody projevu neonacistů a staví ho nad právo běžných lidí postavit se na odpor, jak ho definuje Ústava ČR. V Listině základních práv a svobod se píše, že každý má právo „postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod…, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny“.

Soudci by měli přestat být flegmatičtí a naprosto zakázat, aby se jakýkoli pochod nebo demonstrace konaly v místech, kde není přímé spojení s motivem té demonstrace, jako například rezidenční čtvrti. Pochod nebo demonstrace se mají konat před historickými nebo vládními budovami, nebo například když synáček boháče někoho znásilnil, ale „vyplatil se“, by bylo obhajitelné uspořádat demonstraci před jeho sídlem.

Svoboda slova však neznamená svobodu využívat slov ve smyslu agrese, násilí. V Americe, kde koncept svobody slova vznikal a odkud expandoval, pastor Terry Jones zorganizoval v březnu na Floridě „proces“ proti koránu, v němž shledali muslimskou posvátnou knihu „vinnou“ a spálili ji. Proti spálení koránu protestovali o dva týdny později Afghánci, při útoku rozezlených muslimů na ústředí OSN zemřelo v afghánském městě Mazáre Šaríf sedm pracovníků OSN a další třináct obětí.

Minulý týden chtěl Terry Jones zorganizovat protestní akci na Velký pátek před jednou mešitou v Michiganu. Jenže soudce ho nechal preventivně uvěznit po dobu několika hodin se slovy: „Říkat můžete, co chcete, ale ne kde chcete.“ Soudce svůj verdikt též zdůvodnil tím, že pastor Terry Jones odmítal zaplatit za nadstandardní policejní ochranu tohoto protestu. To se stalo ve státě Michigan, těžko by se něco podobného stalo v daleko rasističtějším Texasu, který je v tomto ohledu porovnatelný s Českou republikou. Tam si většina lidí při vyslovení slova muslim hned vybaví teroristu. V České republice Rom znamená... všechno, co si vybavíte pod pejorativním označením Cikán.

Stát má poskytnout policejní pomoc pro demonstraci i pochodu, ale za nestandardní výdaje by měli platit organizátoři akcí.

Původní text ZDE

21. 04.

Castro odchází, ať žije Castro

Fabiano Golgo Přečteno 32151 krát

Výborně, na Kubě teď bude politický mandát omezen na deset let. Takže Raúl Castro muže vládnout "jen" do svých 89 let. Jeho viceprezident José Ramón Machado Ventura tak může vládnout až do svých devadesáti. A v podstatě celá vyšší politická třída na Kubě je nejen stará, je přímo sakra stará. Parta kámošů z dob, kdy s El Comandantem Fidelem sesadili zkorumpovaného diktátora Fulgencia Batistu, který z Kuby udělal jen hromadu nepořádku a kasino pro Amíky.

Původní text ZDE

Ale ta parta, která je u moci už víc než padesát let, neuměla doposud vytvořit novou generaci, která by byla schopná a ochotná je následovat. Nebo se na ni dívají jak staří dědové na své dávno dospělé vnuky, ve kterých vidí jen neschopné a nevydováděné mladé kluky. A ti dědové teď říkají, jak ukončí šestý komunistický kongres: "Počkejte... Do teď jsme zkoušeli izolovat zemi, věznili a mučili jsme ty, kteří nesouhlasili s vůlí našeho vůdce, nenechávali jsme naše lidi, aby si o sobě rozhodovali sami. Ale máme nový plán! Milión z vás vyhodíme, nebudeme vyplácet důchody, necháme vás podnikat (ale vy nám budete platit polovinu z toho, co vyděláte), nebudete moct bez našeho svolení cestovat a už vůbec nám nebudete remcat do našeho vládnutí, protože my to víme nejlíp. No to je dobrej kšeft, ne?"

Zkrátka na Kubě vzniká "diktátorský thatcherismus". Nejen že to, co je na Kubě, už není komunismus, ale to, co ho nahradí, je kapitalismus bez lidské tváře. Navíc řízen partičkou důchodců.

Ale Kuba je Disneyland levice. Jak mladé děti z celého světa ve dvacátém století snívaly o Disneylandu jako o místě, kde vládla jejich představa dokonalé země, Kuba se stala ekvivalentem Disneylandu pro levičáky z celého světa. Che Guevara je jejich Mickey Mouse a Fidel Kačer Donald. Jenže, stejně jako by děti nedokázaly žít v Disneylandu dýl jak týden dovolené, protože by jednoduše zešílely, tak by levičáci, a to především z Evropy, nepřežili kubánskou realitu.

Říct, že ta situace nastala kvůli americkému embargu, znamená záměrně ignorovat fakt, že Kuba má rozsáhlé komerční vazby na Kanadu, Španělsko, Brazílie, Rusko, Čínu a další země celého světa. Argument, že americký trh je pro Kubu přirozeným odbytištěm díky své velikosti a relativní blízkosti, nebere v úvahu to, že v Americe vládne velký protekcionismus, tzn. že konzumují jen minimum produktů zahraniční provenience. I kdyby nebyly komerční vztahy s Amerikou celá ta léta embargovány, nebylo by to ještě zárukou toho, že by byla Kuba bohatá: stačí se podívat na to, že USA se svými sousedy z Latinské Ameriky obchoduje, ale tito sousedé na tom nejsou o moc lépe než Kuba.

A stará mantra o tom, že Kuba zajišťuje nejlepší úroveň pro své obyvatele v rámci celé Latinské Ameriky, se rozpadá, když se podíváme například do Chile nebo Brazílie. Tyto země jsou zářným příkladem toho, že skutečný problém jihoamerických zemí byla nevyvinutá politická kultura, kde místo chytrých administrátorů vládli populističtí caudillos, mezi něž mimochodem patří i Fidel Castro. I když Lula má též profil charismatického člověka s velkou osobností, přenechal péči o ekonomiku skutečným a inteligentním administrátorům, včetně své následnice v prezidentském úřadě Dilmy Rouseffi. Tím dokázal, že není třeba socialismu a hlavně není potřeba cenzury médií, věznění politické opozice, ani omezování práva na cestování a už vůbec není třeba konfiskace. Že je možné poskytovat chudším obyvatelům důstojnou úroveň bytí a umožnit jim rozvoj, vzdělání, a tím i zvýšení životní úrovně.

Takže to, co Lula dělal, jen dokazuje, že tam, kde se vyskytovaly slumy a tzv. favely, nebyl skutečným problémem kapitalismus, ale vláda dogmatiků. A Fidel je čestným členem tohoto spolku.

V zemích Latinské Ameriky vládli pouze představitelé staré elity, kteří buď kašlali na chudáky, nebo prostě nerozuměli tomu, co mají dělat. Navíc si většinou pomáhali jen mezi sebou. Nebo vládli populističtí nevzdělaní lídři, kteří nebyli schopni pomáhat komukoli jinému než vlastním bankovním kontům ve Švýcarsku. A po několika desetiletích vojenské diktatury se několik latinskoamerických zemí snažilo aplikovat neoliberalismus, který z chudých udělal ještě chudší a zlomil střední třídu. Bohatí, jak jinak, ještě více zbohatli.

Stačí aplikovat míchaný systém, kde se obchod a byznys může svobodně rozvíjet, jenže zároveň je vytvořena silná páteř zákonů, která brání základní práva zaměstnanců a stanovuje, že jistá procenta rozpočtů regionů a měst jsou určena výhradně na vzdělání či zdravotnictví. Podpory pro rodinu jsou adresovány hlavně ženám, aby jim bylo zajištěno důstojné a slušné chování ze strany manželů a také proto, že ženy bývají schopnější administrátorky a mají menší tendence utrácet za zbytečnosti, na rozdíl od mužů. Opravdu není třeba, aby u moci zůstávala jedna a ta samá banda, a je přímo nežádoucí, aby si po tolika neúspěšných letech přiklepli další funkční období, ve kterém budou ještě neférovější a tvrdší.

Víme, proč s tím nešťastní Kubánci mnoho nenadělají: nemají zbraně, celý život přežívají s malým množstvím nekvalitního jídla, přestože jsou samozřejmě na tom o hodně lépe než Haiťané, a celou Latinskou Ameriku co se týče zdravotnictví a dětské úmrtnosti. Ze stejného důvodu, proč v současnosti neexistuje připravená skupina odborníků, která by ty páprdy nahradila u kormidla, neboť v podobném patriarchálním systému, kde je všechno řízeno shora, lidé prostě ztrácejí iniciativu.

Ale co je nepochopitelné, je, že levicově smýšlející inteligentní lidé z celého světa jednoduše nevidí nebo ignorují fakt, že na Kubě nevládne socialismus, nýbrž feudalismus v područí rodinného klanu.

V čem je vlastně rozdíl mezi systémem na Kubě a těmi, které se rozpadají v arabském světě? Copak v obou případech nejsou u moci jedni a ti samí po několik desetiletí, vládnoucí pevnou rukou? Není snad v obou případech cenzura a potlačování opozice či svobody projevu? Ale hlavně, že mladá generace nemá žádnou perspektivu, žádná spojení na vládnoucí garnituru? Proč musejí ti, kteří na Kubě s tímto systémem nesouhlasí, být vězněni jako laboratorní krysy v pokusu o socialismus, který průkazně nefungoval, viz novými opatřeními?

Zbyla jenom diktatura staříků. Je to, jako kdyby byl Fidel Brežněv, Raúl byl Andropov, po nich ať rychle přijde nějaký Černěnko a doufejme, že se co nejdřív objeví nějaký Gorbačov, aby konečně ukončil ten nefungující systém zmítající se v křečích. To, že se většina Kubánců měla za Batisty hůře než posléze za Castra, se dá srovnat, jako že se většina Rusů měla hůře za cara než za Stalina. Problém je, že tihle pánové dokázali dostat spoustu lidí z extrémní chudoby do chudoby. A tím to haslo.

Teď už tedy není důvod nechávat u moci ty, kteří byli už tak dlouho neschopní a nelidští, aby se až do skonání sebe samých pokoušeli o další řešení. Říct, že hodně Kubánců fandí Castrům a jejich systému, je jako říct, že se najde hodně Tunisanů či Egypťanů tesknících po starém pořádku, zejména ve starší generaci. Ale naprostá většina mladé generace nevidí důvod, proč by měla být nějak omezována a odříznuta od zbytku světa.

Že by Kuba mohla skončit hůř, když padne Castrova diktatura? To by se dalo říct i o Tunisu nebo Lybii. Ale v 21. století už je diktatura snad přežitek. Proč by neměli lidé mít právo se sami rozhodnout, jakým směrem se bude ubírat jejich země, i kdyby se rozhodli špatně? Neexistuje sebemenší důvod, proč nemít zdravotnictví, vzdělání a další věci zdarma i bez diktatury. Svět už dávno není rozdělen na USA a SSSR. Tak neexistuje ani žádný strategický důvod, proč by měla Kuba dál existovat jako izolovaný ostrov.

Je to jako ve filmu "O slavnosti a hostech" od režiséra Jana Němce, kde jsou lidé pozváni na slavnost, ale za tu zábavu a jídlo, aniž by to věděli, tam budou muset zůstat a chovat se tak, jak chce hostitel.

To, že Castro nahradil Castra, asi značí, že v budoucnu současného Castra nahradí Castrová, Raúlova dcera Mariela, a pokud ne ona, tak to bude její bratr Alejandro. Takže snílci a nevidomí: Kuba není socialistický stát, ale tropická monarchie, kde Castrův rod vládne neomezeně a klidně si dovolí být neúspěšný šest desetiletí, ale přesto nepředat moc někomu kompetentnějšímu.

Napsáno pro Deník Referendum

Kde nakonec byl Pavel Bém? Přečtěte siZDE

Co bychom zaslechli z Kalouskových nahrávek - Přečtěte si ZDE

Česká hygiena a jak Cikáni unášejí děti - Přečtěte si ZDE

17. 04.

Kuba "po kubánsku": stranický feudalismus v područí rodinného klanu

Fabiano Golgo Přečteno 32071 krát

V sobotu zamířily tisíce Kubánců na Náměstí Revoluce v Havaně na sjezd kubánských komunistů a na oslavu 50. výročí vítězství Castrových jednotek v Zátoce sviní. Fidel Castro skutečně vytvořil společnost s minimem sociálních rozdílů: extrémně chudou. Zničil ekonomicky aktivní střední třídu, z menší části postřílel, z té větší vyhnal do exilu. Z tzv. ostrova svobody uprchly statisíce Kubánců. Kdyby měli obhájci dnešního kubánského režimu pravdu, tito lidé museli hromadně zešílet, proč by jinak utíkali ze země, která poskytuje vzdělání, zdravotní péči a donedávna i právo na práci?

Důležitá otázka je, zda se dá na Kubě aplikovat termín „socialistická“. Je dost těžké spojovat její model s tím, co se píše v knihách Karla Marxe. Je to spíše státní kapitalismus nebo stranický feudalismus v područí rodinného klanu. Kubánský stát je jako Pán, který platí extrémně nízké platy a vyžaduje po svých zaměstnancích aplaus a bezpodmínečnou ideologickou poslušnost. Výrobní prostředky nejsou, jak chtěl Marx, v rukou pracujících a kolem sebe Kubánec vidí jen všeobjímající stát, vlastníka strojů, průmyslu, národní infrastruktury i všech rozhodnutí, která o jejích národu dělají.

Pravá Kuba není Havana. Život na Kubě je do velké míry spoután diktaturou, která se snaží udržet lidi ve strachu před mocnými úřady a centrální plánování není schopno zajistit to, co lidé normálně potřebují. Kdyby obhájci dnešního kubánského režimu navštěvovali Kubu a pobývali tam „po kubánsku“, nebyli by tak optimističtí. Jak napsala blogerka-disidentka Yoani Sánchez, každý účastník tohoto dobrodružství by dostal potravinovou knížku s nápisem „Na vlastní kůži“.

Ubytování by se nepodobalo luxusním apartmánům v hotelech na Varaderu nebo Cayo Coco, Kubánští delegáti by doporučovali pokojíčky ve čtvrti Centro Habana, na sídlišti v Buena Vistě nebo přecpanou noclehárnu pro oběti hurikánů. Rekreanti, kteří si koupí turistický balíček, nebudou mít přístup ke směnitelné měně a na své čtrnáctidenní výdaje dostanou půlměsíční průměrnou mzdu: tři sta kubánských pesos. Nebudou tedy moci jezdit taxíkem za devizy ani brázdit silnice země autem z půjčovny. Nová forma cestování bude zahrnovat povinné užívání hromadné dopravy.

Restaurace zůstanou účastníkům exkurze uzavřené, dostanou zato ale každý den osmdesát gramů chleba, jak to bývá pro místní lidi. Možná je dokonce potká takové štěstí, že na ně před návratem domů vyjde i pár gramů ryby. K cestování do jiných provincií nebudou sice smět využívat turistické autobusy Viazul, ale místo třídenního stání ve frontě na lístky budou na jízdenku čekat s výhodou jenom jediný den. Budou mít ovšem zakázáno vstupovat na jakoukoli loď nebo si pronajímat surfařské prkno, aby se náhodou nestalo, že svoji dovolenou zakončí devadesát mil daleko od karibského „ráje“.

Na konci svého pobytu získají tito dobrodruzi diplom „znalců kubánské reality“, ale budou muset přijet ještě párkrát, aby mohli být prohlášeni za „přivyklé“ absurdní každodennosti. Odjedou hubenější a smutnější, posedlost jídlem ukojí doma v supermarketech, ale především si odvezou silnou alergii na turistické reklamy. Zlatá propaganda, která ukazuje Kubu plnou mulatek, rumu, hudby a tance už nedokáže skrýt panorama ruin, frustrace a nečinnosti, které oni poznají a zažijí na vlastní kůži.

16. 04.

Je rasismus přirozený?

Fabiano Golgo Přečteno 37480 krát

(Napsáno pro Deník Referendum) Rasismus je přirozený. To jsem si uvědomil, když mi bylo šest let a viděl jsem prvního černocha. Přestože má Brazílie po Nigérii největší počet černochů (devadesát milionů) na světě, v nejjižnější části Brazílie, z níž pocházím, bylo v sedmdesátých letech jejich procentuální zastoupení velmi nízké a na sever od nás, pokud se na nějakého černocha narazilo, byla to uklízečka, zloděj nebo žebrak. Pro ty lidi ze severnější části, jak jsem později pochopil, nebyl černoch člověk jako oni, ale právě ta uklízečka nebo člověk, který vykonává podřadnější práce.

Připadalo mi to na místě, koneckonců ti černoši neuměli číst, nedodržovali základní hygienické návyky, byli líní, když měli možnost, tak kradli. Ale pro nás na jihu, kde statisíce německých přistěhovalců začaly po roce 1842 obsazovat půdu, byly uklízečkami vždy spíš blonďaté a modrooké holky s příjmeními jako Müller, Neugebauer, Schmidt, Fischer... Takže pro mě negramotní, neschopní a smradlaví byli Němci.

Ale když jsem šel poprvé do školy, objevil se první černoch v mém životě. Já jsem utekl, schoval se a klepal se. Proč, když jsem s nimi neměl žádnou špatnou zkušenost? Ze stejného důvodu, proč jsem utekl o rok dříve před Santa Clausem, když mě nutili sedět na jeho klíně: nevypadal jako někdo z mé rodiny, ani mého okolí. A samozřejmě i díky evoluci, kdy v nás zůstal strach z lidí z jiných kmenů, dokud nezjistíme, zda nemáme něco společného a není v našem zájmu navzájem si neubližovat. Otázka je, zda jsme dostatečně chytří a zralí na to, abychom zjistili, že ten „negr" mi nebude ubližovat. A pokud ano, tak to nebude tím, že je to černoch.

Nedlouho poté jsem zblízka poznal celou řadu černochů, když moje matka vyhrála u soudu svůj feministický boj za právo na rozvod, který byl v katolické Brazílii do roku 1977 zakázán, rozvedla se a odstěhovala se z přepychu do chudší části města. Takže od svých sedmi let jsem patřil do dvou diametrálně odlišných společností a trávil jsem týden mezi chudými a víkendy mezi bohatými.

Od té doby pro mě černoši nebyli ani divní, ani méněcenní a ani nebezpeční, nýbrž mými kámoši (ale Němky pro mě nadále byly negramotné uklízečky).

Pak když mi bylo devatenáct, stěhoval jsem se do Ameriky, ale jsem se se svými pár dolarů nedostal moc daleko a skončil jsem jako uklízeč já sám. Tím pádem jsem pro normálního Američana nebyl synem bohatého advokáta, ale „cucaracha“ (švábem), neboli latinskoamerickým póvlem, který pro nás uklízí. Na vlastní kůži jsem pocítil, co to je, když mi druhá strana dává nálepku vyjadřující obecnou pravdu, ale netýká se mě osobně. Měl jsem za sebou už třetí semestr právnické fakulty, ale oni viděli imigranta-uklízeče, nevzdělaného "Mexičana". A časem jsem se též dozvěděl, že Mexičan není jako Portorikánec, ani Kubánec a rozhodně ne jako Brazilec. Ale v očích bílého Američana ze střední třídy jsme byli hmotou pro tvrdší práce. Pseudolidi. Neandrtálci mezi homo sapiens.

Když jsem se z toho dostal a vstoupil na univerzitu, zažil jsem rasismus z opačné strany. Hledal jsem spolubydlící a slyšel jsem, jak jeden další spolužák hledá pokoj, šel jsem za ním a nabídl mu bydlení u sebe. S překvapením v očích po nepříjemném tichu na mě vykřiknul: „Vždyť jsi běloch!" Byl to černoch z Fort Worthu v Texasu. Nakonec jsem ho přesvědčil a stal se mým spolubydlícím. Jenže po několika měsících, když se měl zastavit jeho příbuzný, který cestoval do New Yorku, mě požádal, zda bych nemohl na pár hodin odejít, aby nebylo vidět, že sdílí byt s bělochem.

Takže v Americe jsem byl běloch pro určité černochy a Mexičan pro bělochy. Proto rozumím relativitě netolerance k jinakosti a rasismu. Hrál jsem v životě za všechny strany. Buď jsem byl syn boháče pro ty z chudší čtvrti, nebo ten, kdo byl boháči vyšoupáván, protože má chudou matku. A k tomu homosexuál, takže mě nediskriminoval jenom pes a rodina. Proto jsem asi imunní vůči soudům a názorům na svou osobu. A rozumím zároveň boháčům i chudákům, managerům i placeným otrokům.

Pak, když jsem byl odejit z univerzity v New Yorku poté, co jsem odmítl změnit svou diplomovou práci, kde jsem se snažil dokázat, že anarchismus a teorie Ayn Rand jsou si v podstatě podobné, jelikož o tom dosud nikdo nepsal, neměl jsem koho citovat, což nechtěli uznat, musel jsem se kvůli pokračování studií stěhovat do Gainesville na Floridě. Tam jsem pod lupou poznal, co to znamená ten americký rasismus a republikánské vidění světa.

Město Gainesville bylo rozděleno vlakovými kolejemi na černošské a bělošské území, což byl de facto nepsaný zákon a autobusy jezdily pouze mezi černošskou částí a centrem, což mělo nakonec za následek to, že se segregace otočila a v autobuse skoro nebylo vidět bělocha.

Ale poprvé v životě jsem slyšel nahlas rasistické fráze. Nebylo to tabu pro žádnou společenskou vrstvu. A obzvlášť u svého prvního přítele, který byl typický člověk z malého města v Alabamě, kde jeho otec působil v armádě. Jelikož mám rád jinakosti, on byl můj přesný opak. Věřící v Boha, řádný, konzervativní, proti Clintonovi, pro první válku v Iráku, a přestože byl univerzitní student, mluvil o nižším IQ černochů, o jejich percentuálním zastoupení ve věznicích, jejich skoro univerzální závislosti na sociálních dávkách, jejich nebezpečnosti i pro jejich vlastní ženy. Všechno to byla do určité míry pravda. Ale ne o tom mém bývalém spolubydlícím z Dallasu, ani o několika dalších spolužácích a už vůbec ne o těch dalších Brazilcích, kteří naopak nejvíc makali, už jen proto, že na sociální dávky neměli nárok. Jedna země, ale různé chování, co se týče vyjádření diskriminace. A já jeden člověk a tolik různých rolí, které mi přisoudili ostatní.

Ale zároveň je utopie chtít, aby tomu bylo jinak, když je naší přirozeností mít obavu z toho, co neznáme a co je pro nás cizí. Což mě vede opět k začátku, kde pro mě byl cizí ten černoch, protože jsem žádného předtím neznal. A poté, co jsem skončil vedle favel, už byli blízcí. Už to nebyli černoši, ale Paulo, Carlos, Ricardo, Rodrigo, Marcos, Vinícius...

A kupodivu, když jsem v roce 1997 imigroval do České republiky, trvalo mi asi rok, než jsem si uvědomil, že ten menší tmavší typ, často s očima blíž u sebe, jsou ti tzv. Cigáni, o kterých jsem spoustu věcí slyšel. Protože pro mě, jelikož pocházím ze země, kde je tolik národů promíchaných, jsou všichni velmi jiní, takže jinakost je normální. A Češi byli dost různí mezi sebou, fyzický je tu spektrum od Vladimíra Menšíka po Helenu Vondráčkovou. Rozdíl mezi Romy a „gadži“ co se týče chování pro mě nebyl jiný než rozdíl mezi Slezany, Jihočechy nebo Pražáky, Brňáky nebo mezi Pardubičákama a lidmi z Hradce Králové. Cigáni pro mě prostě byli Češi z nejnižší třídy. Ekvivalentem lidí z brazilských favel. Jako ti černoši, kteří pro mě prostě byli Brazilci, nebo jako ten můj spolubydlící z Texasu, který pro mě byl prostě Američan. Ale když jsem začal slyšet ty nadávky, vtipy, reportáže ap., skoro jsem je začal též diskriminovat, protože je jednoduché a pohodlné rozumět někomu přes zjednodušující nálepku. Když vidím hodně negramotných černochů, domnívám se, že takoví jsou všichni.

Ale jak má Čech poznat rozdíl mezi jedním a druhým Romem, když Romové také žijí mezi sebou a jediný fyzický kontakt nastává při krádeži peněženky, rvačce nebo pochodu neonacistů? Když mají Češi pocit, že Romové jsou jediní na světě, kteří mají potřebu poslat děti do ghetta, které se už nejmenuje speciální škola, ale dál existuje, které jim prostě znemožní se někdy zařadit do majoritní společnosti.

I můj současný přítel, který je též synem vojáka, je dobrý kluk (na rozdíl ode mě...), umí velmi logicky vysvětlit, jako skoro každý Čech, že Romové jsou závislí na sociálních dávkách, mají hodně dětí, kradou, jsou veselí a hluční ve špatném čase (v noci) a tvoří větší část obyvatel vězení. Má pravdu relativně stejně jako ten můj americký přítel, protože ti černoši, co viděl, se takhle chovali. Proto jak můžeme očekávat od těžkooděnců, aby se vůči Romům chovali jinak než prakticky kterýkoli jiný Čech? Dokud Češi nebudou akceptovat, že posílání romských dětí do speciálních škol a otevřeně netrestané projevy rasismu ve všech společenských vrstvách jsou součástí příčiny zmíněného chování Romů, nic se nezmění.

Protože to, čemu se tady říká cikánské chování se dá najít po celém světě u těch nižších vrstev bez přístupu ke vzdělání a kategorizování jako meněcenné, cizí. Takhle se chovaly mladé Němky z venkova na jihu Brazílie, černošští a nečernošští obyvatelé favel, velká část černochů na jihu USA, ale též velká část bělochů, kterým se říká v Americe „rednecks“ nebo „hicks“, dneska členové Tea Party, kteří pijou hodně piva a dělají jen neintelektuální práce.

Během osmi let dostal bývalý brazilský prezident Lula z chudoby cca třicet milionů obyvatel do střední třídy. Jeho prokazatelně úspěšný návod byl jednoduchý: sociální dávky byly podmíněny dokázáním pravidelné školní docházky všech dětí. Extra peníze, pokud je rodič ochoten investovat do svého vlastního vzdělání. To znamená, že jsou pak konečně schopni zařadit se na lepší placené práce a držet se ve střední třídě. Ale důležitější bylo to, co sám Lula symbolizoval. Sám pocházel z favely. Lidé z té favely najednou uviděli, že není nemožné se někam dostat, najednou měli vzor. Dřív byli těmi, kdo uklízeli, teď jsou z nich Brazilci.

Tady jsou Romové cikáni, i když pro oči člověka, který tou nálepkou ještě nebyl kontaminován, je jen jeden typ Čecha.

--

Religionista Ivan Štampach správně dodal:

Před léty jsem četl jinou historku. Na nějaké britské škole si hrály děti a mezi nimi jedno černošské. Britská hiolčička potřebovala něco říct právě o něm a řekla učitelce: "Ten v té červené čepici". Touto historkou se dokazovalo, že rasismus je nepřirozený.

Myslím, že se tu nic dokázat nedá. Okamžité subjektivní prožitky v jendom ani v druhém případě nic nedokazují.

Rasismus není strach z odlišnosti. Ten může být založen na všemožných jiných odliošnostech než příslušnost k jedné ze tří ras, např. na odlišnosti jazykové, náboženské, na sexuálních preferencích, na vnějším projevu nějaké nemoci ap. Někteří se takových odlišností bojí a někteří ne. Někteří původně ano a později si zvyknou. Nic moudřejšího z toho nevyvodíme.

Rasismus je ideologie. Je to reflektovaný nebo nereflektovaný soubor tezí uplatňovaných případně v praxi. Odůvodňuje různou rasovou příslušností nutnost různého zacházení s různými okruhy lidí. Za rasismus se označuje např. odpor vůči Romům, kteří jsou zjevně běloši stejně jako my. Též antisemitismus se označuje za podobu rasismu. Nacisté zjišťovali domnělé rasové příznaky. Přitom většina Židů jsou běloši (nechme stranou Falaše z Etiopie). To je politická doktrína s historickými souvislostmi. Např. nacistická konstrukce židovských podlidí, židovské nižší rasy má kořeny v křesťanském antijudaismu.

Neměli bychom přehlížet, že stejný postoj jako např. k Romům zaznamenáváme i k bezdomovcům, kteří se neliší nejen rasově, ale ani etnicky, jazykově, prostě jakkoli. Rozdíl je jen sociální. I fikce o rasách mají sociální kořeny. Je to odpor čistých a voňavých ke "špinavým" a "páchnoucím". Tedy dobře situovaných k chudým. Kdyby to nebylo zkompromitované, tak bych řekl, že současný rasismus je zamaskovaný třídní konflikt.

původně napsáno pro Deníku Referendum - ZDE

11. 04.

Pravý prorok je ten, který říká totéž co já...

Fabiano Golgo Přečteno 27755 krát

K tomu, abyste se stali médiem, skutečně nepotřebujete znát mnoho. Musíte vědět jen to, že fejeton je hlouček cyklistů, který rezignoval na vítězství. Dále je nutné znát, kdo je u moci, a s kým se kdo vyspal. Nehledejte v tom žádnou logiku. Stejně jako je recitátor večerních zpráv nejčestnější funkcí v televizi, ačkoliv je to stupidní a nedůstojné povolání, je nejprestižnější specializací v tisku role kibice. Činnost, za kterou dostanete v hospodě facku, je v novinách honorována finančně.

Pouhé kibicování při politickém pokeru vám však velkou popularitu nevynese. Moderní doba si žádá proroctví. Veřejnost miluje pohádky, problém je, kam s nimi. Do minulosti? Na to už jsou lidé příliš vzdělaní. Vždycky se najde šťoura, který vás usvědčí z neznalosti. Jak vyplývá – budoucnost je ideální. Moderní pohádky pro masy začínají slovy bude, stane se, hrozí. Což čteme – bude, nebude.

Chceme se tedy stát proroky. Jak to zařídit, abychom byli uznáni za pravé? Jelikož mluvíme o věcech subtilně duchovních, obrátíme se o radu k nejpovolanějším. Římská církev učí, že pravý prorok je ten, který říká totéž co ona. Tvrdí-li zjevení něco jiného, je to šalba. Poučení: nesmí-li si ani Bůh říkat, co chce, vy taky nebudete.

Začínat před veřejností sám za sebe je riskantní. Založte si nejprve s kamarády občanské sdružení a jmenujte se jeho ředitelem. Vhodné pojmy do názvu zní „institut“, „demokracie“, „akademie“ nebo „centrum“. Svoje proroctví budete podepisovat třeba jako ředitel „Demokratické akademie“ a takový názor už má přece svoji váhu! Nikdy nepřiznávejte, za jakou politickou nebo náboženskou partaj kopete.

Už moudrý Machiavelli ovšem upozorňoval, že neozbrojení proroci končívají bez výjimky špatně. Vezměte si to k srdci a pořiďte si dalekonosný hnojomet. Myslete raději pragmaticky. Dobře nabitým hnojometem udržíte v šachu i amerického prezidenta.

Kvalitní munice do hnojometu je drahá. Lze ji koupit za hotové, častěji se ale získává výměnou za drobné protislužby. Pro začátek si ale vystačíte i se slepými náboji, nebo můžete sbírat použité. Každý začátek je těžký.

Kterým směrem pálit? No do vlastních řad pochopitelně ne. Střelba z hnojometu má svoje specifika. Střílí se vždy po větru a projektil míří do minulosti. Vhodným terčem je například Sovětský svaz. Pokud se měl za komunistů někdo lépe než vy, což je nehorázná nespravedlnost, protože vy jste přece udělali všechno pro to, abyste se měli ze všech nejlíp, je třeba na něj ukázat prstem. (Někdo by si mohl myslet, že si tropím šoufky ze slavných komunistobijců, ale toho bych se neodvážil. Každý ví, že jejich vztah k režimu, ve kterém se jim dobře dařilo, lze vystihnout slovy oné sovětské rolnice znásilněné německým vojákem: „Mé tělo jsi měl, ale mou duši mít nikdy nebudeš!“)

Obzvláště nebezpečnou formu proroka představuje tzv. politolog. Stát se jím není tak snadné. Chce to ukončené vysokoškolské vzdělání a dlouhá léta péče o image. Ani v červenci vás nesmí kamera přistihnout bez šály, a (nebo) neznalého aktuálních průzkumů veřejného mínění. Z těch vyčtete, komu budete do voleb prorokovat zkázu.

Neboť právě o těchto lidech zpívá jedinečný Machar: „Zná prorokovat, vždycky mluví zpříma – my vyhrajem! A ježto vše tu má vždy stránky dvě, hned za chvilinku hřímá: neb prohrajem. A lid se zadumá.“

11. 04.

Britské Listy se rozkládají: už i Kotrba odchází

Fabiano Golgo Přečteno 41143 krát

Když jsem se vzbouřil proti neprofesionalitě Britských listů, přirozeně většina lidí reagovala se slovy "ten Brazilec už zase šťourá". Je těžké pro člověka netolerujícího nekalé a neetické praktiky v médiích žít ve společnosti, kde se lidé naučili jen přežít za každou cenu, nikoli pro něco, co za to stojí a obětovat se pro spravedlnost. Kde platí "koho chleba jíš, toho píseň zpívej". Ale teď, když už i Štěpán Kotrba, který je velmi loajální a nemá žádné další médium, kde by mohl umisťovat své texty, raději z Britských listů odejde, tak to znamená, že se tam děje něco velmi vážného.

Blisty jsou bez Kotrby jako Tom bez Jerryho.

Pravda je, že od začátku mého působení v Britských listech před více než deseti lety se pozitivní vývoj odehrával především díky jeho práci. Čulík psal nějaké články z Glasgow, ale Kotrba byl ten, kdo skutečně dělal z Blistů aktuální a relevantní zdroj informací. A i tím, že veřejně kritizoval Čulíka a další autory přímo na stránkách dělal z Blistů skutečně jediný Hyde Park té doby.

Díky Kotrbovi vytvořily Blisty unikátní rozsáhlou fotogalerii. Narozdíl od ostatních autorů, kteří jen sedí u počítače a plivají své názory a rozumy na kde co, Kotrba skutečně chodil na různé akce, tiskovky, do Parlamentu, atd. Byl nejakčnější člověk z nitra Blistů.

Měl jsem s ním desítky hádek a hluboce spolu nesouhlasíme v otázce Kuby a Venezuely. Ale musím říct, že narozdíl od ostatních, jeho názory nikdy neskrýval a měl odvahu s nimi vystoupit a konfrontovat protistranu přímo a do očí, nikoli ze zadu. A i poté, co jsme se několikrát velmi silně pohádali a já použil všechny vulgarismy, co jsem znal, i tak byl schopný další bezproblémové spolupráce. A je asi jediný autor Blistů, u kterého jsem zaznamenal schopnost změnit názor i na některé palčivé otázky. A, mimochodem, skutečně rozumí novinařině.

Ale jako každá extravagantní a výrazná osobnost je pro místní klidný rybník příliš velkou rybou. I když s ním člověk nesouhlasí, má schopnost obecenstvo naprosto očarovat. ¨

Takže zkrátka to, že Kotrba odchází z Blistů není následek jedné malé hádky, ale výsledek dlouhodobé nespokojenosti s tím, jak jsou BL vedeny. Skutečný problém Blistů není ani tak Jan Čulík, ale jeho "Rasputin", ehm, Karel Dolejší. Jelikož je Jan Čulík spíše pohodář intelektuál, technicky ne moc zdatný, rád ponechává své povinnosti někomu jinému, a to právě zmíněnému Karlu Dolejšímu.

Poté, co se pan Dolejší stal hlavní editorem, začaly nekonečné interní hádky kvůli jeho cenzuře. Například, když jsem chtěl kdykoli publikovat něco o Kubě, proběhlo mezi námi minimálně dvaceti e-mailů, protože je to samozřejmě radikální a extrémní levičák, který kašle na nedodržování lidských práv na Kubě.

I když je to člověk nesmírně chytrý, velmi erudovaný, na základě svých osobních zkušeností na seminářích v Bruselu bych spíše řekl, že má vážné psychické problémy.

Je to člověk, který byl dříve radikálním aktivistou různých hnutí, buď v rámci ekologie, nebo zbrojení. Povahově je to takový protofašista. Miluje konspirační teorie a zneužívá Blisty pro svůj vlastní politický aktivismus.

Čulík mi sice upřímně řekl, že to vidí, ale prý nemá na výběr, protože není, kdo by ho nahradil. Dokonce mi před rokem řekl, že pokud najdu nějakého dobrého editora, rád ho vymění. Přestože by se za 25.000 Kč měsíčně editor hravě našel, nikdo nemá žaludek na ty neprofesionální texty autorů píšících pro Blisty.

Je tedy evidentní, že Kotrba, stejně jako já, odešel z Blistů kvůli Dolejšímu. Ten Čulíka a s ním celé BL potopí.

Troufl bych si říct, že polovina čtenářů BL "patří" Kotrbovi. Jsem si jistý, že kdyby se Štěpán odhodlal založit například České Listy, má zaručený okamžitý úspěch.

BL určitě neztratí, alespoň prozatím, svých skoro 20 tisíc čtenářů denně a okolo 100 tisíc unikátních IP adres, které je navštěvují, ale bez Kotrby ztratí svou podstatu.

Zejména hrozí, že BL přijdou o část sponzorů, když zjistí, jak Čulík s jejich finančními příspěvky nakládá. Nejen to, že Dolejší dostává větší plat, než je na klasickém pracovním trhu normální (pracuje jen 3 dny v týdnu), ale hlavně až čtenáři zjistí, že jejich příspěvky nebyly použity na zlepšení práce a vzhledu BL, ale na lepší vína v lepších restauracích, která pili nejen členové BL. Já sám jsem za loňský rok dostal něco přes 180.000 Kč. Do určité míry Čulík tyto prostředky vytuneluje.

Sice budu nadále s Kotrbou v některých věcech nesouhlasit, nyní mu však tleskám za jeho upřímnost a odvahu. Je to člověk, který narozdíl od Dolejšího vyrůstal v kultivovaném prostředí, protože jeho otec byl (jeho jmenovec) jeden z posledních tvůrců české monumentální keramické plastiky. Více než čtvrtstoletí vyučoval na Fakultě architektury Českého vysokého učení technického (ČVUT). Stovky českých architektů poznávaly pod jeho vedením základy prostorové kompozice, sochařské tvorby či zásady propojení výtvarného díla a architektury. Spolu se svou manželkou vytvářel po desetiletí monumentální keramické plastiky, které našly uplatnění v řadě exteriérů i interiérů českých měst.

Jako vzpomínku na rodiště vytvořil v druhé polovině devadesátých let z glazované kameniny sochu dívky, obklady a jardiniery pro radnici v Milevsku (1988). Byl autorem řady realizací v Pardubicích - busty Bedřicha Smetany (bronz 1978), monumentální pískovcové sochy Matky (1981), plastik Živly (pískovec 1984, Dubina) či keramické plastiky Slunce (1977). Na tradice barokního sochařství navázal i sochou Sv. Jana Nepomuckého v Nepomuku (pískovec, 1992).

Pro Ústí nad Labem vytvořil monumentální kameninovou fontánu pro sídliště Severní terasa. Plastiky Květ (1984) či Mořská perla (1984, hotel Murom, Most) patří svými unikátními rozměry k největším monolitickým keramickým plastikám na světě. Kameninové fontány, jardiniery, plasiky či reliefy lze najít ve Znojmě, Vimperku, Chrudimi, Chomutově, Semilech, Žatci i v Praze. Realizoval je již od studií převážně v Poštorenských keramických závodech v Břeclavi. Svá díla vystavoval v řadě českých i světových výstavních síní, svými plastikami je zastoupen ve sbírce moderního umění Národní galerie, v českých a evropských galeriích i v soukromých sbírkách.

Zkrátka, smetanka národa.

Následuje Kotrbův text na rozloučení s Britskými listy:

11.4.2011
Poslušně hlásím aneb derniéra
Štěpán Kotrba

feldkurát Katz: Švejku, poslyšte, nebyla v noci nějaká vostuda?
Švejk: Poslušně hlásím, všechno prošlo hladce. Jenom, když jsem pouštěl ty slečny z baráku, z protějšího bytu vyšel nějakej Turek. Na hlavě měl fez a pokusil se rušit noční klid.
feldkurát Katz: Jak to dopadlo?
Švejk: No,… dal jsem mu přes držku a byl zticha.
feldkurát Katz: To jste neměl dělat. To byl pan domácí.
Švejk: Aspoň vidí, že vlastnit dům není žádná maličkost, nám se to stát nemůže. My žádnej dům nemáme.

Dobrý voják Švejk, komedie podle románu Jaroslava Haška
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války
scénář a režie: Karel Steklý, laureát Státní ceny (1956)

Jsou chvíle, kdy je třeba se rozloučit. Bydlení v nájemním domě je závislé na tom, že nedáváte domácímu přes držku, stejně jako soužití v manželství je závislé na tom, že nečuráte na prkénko. Ale i vzájemná tolerance a solidarita má své meze. Meze mé tolerance byly překročeny. Nechci se nadále podílet na chodu redakce, v níž neplatí pravidla redakční neutrality a která se stává v mnoha ohledech názorově aktivistickou platformou. Nelpím na moci či funkcích, a to ani v redakci BL. Nelze-li daný stav změnit, je na čase vyvolat státní převrat... a nebo i se svým názorem odejít.

Příklad prvý, glasgowský

Nemyslím si, že by neexistence bohemistiky na Glasgow vedla ke konci BL, protože to není pravda. Britské listy NEJSOU a nikdy nebyly projektem University of Glasgow. Restrukturalizace skotské univerzity by vedla pouze k zásadnímu zhoršení existenčních podmínek Jana Čulíka. Ale to by bylo kritická pouze ve chvíli, kdyby Jan Čulík financoval v BL cokoliv mimo sebe a svého angažmá. Představa, že stát jsem já byla ale fatální nejen v historii... Projekt BL sice vznikl před šestnácti lety jako one man show v rámci internetového deníku Neviditelný pes, ale postupně se stal médiem založeným na dynamice několika osobností, názorově i vzdělanostně odlišných, nicméně schopných kohabitace v jednom domě ve společné péči nájemníků.

V počátcích jsem Janu Čulíkovi jako vydavatel měsíčníku pro politiku Pražský demokrat zcela nezištně pomohl bezplatnou propagací BL v mnou vydávaném listě. Za to jsem dostával z jeho pera monitor britských událostí. A po čtyřech letech, po demonstracích proti MMF v Praze, jsme začali redakčně spolupracovat. Tak tomu bylo po jedenáct let, kdy jsem byl velmi loajální součástí velmi liberálního redakčního kolektivu. Tu více, tu méně asertivní součástí - podle hesla "jaké si to uděláš, takové to máš". Po poslední výměně názorů s šéfredaktorem nabývám přesvědčení, že je načase spolupráci ukončit.

Současný rozpor je sémanticky významový. Nejde o xenofobii, ale rozdíl mezi nezávislostí a závislostí. Mezi utvářením názoru na základě odborných argumentů či na základě mínění davů. Nehodlám si myslet, že člověk má na planetu větší vliv, než kosmické záření a slapové síly Slunce či Měsíce - jen proto, že Klaus je politickým otloukánkem zelených aktivistů. Nehodlám si myslet, že vše, co jakkoliv září, ohrožuje život na planetě a řešením pokroku je odmítnout veškerý průmysl i pohodlný konzumní hedonismus. Jsem příliš ukotven k racionalitě, sociálnímu inženýrství a technooptimismu minulého století, k funkcionalismu a idejím sociální spravedlnosti jako pokroku i pro století dvacátéprvé.

příklad druhý, distanční

V Britských listech vždy publikovali mnozí autoři, u nichž se jejich odbornost překrývá s názory na to či ono odborné téma. Za svou osobu jsem si vždy jejich odbornosti vážil a stál jsem o to, aby BL byly médiem, do kterého budou odborníci psát rádi. Médiem, které bude tímto způsobem bojovat proti mainstreamové mediální zmatenosti, ve které laičtí novináři publikují své "názory" na řadu odborných otázek bez odborného zázemí. Dbal jsem pouze na to, aby jejich případné angažmá nebylo v konfliktu zájmů nebo aby konflikt zájmů byl čtenářům v rámci článků ozřejmen. Za konflikt zájmů považuji například to, že jsem já sám jako autor a redaktor publikoval v době, když jsem byl členem Rady Českého rozhlasu, texty o situaci v Radě ČRo či v mnou spolukontrolované instituci. VŽDY jsem SÁM publikoval na konci článku disclaimer (vyloučení, omezení odpovědnosti), mé angažmá v kontextu článku osvětlující. Například:

Autor je členem Rady Českého rozhlasu a uplatňuje tak právo veřejnosti na kontrolu činnosti Českého rozhlasu v orgánu k tomu určeném. Tímto a nejen tímto článkem naplňuje ustanovení zákona o Českém rozhlasu, který říká, že člen Rady nesmí působit ve prospěch skupinových zájmů při výkonu své funkce v Radě, nesmí být členem společností, které působí v oblasti hromadných sdělovacích prostředků, ani zastupovat obchodní zájmy, které by mohly být v rozporu s výkonem jeho funkce nebo by mohly nepříznivě ovlivňovat jeho nestrannost a objektivitu rozhodování. Je zájmem koncesionářů Českého rozhlasu, aby rozhlas oslovil i mladé lidi, připravoval a šířil pro ně program, který bude naplněním veřejné služby. Jen tak ukáže alternativu bezduchému konzumu a dokáže obstát před svými budoucími koncesionáři. A jen tak přežije budoucnost. ZDE

Ixkrát mi bylo šéfredaktorem vyčítáno, že mé články jsou afinitní k sociální demokracii, i když tomu tak prokazatelně nebylo. Vedlo to k dvěma věcem - při vstupu do Rady ČRo jsem nad rámec povinností člena Rady ze zákona přerušil členství v ČSSD (a dodnes ho neobnovil) a nakonec jsem přestal pravidelně komentovat vnitropolitickou situaci a hráče na české politické scéně, i když si stále udržuji akreditaci ve Sněmovně. Domnívám se dnes totiž, že daleko důležitější než reflexe "výroků" politiků všech stran, rozechvívající pouze srdce straníků či PR oddělení, jsou dnes otázky programatické - témata, týkající se politik, majícícíh sloužit občanům - voličům. A zde je v posledních šesti letech vidět absenci odbornosti, koncepčnosti a racionality ve všech stranách. Začalo to marketingovou demagogií Modré šance a Modré kalkulačky dle strategie "vítěz bere vše", pokračovalo to stejně bezduchými Oranžovými knihami a Zelenými nadějemi. Dnes už jde o lifestylový a kriminální bulvár, ne o odpovědnou politiku. Končí to pochodem fašistů za ochrany policejních těžkooděnců, exekucemi, absencí lékařské etiky a politické kultury, ve které nejde o kompromis, ale o vítězství za každou cenu, plenících dobyté území. A země přímočaře spěje k masovému odporu balamucených a ke státnímu převratu, který nic nevyřeší, ba může mnohé ještě zhoršit. Světlo na konci tunelu není.

Příklad třetí a poslední, jaderný

Jaderný fyzik a vysokoškolský pedagog Vladimír Wagner (který se dle šéfredaktora Britských listů "živí" jako jaderný fyzik výzkumem jaderné energie a tudíž nemůže být objektivní v ničem, co na téma jaderné energie napíše) nečinil v článku pro Britské listy ani politické, ani ekologické rozhodnutí o existenci či neexistenci jaderné elektrárny ve Fukušimě (nebo nedejbože v Temelíně), jak implikuje Jan Čulík ve své polemice s mým nesouhlasem. Informoval pouze velmi střízlivě o relevantních zdrojích informací a uvedl jako odborný second opinion na pravou míru odborná fakta, komolená ne-fyzikem, filosofem Dokulilem na základě sloupku v časopise New Scientist. Nikdo se nestane odborníkem na informace o fyzice, přečte-li si New Scientist... A už tuplem na základě sloupku v New Scientist se nestane kompetentním k hodnocení toho, zda ještě mají atomové elektrárny nějakou budoucnost.

Z těchto důvodů považuji disclaimer "(Autor je jaderný fyzik, není tedy nestranný pozorovatel. Je ale v jaderné energetice odborník, pozn. red.)" za nekorektní. Wagnera živí věda (Ústav jaderné fyziky AVČR) a univerzita (Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská ČVUT) , nikoliv ČEZ (fiananční výnos z proudu nějakého reaktoru). Všechny fyziky, kteří nezběhnou od oboru, živí fyzika. Představa, že zrušíme jadernou fyziku a všechny rentgeny, všechny radionuklidové lékařské diagnostické a léčebné metody (které se bez jaderných reaktorů neobjedou), všechny forenzní postupy na bázi detekce a analýzy izotopů (které se také bez jaderných reaktorů neobjedou), je směšná stejně, jako kdybychom chtěli eliminovat střelný prach jen proto, že se jím lidé zabíjejí. Wagner nerozhodoval, ale kvalifikovaně informoval.

Druhým důvodem je to, že se někdo, kdo se sám bojí pod svůj flusanec podepsat, skrývá za zkratku "red". Nikdo nemá právo hovořit mým jménem bez konzultace se mnou.

Třetím důvodem je to, že stejně distančním disclaimerem neosadila redakce text aktivistky Ridvanové, či řady dalších autorů. Včetně článků o životním prostředí z pera editora Karla Dolejšího, kterého živila před jeho příchodem do BL aktivistická organizace Greenpeace a který byl dříve angažován i v aktivistické organizaci Nesehnutí v kampani proti zbrojení. Tím naprosto nechci zpochybňovat Karlův názor na průmyslový rozvoj či ochranu přírody, či jeho odborný úsudek v oblasti vojenské (i když s ním nemusím někdy souhlasit). Sám jsem jej doporučil do odborného časopisu - armádního technického magazínu ATM, kde jsem pracoval. O armádních zakázkách či o existenci armády ale Karel Dolejší NEROZHODOVAL..., stejně jako Wagner nerozhoduje o existenci jaderných elektráren. Nicméně jak mnou, tak Karlem publikované informace (fakta) i názory (mínění) byly odpovědnými osobami jak v armádě, tak v decisní sféře brány vážně při ROZHODOVÁNÍ v úvahu (například v otázkách ohledně instalace amerického radaru v Brdech). Asi bychom se navždy odborně znemožnili, kdybychom se vyjadřovali jako aktivisté nebo jako hejno blogerů, kterých byl už tehdy plný internet...

Závěr aneb rozloučení

Domnívám se, že čtenář (nejen Britských listů) má (ve slušných novinách) pod každým článkem právo vědět, kdo je jeho autor a jakou publicistickou i odbornou minulost má za sebou. Formální vzdělání není vše, dává nám ale základ a strukturu třídění informací. Důležitá je i profesní zkušenost, praxe a kontinuální sebevzdělávání každého. Důležitá je i názorová konzistence v čase. Proto jsou v Britských listech jak životopisy všech autorů,tak i historie všech článků. A proto se BL vždy držely zásady neměnit minulost mazáním či přepisováním již vydaných článků.

Přiznávám dobrovolně a bez mučení, že jsem laik v mnoha otázkách a proto se k nim nevyjadřuji. Jsem laik v otázkách ekonomiky, a tak nečiním publicistické úvahy o vzestupu či pádu akcií či měn, daních, pojištění, a o ekonomické teorii - i když jsem plátcem daní a uživatelem měny. Stejně tak se nevyjadřuji k metodám zdravotnictví, i když jsem byl nemocný či jako designer operačních nástrojů s lékaři profesionálně spolupracoval. Recepty ale nepředepisuji...

Během šestiletého studia průmyslového designu jsem však studoval i řadu souvisejících oborů - psychologii, sociologii, ergonomii, estetiku a kunsthistorii, pedagogiku, dějiny kinematografie. Některé na mateřské fakultě, některé na jiných školách. Třicet let pracuji v oblasti mediální komunikace, z toho patnáct let převážně v oblasti komerční komunikace, patnáct let převážně v oblasti žurnalistiky, politické a mediální analytiky. Během té doby jsem prošel i praxí a odbornými týmy v oblasti informačních technologií.

V posledních dvou letech přednáším jako středoškolský a vysokoškolský pedagog mediální komunikaci. Klasifikaci relevance zdrojů, informací i autorů a médií považuji za základ současné zpravodajské či mediálně analytické práce stejně, jako i základ práce s informacemi a žurnalistiky budoucnosti. Považuji to za naprosto kruciální, pokud se nemáme propadnout do mediálně malformativní "demokracie", ve které bude kdokoliv bez jakékoliv relevance (demos - lid) vyjadřovat své "názory" na cokoliv a publikovat cokoliv. Pro politiku je publicistická demokracie také zásadní, ale ne zhoubná, i když hysterické kampaně a PR manipulace zásadně morbidizují politický diskurs. Pro žurnalistiku je ovšem blbokracie zhoubná. Nedomnívám se, že by si všichni měli být v možnosti oslovit veřejnost rovni a že by odborníci měli být neustále konfrontováni a atakováni "angažovanými" diletanty bez jakéhokoliv korektivu. V tom vidím základní hrozbu a zároveň výzvu současného emancipovaného internetu.

V Britských listech bylo pravidlem, že autoři museli doložit profesní životopis, aby bylo jasné, kdo je kdo. Student střední školy byl tak odlišen od vysokoškolského učitele. A horník od generálního ředitele koncernu. Každá tisková zpráva musela být dosud označena jako tisková zpráva určitého subjektu, příspěvek politiků musel být označen disclaimerem o jejich politické angažovanosti. To samé se týkalo aktivistů. I když "příspěvky čtenářů" tvořily a tvoří reflexi autorským článkům, netvořily prozatím páteř editoriální politiky. Britské listy nebyly nikdy agregátorem nikým neregulované publicistiky blogů ani nástrojem účelových PR argumentů, ale médiem s redakčními pravidly, i když velmi liberálními a flexibilními.

Pokud by zde dnes měl být vědec a vysokoškolský pedagog dehonestován jako "neobjektivní" lobbista jen proto, že je vzdělán v kontroverzním oboru, ocitla se "redakce" Britských listů jinde, než chci být nadále já. Žurnalistická poctivost je pro mne osobně víc, než funkce redaktora v redakci, s jejímiž postupy se nechci a nemohu nadále ztotožňovat. Nejsem Britskými listy placen a psát či fotografovat pro mne nebylo nikdy obživou, ale pouze svobodnou seberealizací a možností se podělit o informace s čtenáři. Stejně jako pro naprostou většinu autorů BL, kteří přispívají svými články tomuto listu zdarma.

A proto se po jedenácti letech jako redaktor loučím. Přeji do další existence Britským listům více moudré rozvahy a čtenářům více kritičnosti při čtení každého slova. Protože Ďábel je, stejně jako Bůh, skryt vždy v detailu, jak pravil autor Paní Bovaryové Gustave Flaubert ("Le Bon Dieu est dans le detail") i architekt Ludwig Mies van der Rohe, zakladatel moderní funkcionalistické architektury a autor brněnské Vily Tugendhat . A vlastnit dům není žádná maličkost, jak řekl Josef Švejk blahé paměti.

"Když nebudete bojovat za svá práva, někdo přijde a vezme vám je." Špinavá záležitost, americký film (2000), režie: Frank Pierson

10. 04.

Neprofesionalita Britských listů nebo ruka ruku myje...

Fabiano Golgo Přečteno 40245 krát

Když jsem odešel z internetového plátku Britské Listy, byl jsem rozčílený hned z několika důvodů. Kromě nezveřejnění rozhovoru s Yoani Sánchez, který kritizoval levicovou Kubu jsem byl šokován, že Čulík na hlavní stránku blisty.cz pověsí výzvu k podpisu petice za zachování katedry Bohemistiky na University of Glasgow, protože bez ní by Britské listy udajně nemohly existovat.

S takovouto lží jsem prostě nechtěl být spojován a silně jsem ji kritizoval. Napsal jsem článek, který Čulík nechtěl publikovat. Prý neměl čas ho přeložit, což byla lež, neboť ve stejné době vydával několik z jeho (neplacených ani autorizovaných původními autory) článků z deníku Guardian. To byl článek poukazující na zbytečnost existence jeho "sinecura" ve světě, kde Internet nahradila nutnost člověka, který má zájem o bohemistiku, odstěhovat se do Glasgow... Jeho katedra je naprosto zbytečná, samozřejmě že není logický duvod, proč by Skotové měly sponzorovat ji ze svých daní.

Teď ta pravda vyšla najevo, protože sám Čulík přiznává, že jako zainteresovaná osoba o tom neměl psát. Samozřejmě se vyvaroval zmínění konkrétních případů, ale naznačil to v souvislosti s jiným článkem (od jaderného fyzika). Řeč byla o tom, že člověk nebude psát proti profesi, která ho živí (zaujatost). A proto ani Čulík neměl obelhávat veřejnost kvůli svému zájmu. V případě článku o jaderné fyzice se Štěpán Kotrba (editor BL) vyjádřil takto:

"Nevím, zda není ve skotské angličtině rozdíl mezi pozorováním (nestranný pozorovatel) a rozhodováním zřetelný, ale v češtině tento rozdíl vnímáme citlivě. Zvláště, když zde o organizaci života nás všech (včetně existence jaderných reaktorů) rozhodují idioti, závislí na "půjčkách" od majitele bezpečnostní agentury. Jaderný fyzik a pedagog Vladimír Wagner je stejně kompetentní k poučení čtenářů o fyzice (či odborných faktech a reáliích s fyzikou související), jako bohemista a pedagog Jan Čulík o Josefu Švejkovi či Milanu Kunderovi a jeho vlivu na českou kulturu. Tvrdit o Janu Čulíkovi, že není v tomto kompetentní, bych se neodvážil. Jako pedagog v oboru mediální komunikace si pak vyhrazuji právo poučovat Jana Čulíka o rozdílech mezi termínem redakce a šéfredaktor, alespoň pokud se mě tyto termíny mají týkat. A nehodlám přitom ani lobbovat za důležitost existence glasgowské bohemistiky, jak tak v Britských listech činil nedávno "ve vlastním strategickém zájmu" tamní pedagog Čulík..."

A Čulík kontroval:

"Informace o tom, že existence tamějšího střediska pro studium středovýchodní Evropy, a zřejmě i akademické podstaty celé univerzity, je ohrožena, i to, že likvidace tohoto střediska může vést k ohrožení existence Britských listů, pokud je čtenáři výrazněji finančně nepodpoří, považuju za otázku veřejného zájmu. Rozhodnutí v této věci však samozřejmě musí učinit - a také učiní - někdo jiný. A tak je to v pořádku. Rád bych upozornil, že profesí je Štěpán Kotrba akademický sochař."

Proto (když upozornuje, že je Kotrba sochař) bych chtěl informovat pana Čulíka, že novinář jsem JÁ, nikoli on. Takže v případě platnosti jeho logiky mi neměl tolikrát tvrdit, že nemůže publikovat určitý článek.

Poté, co se začal chovat oportunisticky a začal v blistech spatřovat nejen své hobby, ale i možnost výdělku, protože hned po loňských volbách dostal od čtenářů 600 tisíc korun (a od té doby další cca. 300 tisíc), začal Britské listy řídit jako šéfredaktoři klasických komerčních médií: která se nedotýkají témat, která by je mohla jakkoli finančně poškodit...

Údajně nechtěl riskovat žalobu, třeba od Mafry, ale nejen od ní. Problém je v tom, že diskuze zůstala na úrovni "tohle umím já, ty ne, tak mi do toho nekecej". Ale teď už mám důkaz, že jsem měl pravdu v tom, že ty články nemohly být žalovatelné, protože byly posléze publikovány na Deníku Referendum a se nic nestalo. Nikdo DR nevyhrožoval, ani nezažaloval, a pokud ano, tak Jakub Patočka (šéfredaktor Deníku Referendum) mě s tím nejen, že neotravoval, ale naopak požádal, abych dál takhle psal.

Například reakce na článek o tom, jak Bém nechtěl přiznat svou cestu do Brazílie za Santo Daime byla nikoli protest nebo žaloba ze strany zmíněných osob (bývalá sekretářka turistiky v Města Prahy, dva studenty-revolucionáři a dva rodinní příslušníci hudebníka Vladimíra Merty), ale změna jejich jmen na facebooku, odstranění linků odkazujících na jakoukoli souvislost mezi nimi a touto drogou a mlčení... Neumím si představit, že kdyby o mně někdo psal, že jsem příslušníkem jakési drogové sekty, že bych se neohradil nebo neprotestoval nějak jinak. To jen potvrdilo pravdivost skutečností uvedených v článku, které by ale Čulík nikdy nepublikoval, protože by nebyly důkazy.

Vzhledem k tomu, že neřídil čtrnáct různých titulů (já, ano), tak neví, že důkazy jsou pro policii, novinář pracuje s indícií.

Například cenzuroval článek o korupci v určitých denících, aby zveřejňovaly PR jistých politiků ve formě e-mailů, které byly přeposílány i na mou adresu jenom proto, že e-maily nejsou u soudu brány jako důkaz. Odmítal pochopit, že stačí, když jsou zdroje důvěryhodné a redakci známé. Platí to pro Guadian nebo New York Times, platí to pro MfDnes nebo týdeník Respekt.

A to zrovna na blistech, které se kdysi profilovaly jako médium bojující proti zbabělému chování místních médií není vhodné. Zkrátka Čulík trpí stejnými problémy, jako šéfové většiny tuzemských médií, které kritizoval: není novinář, nestudoval žurnalistiku a nemá odvahu. A aby zajistil vlastní přežití, je schopný ignorovat a házet pod koberec důležitá témata a informace, které má k dispozici.

To, co bylo kdysi výhodou blistů, je nyní spíše obtíž - anarchie. I jejich vzhled je zastaralý a přestože dostaly velkou finanční injekci od svých čtenářů, aby to změnily, ale jsou rukojmími svého správce, pana Panocha, který odmítá jakoukoli změnu. Peníze od čtenářů byly utraceny spíše na vysoké honoráře pro editora, který pracuje až třikrát týdně za mzdu 25 tisíc měsíčně a za mou práci pro jejich anglickou mutaci (jsem dostával 15 tisíc, což byla spíše charita vzhledem k tomu, že jsem byl v té době v tísni) a nebo například za to, aby jeden reportér udělal na Slovensku reportáž za 6 tisíc korun. Jako člověk, který skoro 15 let řídil tuzemská média vím, že by poslední zmíněný člověk dostal sotva 2 tisíce za takovou práce a raději ani nebudu zmiňovat, kolik lahví vína za ty peníze bylo kupováno k poradám, které byly konány v lepších restauracích.

Velmi mě mrzí, že musím "prásknout" podobné interní detaily, ale v kontextu je to jako když doktor donutí pacienta vzít si odporný lék. Musím to dělat, protože nehlídaná moc brzy přeroste do zneužívání moci a to, že v blistech dělá malá uzavřená komunita lidí, kteří jsou rádi za pravidelnou výplatu je hlavním důvodem toho, že nikdo neprotestuje. Ne, že by neřvali na sebe, dokonce i některé porady jsou taková "itálií" (všichni po všech řvou, aby ukázali, kdo je větší levičák a kdo má lepší konspirační teorii). Ale jejich vzájemný boj je o egu, nikoli o spravedlnosti. Proto mě nepřekvapovalo, když jsem kolikrát při polemikách o článcích ostatních slýchával, ať jdu s těma svejma lidskejma právama do pr...

Jejich hlavní editoři jsou sice erudovaní, ale stranní. A Čulík je v tom potrefená husa.

Minulý týden mi Jan Čulík poslal vzkaz přes spolupracovníka BL, že mě pozdravuje. Tím, myslím, chtěl zmírnit naše vyhrocené vztahy. Jenže já se s ním budu bavit, až se veřejně přizná, že blisty použil jako prostředek pro dehonestizující apel, který souvisel s jeho vlastními finančními zájmy a že neměl pravdu, když tvrdil, že určité články nemohly být publikovány.

Ani Kotrba není novinář, i když Štěpán sleduje a dobře rozumí, jak má redakce fungovat. Problém je v tom, že aplikuje dvě měřítka. Když jsem se proti Čulíkovi stavil, Kotrba mi volal, že nejsem loajální... zktrátka, Štěpán dělal na mne Radka Johna za Bartova Čulíka. U telefonu jsem se mu ptal, jestli jsem neměl pravdu byt naštvany, když Čulík zneuživá BL k prosazeny vlastní zajmy (poprosit čtenáří, aby podepsaly nějakou petici a lživě vyhrožovat, že na existence jeho katedry Bohemistiky na Glasgow University zaleží existence BL) a Kotrba mlčel. Souhlasil se mnou, ale na rozdíl ode mne, ktery dostal prostor v Deníku Referendum hned poté, co jsem odešel z BL, Kotrba je tak spijatý s jeho socialni-demokraticky aktivismus, že těžko najde jiné médium pro své jinak velmi dobře zpracovaváné články (mužeme ho obvinít z nestranosti, ale nikoli z toho, že dusledně neprozkozmá svá témata a bohatě neodkazuje na zdroji). Teď ten souhlas pustil ven. Já neumím si nechat pro sebe, něco co mi vadí.

Trpělivost růže přináší...

07. 04.

Dvě Češky jsou teď hvězdami brazilské reality show

Fabiano Golgo Přečteno 45721 krát

Výraz "tcheca" (= Češka) v Brazílii znamená zároveň vagína, ale hovorově, až vulgárně: se dá přeložit jako "kundička". Proč? Nikdo neví. Nicméně, v neděli byl odvysílán první díl nové reality show "As Tchecas do Brasil" ("Brazilské Češky", i když v tomto kontextu se to přeloží jako "Češky v Brazílii"), kde se dvě Češky vypadající jako go-go tanečnice nebo modelky, Michaela a Dominika, na základě jejich videoblogu dostaly pozvání do Brazílie a poznávají tamější kulturu a zvyky. Tato reality show byla vytvořena jenom proto, aby se dal použít dvojsmysl v televizi a mohlo se tak ošálit brazilskou obdobu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Celou dobu totiž člověk nezjistí, který smysl výrazu "tchecas" mají aktéři zrovna na mysli. Sledovanost dosáhla 13 milionů diváků.

Vysvětujicí článek o mínění Brazilců o Češkách jako příslušnicích nejstaršího řemesla a i o české hygieně a jak Cigáni unašejí děti najdete ZDE http://denikreferendum.cz/clanek/9927-ceska-hygiena-a-jak-cigani-unaseji-deti
>

Archiv článků: duben 2011